Na letošek jsme naplánovali velkou expedici do Srbska - bohužel ovšem na stejný termín si v Srbsku naplánovali velké povodně. Byli jsme tak nuceni akci posunout na první týden v červenci. Jen co jsme tento nový termín stanovili, oslovila nás Česká televize, která připravuje dokument o českých vojácích v první světové válce, zda bychom se nezúčastnili jeho natáčení - a tak jsme namísto na jih vyrazili (což u nás není nic překvapivého) opět na východ. Na ten nejvýchodovatější východ - na Ukrajinu.
Cestování pro nás začalo ve čtvrtek večer přesunem do Ostravy, odkud v pátek ráno celý štáb vyrážel. Ubytovali jsme se v ubytovně ČT, okusili atmosféru filmařské hospody poblíž a seznámili se s částí členů výpravy. Po osmé hodině ráno nás naložili i se zbytkem osazenstva a jejich nádobíčkem do dodávky a my začali více než týdenní anabázi cestou po krásné polské dálnici, která vede (už bez přerušení zaviněného nepodařeným mostem) z Ostravy až za Tarnów. Tam jsme si uvědomili, že cestování přes Polsko se nám tím výrazně urychluje a zjednodušuje a začali plánovat, jak budeme tuto dálnici využívat i pro některé cesty na Slovensko. Jednu chvíli jsme dokonce fantazírovali, že snad za pár let bude možno dojet po dálnici z Brna až do Lvova, ale to už byl čas okusit taky cestování po klasických polských cestách. I ty nás ovšem bez problémů dovedly do našeho prvního cíle - pevnosti Przemyśl.
Tam jsme jakožto místní znalci filmařům vytipovali několik míst, na kterých natočili záběry k jednomu z dílů dokumentů i nějaké povídání k nim, a my tak měli první možnost seznámit se s jejich profesionálním přístupem v tom nejlepším světle slova smyslu. No a pak jsme se už zařadili do fronty před hraničním přejezdem Medyka.
Přechod ukrajinské hranice proběhl vcelku hladce, strávili jsme jím jen nějaké 2,5 hodiny, z čehož jedna hodina jde ovšem na vrub posunu času. Na hraničním přejezdu jsme si se zájmem prohlédli na vývěsce informace o hledaných osobách, kde na čestném prvním místě fihuroval jistý pan Janukovyč. Můžeme tedy pro ukrajinskou policii oficiálně konstatovat, že po celou dobu našeho pobytu na Ukrajině jsme ho nepotkali.
Před odjezdem jsem všechny, kteří z neznalosti jevili různé obavy, ujišťoval, že západní Ukrajina je úplně jinde než Krym a Doněck a že je tam zcela bezpečno. Jedna z prvních zajímavostí, které jsme po překročení ukrajinské hranice spatřili, sice byly na jistém místním nádražíčku (jeho název s ohledem na ruskou rozvědku neprozradíme) navahonované obrněné transportéry s lokomotivou směřující výhružně na východ, ale jinak se probíhající občanská válka na západě země projevuje pouze záběry v televizních zprávách. Po příjezdu do Lvova nás těta v místní hospůdce, kterou jsme si za náš pobyt oblíbili, ujistila, že "u nás u Benderů vsjo spokojno" a že každý má doma kalašnikov a kdyby Rusáci přišli, vypráskali by je raz dva, takže se nemusíme ničeho bát. Po zbytek našeho pobytu jsme tedy byli naprosto klidní.
Hotel, v němž jsme ve Lvově byli ubytovaní, se projevoval jako velmi nóbl - tolik pohůnků, ochotných kdykoliv s čímkoliv pomoci, mě až znervózňovalo. Stačilo se jen na chvíli zastavit a rozhlédnout nebo si při snídani zapomenout vzít lžičku k čaji, aby hned někdo přiskočil... Nicméně na hotelu jsme mnoho času nestrávili. První večer jsme objevili už zmíněnou provozovnu benderovské těty, kde jsme krom lvivského piva vyzkoušeli i první specialitu ukrajinské kuchyně - pelmeně.
Následující ráno jsme vyrazili na první výpravu po úžasných ukrajinských silnicích, o nichž je třeba našinci rozmazelnému hladkým povrchem D1 sdělit několik základních informací: Ukrajinská silnice se většinou skládá z asflatu a děr v různém poměru (úřady zřejmě stále experimentují ve snaze nalézt nejvhodnější kombinaci). Výjimečně se může stát, že díry úplně chybějí, častěji pak chybí asfalt. Rozhodnout se, které cesty užít, je bez místní znalosti víceméně loterie - rozbitá silnice první třídy totiž může být horší a pomalejší než nerozbitá polní cesta, a z mapy sice lze vyčíst třídu silnice, avšak pochopitelně nikoliv její aktuální kvalitu. Motorista však neprohloupí, když bude předpokládat spíše to nejhorší. Automobily se i na Ukrajině zpravidla míjejí zleva, při kličkování na rozbitých úsecích, kde si každý řidič hledá vlastní ideální stopu, není však toto pravidlo nutno bezpodmínečně dodržet. Celé je to mimořádně bezpečné - při průměrné rychlosti jízdy okolo 40 km/h je riziko vážnější havárie minimální. Je těžko pochopitelné, proč na ukrajinských silnicích člověk potkává v naprosté většině automobily stejného typu jako na evropských silnicích a nikoliv terénní - snad je to důsledek hlobalizace.
Naší první zastávkou byl Hermanow (dnes Tarasivka) nějakých 20 km za Lvovem, kde by měl být podle všeho pohřben jeden z mužů, po jejichž osudu pan režisér v rámci natáčení dokumentárního cyklu pátral. Jelikož k tomuto místu se nám ve Vídni podařilo dohledat přesné mapky (což je jinak v těchto oblastech velké štěstí, protože většinou dokumenty ke hřbitovům na Ukrajině i ve Vídni buď úplně chybí, a nebo jsou velmi kusé), šli jsme víceméně na jisto. Krátce po příchodu k cerkvi se k nám navíc přitočil místní pán - zřejmě správce cerkve, neboť měl od ní klíče - a ten nám mimo jiné vysvětlil, že původní cerkev, kterou máme v pláncích z archivu, stála na sousedním pozemku, avšak za druhé války byla zničena a nová cerkev byla postavena o kousek vedle, a tím pádem posunul námi hledané místo do přilehlé zahrady. Žádný památník ani kříž zde ovšem nikde samozřejmě nestojí.
Hlavní tah na Ivano-frankivsk
Následně jsme vyrazili ke Stanislavovu (dnes Ivano-Frankivsk), kde nás čekal těžší úkol - zjistit, kde se nacházel vojenský hřbitov ve vesničce Rybno, k němuž jsme neměli žádné podklady krom jedné fotohrafie ještě z doby první světové války, z níž ovšem nebylo možno nijak vyčíst, kde by se mohl nacházet. Začali jsme tedy na hřbitově civilním - ten byl však zjevně novější a nic nenasvědčovalo tomu, že by na něm měla být vojenská část. Paní, které jsme se zkusili zeptat, nás poslala k památníku Polákům, kde by snad mohli být i Avstrijci. Když už jsme na hřbitově natáčeli jen nějaké ilustrační obrázky a chystali se pátrat dál, zničehonic se opět objevil nějaký pán, kterému stačilo jen ukázat naši fotku a on beze slova okamžitě vyrazil a dovedl nás na plácek za cerkví tak rychle, že kameraman ani nestihl přeostřit. Ukázalo se totiž, že je to starosta místní hminy, který jel kolem a viděl filmaře, tak se přišel zeptat, co hledáme. A hřbitov z první světové války si ještě sám pamatoval, protože před 40 roky tam ještě stály kříže (dnes je tam už jen volný plac, nicméně civilní hroby na něj neumisťují, neboť místní vědí, že tam je vojenský hřbitov). Konstatovali jsme, že jezdit na expedice s televizním štábem značně zjednodušuje pátrání - asi si pořídíme mikrofon a maketu kamery.
Po tomto úspěchu, který opravdu předčil moje představy (byl jsem přesvědčen, že v Rybnu nemůžeme najít nic) jsme ještě podle mapy pozic vyrazili na místo, kde jsme si říkali, že by mohly na okraji lesa zůstat nějaké zbytky zákopů - a po chvilce skutečně našli velmi výraznou linii i s nějakými složitějšími útvary, zřejmě nějaký místní stützpunkt. A dokonce vhodně u cesty, takže si i filmaři přišli na své (základní pravidlo: točí se tam, kam se dá dojet, a jede se tam, kde se dá otočit).
Pak už jsme se vydali na zpáteční kodrcání a v podvečer byli opět ve Lvově. Rozhodli jsme se, že tentokrát vyrazíme trochu dál než k tětušce na rohu, a vydali jsme se do nedalekého centra města, kde jsme objevili haličskou restauraci nabízející místní speciality. Navíc jsme zjistili, že jsme konečně našli zemi, kde můžeme ceny přepočítávat na koruny a ještě mít z výsledku radost - a to je Lvov obecně na ukrajinské poměry dost drahé město a my seděli na něčem jako místním Václaváku... Od tohoto dne po konec našeho pobytu jsme se zde tedy stali přechodnými štamhasty. Vyzkoušeli jsme během těch několika dní postupně různé druhy polévek a borščů i jídel od šašliků po banoš a nakonec konstatovali, že po tomto podniku se nám bude opravdu stýskat.
Večer jsme ještě při návratu zastihli část štábu v podniku u těty, a tak jsme dostali možnost seznámit se s druhým panem režisérem, který vystřídal prvního. S ním jsme poté strávili ještě příjemnou půlhodinku ve výtahu, kde jsme se cestou na pokoj zasekli. Vyprošťování však probíhalo (až na drobné excesy pana produkčního) profesionálně - tedy aspoň z naší strany.
Následujícího dne jsme vyrazili po nečekaně kvalitní cestě ke Zborovu (resp. Zborivu), úhelnému kameni českých vojenských tradic. Očekávali jsme, že zde budeme spíše jen přihlížet, nicméně rychle jsme se stali opět navihátory výpravy - ona totiž ke Zborovu jezdí z ČR procesí, to ano, ale všechna vždy zamíří k Bratrské mohyle, položí věnce a pronesou řeč, vyfotí se a zase jedou. A my - i pan režisér - jsme chtěli na opravdické bojiště. Naštěstí jsme byli připraveni a vybaveni podklady (původně jsme plánovali, že se sem podíváme po odjezdu štábu sami), a tak jsme se projeli po krásných polních cestičkách po polích, na nichž se rodila českoslovnská bojová tradice, našli (snad) místo průlomu rakouských linií a nakonec si zajeli i na slavnou Mogilu. Pravdou ovšem je, že zborovské pláně toho jinak moc ke koukání nenabízejí, a druhou návštěvu tohoto místa jsme tedy s klidem zrušili.
Na zborovském bojišti
Nakonec jsme se ještě pokusili zeptat jistého místního, zda někde v oblasti sand nejsou nějaké zachované zákopy (v rakouských liniích byly totiž i betonové bunkry, a tak jsme si říkali, že by tu možná někde nějaké pozůstatky mohly být). Pravda, už výzor toho domorodce, který byl v třicetistupňovém vedru zabalen do kabátu a na hlavě měl poctivě naraženého kulicha, nás mohl varovat - ale nikoho jiného jsme za celý ten půlden na zborovských pláních nepotkali, tak jsme beztak neměli na výběr. Pán nám poradil, abychom se jeli zrekreovat k místním jezerům a velmi podrobně nám popsal, jak se tam dostaneme. Raději jsme se tedy vydali zpět do Zborova, abychom tam našli nějakou restauraci a najedli se. Nakonec se nám to podařilo, přestože ve Zborově (doslova) chcípl pes.
Po návratu do Lvova nás čekala poslední televizní povinnost - lehce bizarní natáčení u sochy Švejka před místní restaurací v centru města. Nakonec jsem byl z celého našeho výkonu zde tak zmätený, že jsem si (jak jsem si posléze uvědomil) Švejka za celou tu dobu, co jsme se tam motali, ani nevyfotil.
Неділя у Львові
Čtvrtý den jsme ráno úspěšně vyprovodili televizní štáb na cestu zpět na západ a konečně jsme se mohli vydat projít si samotný Lvov. Obdivovali jsme židovsko-polsko-ukrajinskou mlékárnu, v centru jsme našli tržiště se suvenýry, na němž jsme se rozhodli nějaký decentně provokativní zakoupit, ale prozatím jsme žádný vhodný nenašli. Pak jsme vystoupali na kopec s vysílačem v centru Lvova, kde je velmi pěkná vyhlídka na město a část okolí. Následovala procházka přes centrum, neúspěšná návštěva knihkupectví (zaujalo nás, že knikupectví mají skříňky na úschovu věcí jako bývají v knihovně) a úspěšnější návštěva antikvariátu a pouličního prodejce knih. Poté vycházka na citadelu, kde jsou čtyři maxmiliánské věže (jedna malá rozbitá, jedna malá opravená a nepřístupná, jedna velká přeměněná v hotel aneb další zmrdifort, a jedna velká obývaná bezdomovcem). Nakonec jsme se vrátili do centra, okusili kvas, prošli další historické uličky a ještě jednou neúspěšně i tržiště se suvenýry, abychom skončili v naší oblíbené haličské restauraci...
Hlavní náměstí
Přes kamaráda se nám už v předstihu podařilo sehnat kontakt na domorodce ochotného nás tři dny vozit po ukrajinských cestách vlastním autem. V úterý jsme tedy vyrazili opět novým směrem - na Sokal. Mířili jsme ke Skomorochám, místu jedněch z tvrdých bojů LIR 13 v létě 1915. Cestou jsme se zastavili v Červenohradu, neboť jsme potřebovali vyměnit peníze i nakoupit, a dostali jsme tak příležitost poněkud si prohlédnout toto úžasné sorelové - zřejmě hornické - město. Byli jsme za celou dobu několikrát svědky, jak umí sovětská architektura zohyzdit město či vesnici vyprojektováním obrovské betonové nebo dlážděné přehlídkové plochy a nadrozměrné betonové budovy k tomu, z níž dnes zbývá polorozpadlá ruina, ale v Červenohradu jsme náhodou zastavili přímo u této nádherné ploščadě, a tak jsme si to obzvláště vychutnali. Za ním následoval jeden z nejdrsnějších úseků silnice, jaký jsme za celou dobu pobytu měli možnost projet. Náš řidič však bravurně zvládal jednou rukou a jedním okem kličkovat mezi dírami a druhou a druhým psát v poskakujícím autě esemesky.
Ve Skomorochách jsme měli zajímavou úlohu - podle dvou dobových fotohrafií se pokusit najít místo hřbitova a památníku LIR 13. Vesničku jsme si prošli, místních se poptali a obě místa identifikovali. Ani po jednom sice nic nezbylo, ale hřbitov se podobně jako v Rybnu nachází u civilního a i zde zůstává plocha volná. Dovolujeme si tímto prolásit, že západní Ukrajinci jsou v tomto směru civilizovanější než východní Poláci. Tento výlet mě málem stál foťák, protože se mi ho podařilo na svahu, po němž jsme se šplhal k místu památníku, vytratit. Naštěstí jsem ho ve vysoké trávě našel - přijít tady o všechny naše dosud nafocené fotky by bylo opravdu tristní.
Identifikace místa památníku
Prohlédli a pofotili jsme si trochu okolí, abychom se zorientovali v průběhu bojů. Zajímavé je, že právě ve Skomorochách a u nich se břeh Buhu, který zde měl LIR 13 překročit, zdvíhá do nepříjemných svahů, což zřejmě vysvětluje vysoké ztráty i to, proč musely podle našich podkladů Skomorochy být obsazeny bočním obchvatem přes sousední prostor. Jinak ovšem krajina příliš zajímavých útvarů nenabízí.
Původní plán předpokládal, že bychom vyrazili na Dubno, nicméně to bychom po ukrajinských bočních silnicích cestovali asi další týden. Vrátili jsme se tedy zpět do Lvova a protože jsme měli ještě čas, navštívili jsme výstavní lvovský Ličakivskij hřbitov. Kromě hrobů mnohých významných ukrajinských osobností (např. Ivan Franko) nás zajímala především část věnovaná krvavým ukrajinským dějinám 20. století. Výstavní památník a hroby sičských střelců a obránců Lvova z let 1918-1920 a hned vedle něj neméně impozantní památník a hroby Poláků - tedy útočníků na Lvov. I když oni se vlastně ve skutečnosti bránili Poláci a útočili Ukrajinci. A vlastně to trvalo jen půl roku, potom bojovali společně proti jiným Ukrajincům. Což vlastně nebyli Ukrajinci, ale ruští bolševici... Názorná ukázka spletitosti dějin střední Evropy. Krom toho zde vzniklo třetí, novější významné pohřebiště - hrdinů boje proti SSSR, především UPA (včetně příslušníků divize SS Galicia). A aby bylo jasno, že žádný konec dějin rozhodně nenastal, hned u vchodu, na místě nejčestnějším, čtyři ohromným množstvím věnců obložené, zatím zřejmě provizorní hroby obětí Majdanu...
Zajímal nás pochopitelně také hřbitov vojáků z první světové války, který je také panoptikem ukrajinského 20. století - po druhé světové válce bylo přeměněno v pohřebiště sovětských vojáků s památníkem, který byl v 90. letech víceméně zlikvidován a namísto něho vznikl poněkud neurčitý pomník ukrajinských hrdinů. Z bývalého rakousko-uherského a následně sovětského vojenského hřbitova je tak dnes louka vedle hřbitovní zdi (mimo areál hřbitova), na které se opalují Lvovkyně.
Bývalý rakousko-uherský, pak sovětský vojenský hřbitov
Dostali jsme tip na nedalekou českou restauraci, a tak jsme se do ní na závěr vydali. Pravda je, že čeští sládci v ní vaří dobré české pivo - jinak je to ale poněkud pochybný podnik s divnými pokrmy, velmi otravnými holuby (lákanými zřejmě na chutná semínka, která obsluha ke každému stolu vždy přinese) a třemi hlídači s vysílačkami, kteří si navzájem hlásí, kteří s odcházejících hostů zaplatili a které je potřeba zadržet. Podle našeho místního zdroje pořádá navíc tento podnik několikrát do měsíce divočejší zábavné akce, které jeho pověsti jistě nemohou přidat. Přesunuli jsme se do sousední hospůdky, která vypadá útulněji a také si vaří vlastní pivo - bohužel ovšem polské. A tak jsme nakonec pokorně putovali opět do naší staré dobré haličské hospůdky na hlavní třídě.
Druhý náš samostatný výlet směřoval následujícího dne do okolí Dubna - cesta Lvov-Dubno byla velmi dobrá, ale o kvalitě místních cest škoda hovořit. Tady jsme si prošli několik míst spojených s působením LIR 13 v letech 1915 a 1916, především tedy u Peremylu místo zajetí celého pluku v červenci 1916, kde heohrafické poměry stojí za zhlédnutí. Řeky Styr zde vytváří výběžek směrem na východ, v němž byl celý pluk umístěn. Na jeho severním křídle se pak Rusům podařilo z blízkého lesa nad ránem řeku nepozorovaně přebrodit a tím vpadnout do Peremylu a do týla pluku, kterému snadno uřízla úzkou ústupovou cestu. Místo, kde k přebrodění došlo, je pěkně viditelné z návršíčka nad řekou, celý terén (i s Peremylem) je mírně zvlněný - velká škoda, že k této události se nám dosud nepodařilo sehnat jediný podrobnější plánek či mapku, podle ketré by se dalo místo projít pořádně. Místní nás navíc upozornili na hromadný hrob vojáků z první světové války mezi Peremylem a Beresteczkem - je na něm poněkud matoucí nápis tvrdící, že jsou zde pohřbeni vojáci z června 1914, což je zjevný omyl. Domníváme se, že tam před opravou muselo být "června 1916", nicméně zda jsou přímo zde pohřbeni i příslušníci LIR 13, to netušíme. Místním jsme ještě museli vysvětlit své podezřelé počínání, jakým focení památníku jistě bylo, a pak jsme mohli vyrazit dál.
Tut spočivájut 73 vojiniv. Na vičniju pamjať niz vojiniv, kotori poljahli v červnju 1914 roku
Navštívili jsme také dvě další místa bojů, na kterých ovšem není k vidění vůbec nic - Plaszewku, což je potok v nevýrazné krajině, a kótu 217 u Dublan, která ovšem převyšuje okolní vlnitý terén tak mohutně, že jsme ji vůbec nedokázali identifikovat. Na závěr jsme v samotném Dubně v místním muzeu vznesli dotaz na vojenské hřbitovy z první světové války a dozvěděli se, že hřbitov v Dubnu byl za komuny zlikvidován tím, že na něm bylo postaveno sídliště, bo takoja naša mentalita, jak si povzdechla paní, která nás ochotně informovala. Uvědomili jsme si, že už nejsme v Haliči, ale v Rusku. Navštívili jsme tudíž ještě fort Tarakaniv dubenského opevnění (město bylo jednou z ruských pevností v oblasti - Kovel, Rovno, Dubno), který je poměrně fotohenický. Jirka zde demonstroval, že již postoupil na pozici senior-bunkroloha - pevnosti už prochází v sandálech a bez baterky a fotí tak, že někomu, kdo má foťák, ukáže kde je pěkný pohled.
Uvnitř fortu
Večer po návratu do Lvova jsme úspěšně utratili do poslední všechny zbylé hřivny za trika s Banderou (čímž jsme konečně úspěšně završili naši několikadenní snahu sehnat přiměřený suvenýr), dobroty v haličské restauraci a piva u těty, kde jsme na závěr byli také svědky bitky místní mládeže v poměru 3 na 1 (ten jeden si ale začal, takže zřejmě zaslouženě dostal). Ráno jsme se rozloučili i s hotelem a vyrazili na poslední, zato výživnou cestu po Ukrajině - směr Starý Sambor - Turka - Velký Berezný, tedy překročení Karpat Užockým průsmykem a průjezd okolo míst spojených taktéž s boji první světové války v letech 1914 a 1915. Cestou jsme si prohlédli krásné výhledy na Karpaty, jeden židovský cintorín i náš známý památník a hřbitov v průsmyku (čímž jsme uzavřeli další kruh našeho cestování, neboť tady už jsme jednou - z druhé strany - byli), hlavně jsme ale touto anabází dorazili na hranici Schenhenu. Pro představu - 240 km, 6 hodin.
Nádherná panoramata v Karpatech
Rozloučili jsme se s naším ochotným převozníkem a vyrazili pěšky přes starý známý hraniční přechod Ubľa. Celá procedura byla naprosto bezproblémová a trvala jen asi -50 minut. Potom jsme se prošli pár kilometrů pod slovenskými Poloninami do centra Ubľy, kde jsme v hospodě zastihli řidiče autobusu, který se připravoval na odjezd. Naštěstí nepil, a tak nás mohl posléze vzít do Sniny. Tady nám před nosem ujel jiný autobus, využili jsme tedy služeb místního útulného bufetu, kde jsem si - pro vyrovnání tlaku v žaludku po ukrajinských dobrotách - dal pro změnu typicky československý smažák. Následujícím autobusem jsme se nechali dovézt do Humenného a ubytovali se v jedné z našich oblíbených ubytoven (palica ani špek, které jsme tam zapomněli minule, tam na balkóně už ale nebyl). Večer jsme poseděli pro změnu na humenské hlavní třídě a potom hledali všemožné spoje a možnosti dopravy pro dva následujcí dny. Ještě že jde dneska všechno tak snadno a téměř odkudkoliv vyhoohlovat.
V pátek jsme vyrazili opět autobusem směrem na Svidník - během cesty po krásných slovenských silnicích na nás už dolehla cestovatelská únava. Spočítali jsme z dlouhé chvíle, že jsme jen po Ukrajině nakodrcali přes 1 000 km, při průměrné rychlosti 40 km/h to je 25 hodin, a to během pěti dnů. Ve Svidníku, kde jsme měli čekat na naše slovenské kolehy, jsme se tedy rozvalili k tankům a dělům u muzea a strávili tu více než hodinu příjemným nicneděláním na čerstvém vzduchu.
Čekání ve Svidníku
Když se objevila výprava, kterou jsme čekali, nestačili jsme se divit - ze dvou autobusků vyskákalo asi 30 neznámých lidí, neboť na pracovní kemp přijela výprava studentů hymnázia z maďarského Gödöllő. Vynechali jsme návštěvu muzea, které už známe, a počkali na celou skupinu venku, kde se mezitím spustil déšť, který měl podle předpovědi trvat další dva dny. Jelikož záložní prohram připravený pro tento případ spočíval ve výletu do Gorlic, rozhodli jsme se že další den v autobuse v žádném případě nebudeme absolvovat a pojedeme domů o den dřív - notabene když se orhanizátoři nakonec přiznali, že by pro nás beztak neměli ve svém autobuse místo.
Absolvovali jsme tedy ještě s celou skupinou výlet na rozhlednu na Dukle, kde jsme dlouho nebyli a proto jsme si ji vyšlapali, i když v těch mracích rozhled nebyl nic moc. Pak už se všichni přesunuli do Nižné Polianky, kde nastoupila směna kuchařů k přípravě krmě pro maďarské hosty - při pohledu na dlabající Maďarky a Maďary se drala na jazyk slova klasika: "jen si dej, vy byste nás tak nehostili". Následně se večer ubíral tradičním východňárským směrem.
Nad Duklou
Přespali jsme v tělocvičně místní školy a ráno v 7 hodin nastoupili poslední etapu našeho nekonečného cestování, tentokrát po trase Nižná Polianka - Bardejov - Prešov - Kysak - Bratislava - Brno. Delší čas na přestup v Bratislavě nás přiměl vydat se do nějaké hospůdky u nádraží - a k našemu rozladění jsme zjistili, že v okolí nádraží byly v sobotu odpoledně všechny zavřené. Čudné mesto, tato Bratislava. Nakonec tedy posloužil černohorský rezeň na zahrádce hned naproti nádraží, která jediná premávala. Do Brna jsme dorazili okolo 20. hodiny večer - tentokrát opravdu velmi... ukodrcaní.
Vzácný snímek zachycující, jak ve vlaku mezi Kysakem a Bratislavou vzniká tento text.
Na závěr hrubá mapa našeho cestování Ukrajinou.
Žádné komentáře:
Okomentovat