17. července 2022

Slovinské hory a kopce (9.-13.7.2022)

Letos je tomu právě 10 let, co jsme na své první expedici do Slovinska jediným pohledem na (počátkem května) stále zasněžený Krn pochopili, že původní plán na výstup na něj jaksi neodpovídá horské realitě. Návštěvu tohoto kopce této hory jsme tedy odložili na "příště". Po pěti dalších "příště" konečně přišel jeho čas!



Červnový termín jsme nakonec byli nuceni posunout na červenec, a tedy už do vrcholné turistické sezony, kdy je v údolí Soči opravdu plno - tedy ne že by se člověk prodíral davy (obzvláště ne cestou na Krn;-), ale třeba ubytování už na poslední chvíli nesežene (a rozhodně ne za rozumnou cenu). Nám naštěstí majitel posunul červnovou rezervaci, a tak jsme z toho "vyvázli" jen se sezónním příplatkem. A když už jsme u toho, tak si to odbydeme hned na začátku: Slovinsko je krásná země, Slovinci jsou zpravidla sympatičtí, ale turista je tam, marná sláva, především zdroj příjmu. Takže při každé příležitosti (od dálniční známky až po "ekologický poplatek") je potřeba počítat s platbou malého obnosu, který sice sám o sobě není nějak horentní, ale v celkovém součtu zanechá, nemůžu si pomoct, mírnou pachuť.

Z několika víceméně rovnocenných variant jsme zvolili trasu přes průsmyk, který familiárně nazýváme "Prdel" (oficiálně Predil - ale vždyť to na té ceduli mají i nakresleno tak jak tomu říkáme my!). Ta má mimo jiné výhody (například že člověk vůbec nepotřebuje slovinskou dálniční známku...) také jednu, která se ukázala dost zásadní - vede přes Kobarid, kde se nachází turistické informační centrum a v něm naši kolegové z Poti miru. Ty jsme takhle v sobotní podvečer překvapili svou návštěvou, a jelikož měl "službu" zrovna kolega se kterým jsme se seznámili nedávno v Bardejově, bylo z toho srdečné posezení. Až jsme pochopili, že jsme udělali chybu, když jsme se na ubytování nahlásili tak brzy... 

Nakonec jsme tedy přišli na spásnou myšlenku odjet se ubytovat (do Čiginje) a otočit to hned zpět do Kobaridu, aby nám kolega mohl ještě ukázat, kde tam čepují místní pivo. Nutno podotknout, že na rozdíl od klasických slovinských Lašek a Unionů je to pivo vskutku chutné! (Kobarid je sice město, ale má jen 1200 obyvatel - takže pivnice se nikoliv překvapivě nachází prakticky v samotném centru;-) Pivo ale nebylo to hlavní, čím nás kolega vybavil - poskytl nám především všemožné informace o místech, kam se chystáme, a způsobech, jak do nich dojet či dojít. Večer jsme se tedy vraceli do Čiginje s kompletním plánem na následující tři dny pobytu.

Jeho součástí byla i informace, že výstup na Krn zabere "průměrnému turistovi" 3 hodiny. To bylo významně méně, než jsme předpokládali; vyplynulo nám z toho tedy, že s výstupem nemusíme ráno zas tak pospíchat, a z vesnice Krn, resp. planiny Kuchnja, kde cesta na Krn začíná, jsme výšlap zahájili kolem 9. hodiny. Cesta se dá rozdělit na dvě části: spodní, během které se ujde pár horizontálních kilometrů, a vystoupá se třetina výškových metrů; a horní, během které se už jenom stoupá nahoru, nahoru, nahoru, až se dojde úplně na horu. Mezi nimi se nachází místo, kde se člověku poprvé otevře krásný výhled na sever(ozápad)ní stranu, které jsme nazvali pracovně "Podkrn" - oficiálně se však jedná o začátek hřebene Kožljaku, který zde vybíhá z masivu Krnu - a z něhož v červnu 1915 italští alpíni vyrazili do útoku, kterým Krn obsadili.

Výhled od Kožljaku

Vyrazili jsme tedy v jejich stopách, ovšem už po cestě, kterou zde později zbudovali (oni sami museli tehdy jít trochu divočejším terénem). Ačkoliv druhá část výstupu už je pak, jak řečeno výše, jen o šplhání se vzhůru, celkově celá cesta na Krn opravdu nebyla tak náročná, jak jsme ji - vyhecovaní po těch 10 letech uvažování o ní ;-) - čekali. Je to sice hraniční, ale pořád ještě trasa i pro "normálního" (tedy nikoliv vyloženě horského) turistu. Nicméně ne, opravdu nejsme "průměrný" slovinský turista - výstup nám zabral 5 hodin...

Nahoře na nás pak čekala chata s občerstvením a zahrádkou s opravdu fantastickým výhledem... kdyby ovšem celý vrchol Krnu nebyl už nějakou tu hodinu v mraku. Měli jsme však dost času: celé odpoledne a večer na místě, kde člověka neruší žádní lidé (protože zde nejsou žádné moderní komunikační prostředky - není zde totiž ani pořádný signál na mobil, ani žádná elektřina k jeho nabití) ani žádné věci (protože má jen to co si s sebou vynesl - a to si dvakrát rozmyslíte, co nahoru táhnout), a kde se mu nakonec ani nemůže stát, že by seděl celý večer nad pivem (protože zde mají jen slovinská piva, navíc s pochopitelnou vysokohorskou přirážkou, takže jedno na oslavu výstupu je tak akorát). A tak jsme chytali každou minutku, kdy se mrak aspoň částečně rozestoupil a nabídl nám dílčí výhledy do údolí Soče.

Pohled od chaty pod Krnem do údolí Soče (mezi Kobaridem a Tolminem)

Po hodince oddechu jsme - už nalehko - vyrazili z chaty, která je asi 100 (výškových) metrů pod ním, na samotný vrchol Krnu. Zde jsme opět trpělivě hodinu čekali na (dohromady asi 5 minut trvající) "okno" do světa pod Krnem - tentokrát ovšem na severní stranu, tedy do Julských Alp. Tyto výhledy jsou opravdu famózní.


Luxusní bar "Krn"...

... kde čepují i Radegast - když si ho vynesete v batohu až nahoru ;-)

Navečer, když se zdálo že se mraky přece jen významnější trhají, jsme si výstup na samotný vrchol ještě jednou zopakovali v očekávání širších výhledů; nakonec jsme ale byli spíše zklamáni, dostalo se nám spíše zimy a ovcí než výhledů.

Pak už jsme se uchýlili do relativního tepla horské chaty a jen chvílemi vyráželi na blízkou plošinku sledovat otevírající se výhledy, až než zapadlo slunce. To bylo signálem k tomu, abychom i my zapadli do připravených paland; chata teoreticky pojme až 20 nocležníků, my jsme ji však tuto noc měli sami pro sebe.

Kuča na Krnu - a jenom pro nás!

Ráno jsme vyrazili okolo 7. hodiny (nyní už za jasného počasí) znovu na vrchol hory (dá se tedy říct, že na Krnu jsme byli už třikrát;-) - tentokrát už i s batohy, neboť jsme hodlali pokračovat v cestě po okružní trase přes sousední Batognicu.

Po sestupu do sedla mezi Krnem a Batognicou (nazývaného Krnska škrbina) jsme pochopili, že Batognica je drsnější než Krn samotný. Navíc jsem si opět potvrdil, že jediný, kdo dokáže opravdu přehledně značit turistické trasy, jsou Češi a Slováci. Ve Slovinsku se používá jednotný symbol pro všechny trasy a občas nějaká čára naznačující tvar cesty - místo které ale je někdy číslo trasy (což v případě takové jedničky je třeba snadno zaměnitelné)... No prostě chci obhájit, že cestou na Batognicu jsem opět značku špatně pochopil a kus výstupu vzal po opačné straně svahu, takříkajíc po alpínsku. Ačkoliv po chvíli mi došlo, že to asi není správná cesta, byl jsem už v pozici, ze které bych se opravdu nechtěl vracet zpět - cesta nahoru je v horách vskutku snazší než dolů. Tak už jsem výstup dokončil a oddechl si, že nahoře mě nečekala neschůdná skála, jak jsem se trochu obával, ale schůdné napojení na správnou trasu.

Mimo toto malé odchýlení z trasy jsme se na Batognicu vyškrábali většinou po do skály vytesaných schodech a plošinách, které zde vybudovaly italské jednotky, jež horu dobyly v červenci 1915. Resp. obsadily téměř celý její vrchol - který je cca 400 metrů dlouhý a 80 metrů široký - s výjimkou východního cípu, kde se udržely rakousko-uherské oddíly. Tato situace pak trvala více než dva roky, až do října 1917; celá (vůči rakouským pozicím krytá) jižní strana hory je protkána množstvím kaveren a tunelů, které Italům sloužily za úkryt a sklady. Na východním konci se pak nachází kráter vzniklý v září 1917, jež je důsledkem (neúspěšného) italského pokusu o podkopání rakouských pozic, resp. (úspěšného) rakouského protipodkopu.

Batognica při pohledu z Krnu

Sedlo mezi Krnem a Batognicou, i se zapomenutým italským dělem

A tak se na Batognicu leze (v pozadí Krn i s chatou)

V sedle mezi Batognicou a Vrhem nad Peski, který tvoří vůči ní dominantní výšinu (za války byla v držení rakousko-uherských jednotek a právě odtud hrozilo Italům na Batognici nebezpečí, před kterým se ukrývali na jižním okraji hory) jsme se rozhodovali o další trase. Při pohledu na strmý svah Vrhu nad Peski jsme zavrhli nápad vyškrábat se ještě i na něj, a namísto toho se vydali po jedné z hlavních turistických tras pod ním, která nás zavedla až k památníku rakousko-uherské 15. horské brigády věnované vojákům padlým v bojích v okolí Krnu.

Tam, na druhé straně toho kamenného pole, je památník...

Kousek před ním jsme navíc procházeli přes místo, kde se za války nacházela horní stanice lanovky (jedné z mnoha, které obě strany na této části bojiště vybudovaly a provozovaly) a barákový tábor, v němž byly ubytováni rakouští vojáci. Dodnes jsou zde patrné zbytky tohoto zařízení - od betonového podstavce pod sloup lanovky přes plošiny a do vápence vytesané zdi až po cihly, které v této krajině působí opravdu na první pohled nepřirozeným dojmem.

Odtud jsme se vrátili do sedla pod Batognicou a nyní vyrazili druhou z možných tras, dolů k jezeru V Lužnici. No, dolů - jezero je stále ve výšce 1800 m.n.m. Jelikož se mezitím opět hory ponořily do mraku, nemělo smysl dělat plánovanou odbočku na Srednij vrh nad námi, kde byly za války rakousko-uherské pozice, neboť bychom stejně nic neviděli. Zastavili jsme se tedy až na břehu jezera, kde se - stejně jako na mnoha dalších místech, kterými jsme procházeli - válejí zbytky šrapnelů, lopatek, ostnatého drátu a další pozůstatky pobytu vojáků před více než sto lety.

Odtud jsme pak už konečně zahájili opravdický sestup z hor - z těch skoro 2000 m.n.m., ve kterých jsme se od předchozího odpoledne pohybovali, jsme kolem Maselniku postupně sešli až na planinu Leskovca do 1200 m.n.m., což byla naše startovací výška, ve které na nás také čekal náš automobil. Hned na začátku jsme procházeli pod Rdečim robem - Červenou horou. Je opravdu červená!

Rdeči Rob

Sjeli jsme do údolí Soče a zašli na pizzu poblíž našeho dočasného bydliště, prakticky přímo pod dalším významným bodem zdejší fronty - pod předmostím Mengore, které celé dva roky držely rakousko-uherské jednotky, aby kryly železniční stanici v Mostu na Soči sloužící k zásobování fronty, aby z něho nakonec v říjnu 1917 spojenecké německé jednotky vyrazily do útoku, který ukončil boje na Soči a přesunul frontu na Piavu.

Program následujícího dne byl - po dvou dnech vysokohorského chození - pojat spíše jako mototuristika. Prvním místem, které jsme navštívili, byla kóta 383 (Prižnica) nad Plave. Právě zde totiž naopak po celou dobu bojů své malé předmostí na východním břehu Soči udržovaly italské oddíly, kterým se však hned v prvních bojích nepodařilo zahnat obránce ze samotné kóty, a tak až do 10. bitvy na Soči (květen 1917) držely pouze pozice na svahu pod ní a opakovaně se ji snažili dobývat. Není divu, že kóta samotná se proměnila v rakousko-uherskou pevnost plnou kaveren, zákopů a úkrytů, z nichž některé lze navštívit dodnes.

Pak jsme popojeli na o něco více v týlu položenou kótu 363 (dnes bezejmenná), na které se nachází ubytovací zařízení; odtud se otevíral pěkný výhled do údolí Soče a také zde bylo vhodné místo pro vypuštění drona, který měl pak výhled na všechny strany - tedy v případě, že bych ho nezapomněl ráno na ubytování... Nakonec jsem se rozhodli že to stojí za to a vrátili se pro něj.

Pohled z kóty 363 na Deskle a Anhovo

Potom jsme se pokusili projet místní cestou pod kótou 612 (Kuk - jeden z mnoha takto nazvaných kopců v této oblasti), ale ta se pro náš vůz ukázala být nesjízdnou. Museli jsme tedy sjet zpět do údolí Soče a přesunout se standardní silnicí ke Svete goře - kde jsme v poslední serpentině po troše bloudění našli vchod do podzemní chodby vedoucí až na druhou stranu kopce, kterou lze projít. Skoro 300 metrů dlouhá cesta podzemím bez osvětlení nebo jakékoliv jiné pomůcky kromě natažených provazů (chodba vede poměrně prudce do kopce, takže jsou to chvílemi spíše schody než svah) byla zajímavým zážitkem. Ten jsme ještě vylepšili tím, že cestou zpět jsme se rozhodli odbočit do vedlejího východu ústícího poněkud výše ve svahu a tím se vyhnout závěrečné etapě prudkého klesání; nevěděli jsme ovšem, že tento východ není zdaleka tak prostorný jako ten, kterým jsme vešli...

Vedlejší východ z tunelu pod Svetou gorou

Pak jsme se přesunuli na vrch Vodice, kde už jsme jednou byli. Tehdy jsme ale ještě neměli drona... A taky jsme nebyli tak zorientovaní v místních poměrech a nevěděli, proč je tento bod obranné linie tak důležitý; nyní už víme, že po 10. sočské bitvě, kdy se Italům podařilo rozšířit své předmostí nad Plave (včetně obsazení kóty 383), se rakouské jednotky musely stáhnout na další paralelní hřeben, který se právě zde, u Vodice, napojuje na ten původní. A jelikož jeho úsek dál na jih, na Svetou goru, rakouská armáda dále držela, tak právě v tomto místě se nové italské a rakouské zákopové linie přiblížily na velmi krátkou vzdálenost a po celé tři následující měsíce (až do srpnové 11. bitvy na Soči) zde probíhaly tvrdé střety. Na rakouské straně přitom novou obrannou linii po ústupu převzala jihomoravská 106. domobranecká pěší divize - byli to tedy právě její vojáci, kteří zde Italům čelili.

Pohled z vrchu Vodice (resp. znad vrchu Vodice) na sever

Na závěr našeho programu jsme přejeli přes Soču a vystoupali ještě na Sabotin na protější straně. I zde jsme už kdysi byli, ale chtěli jsme navštívit nové muzeum; to se nám však nepodařilo, neboť i ono má, jak je v oblasti ne úplně výjimečné, většinu dní v týdnu zavřeno. I tak jsme si ale prohlédli aspoň venkovní část expozice (zákopy) a pokusili se (neúspěšně) najít italské "pyramidy", které zde vytyčují průběh frontové linie před šestou bitvou na Soči, kdy vrchol kopce italská armáda dobyla. Jak jsme dodatečně podle mapy zjistili, na to, že mají vytyčovat průběh frontové linie, jsou po kopci podivně rozházené...

Zákopy na Sabotinu

Vzhledem k večerní hodině jsme tímto svůj program ukončili, pročež nedošlo na návštěvu nově instalované zvonice na paměť slovenských vojáků, která je až na Krasu. Namísto toho jsme ale dostali nápad vrátit se nikoliv po exteritoriální silnici do Gorice, nýbrž po místních komunikacích na západním břehu Soče. Za tento nápad se musíme pochválit, protože nám otevřel mnohé nové krásné výhledy jak na bojiště na Soči (z opačné strany, než jsme zvyklí), tak do Itálie. Užívali jsme si jich až tak, že jsme málem zatměli...

Pohled na Goriška brda

Třešničkou na dortu pak byla na zpáteční cestě do průsmyku Predil ještě jedna zastávka v Kobaridu, kde jsme vraceli vypůjčenou knihu. Kolega nás totiž po delší debatě na téma, co jsme kde viděli, vzal na krátkou návštěvu do muzea, abychom mohli svůj popis umístit přímo na úchvatný 3D model terénu bojiště, který zde mají, a na němž jsou vyznačeny nejen pozice obou stran, ale i všechny lanovky. Člověk ho vidí úplně jinak, když má v čerstvé paměti všechny ty pohledy a výhledy přímo z míst, která model modeluje... Byla to taková pěkná tečka za tím naším výletem.

Žádné komentáře: