14. května 2020

Průzkum bojišť z roku 1866

Jelikož nás současná situace odřízla od všech bojišť první světové války, která jsou naším primárním cílem, rozhodli jsme se vrátit se trochu ke kořenům - na bitviště na území dnešní České republiky. Ze dvou nejvýznamnějších (Slavkov a Hradec Králové) jsme se rozhodli pro to druhé, na které jsme se vrátili po mnoha a mnoha letech (mimochodem o jeho návštěvě pojednává také vůbec první můj zápisek na tomto blogu). Pojali jsme ho jako cestu po méně známých místech bojů z války 1866 ve východních Čechách.

Bojiště u Trutnova

Začali jsme tudíž u Trutnova, na místě jediné významnější srážky ve válce 1866 na severním bojišti, která skončila rakouským vítězstvím. Na místo jsme přijeli odpoledne a rovnou jsme se vydali k hlavnímu památníku na návrších pod městem, odkud rakouská předsunutá brigáda ostřelovala pruské jednotky, které město krátce před tím obsadily. Zde jsme se poprvé setkali s informačními tabulemi na naučné stezce, která skrz celé bojiště vede - a mohli konstatovat, že jsou dosti povedené. Díky nim jsme se začali v místním kopcovitém terénu, kde se boje odehrály, trochu orientovat. Pak jsme navštívili několik památníků a dalších informačních tabulí u kaple na Jánském vrchu, které připomínají mimo jiné vojáky moravských IR 1 a IR 3, které tvořily Knebelovu brigádu X. armádního sboru (její útok na střed pruského postavení bitvu prvního dne prakticky rozhodl).

Památník generála Gablenze

Pak jsme se vydali na výšinu nad vsí Humburky, kde stálo ve druhé fázi bojů rakouské dělostřelectvo a která tvoří jakýsi střed celého bojiště - a od té doby a na jeho počest se nazývá Bojiště (no a taky - a to hlavně - aby se nahradil původní, příliš německy znějící název). Z výšiny je hezký výhled na celý prostor bojů středu a levého křídla z bitvy prvního dne. Naznali jsme, že taková přehledná bojiště století páry se nám líbí...

Krajina bitevní

Postupně jsme se přesouvali na jih ve saze najít nějaké vhodné místo, odkud by byl výhled také na prostor pravého křídla bitvy, kde poněkud osamoceně v obou fázích bitvy bojovala na rakouské straně Grivičičova brigáda (a zatímco první den zvítězila, druhý den byla prakticky zničená, když se dostala do pruského obklíčení a její polovina se tak dostala do zajetí). Takové místo jsme nicméně nenašli. Zároveň jsme se chtěli poněkud zorientovat v prostoru bojů druhého dne, ale ten už není tak přehledný a nakonec jsme se už v přicházejícím večeru spokojili s památníkem bitvy s Prusy z roku 1745, která se odehrála prakticky ve stejných místech. Nakonec obě proběhly podle dobře známého scénáře prusko-rakouských válek, který platil v 18. i 19. století, a který by se dal analogicky k Caesarovu "Veni, vidi, vici" shrnout do stručného: "Prusové přišli, byli jsme biti, ustoupili jsme". (Kdyby se toho chtěl ujmout nějaký latiník, jistě by se to dalo sestavit v klasické řeči tak, aby to znělo obdobně poeticky.)

Pak už jsme se začali přesouvat na bojiště náchodské, kde se bojovalo paralelně s bitvou u Trutnova - pro začátek nás ale čekal pouze úkol najít vhodné místo k nocování pod širým nebem. To se nám podařilo na pěkné louce u vodní nádrže Rozkoš, kterou jsme obsadili, rozbalili svůj bivak a na táborovém ohni si opekli špekáčky. Jelikož naše intendatura odvedla dobrou práci, mohli jsme je zapít kvalitním pivem a do spacáků se zabalit až kolem půlnoci, po delší debatě na různé filosoficko-historické náměty a spálení všeho dřeva. Noc byla chladná, podle námrazy objevivší se nad ránem na mém spacáku snad až mrazivá. Ale vojna je vojna - a kromě toho, všechna ubytovací zařízení jsou ¨v době epidemie mimo provoz a je třeba se otužovat.

Zakládání táboráku

Bojiště u Náchoda

Ráno jsme vyjeli rovnou ve stopách prvního rakouského útoku na pruské jednotky vycházející z Náchoda - od našeho nocleziště na okraji vodní nádrže (která zde tehdy nebyla) ke kostelíku v Dobeníně, který tvoří jakýsi střed bojiště. Je odtud pěkný výhled a i toto bojiště je takové... estetické. I zde ovšem bojovali a umírali také vojáci z Českých zemí - všechny prapory polních myslivců zařazené do jednotlivých brigád VI. sboru, který z rakouské strany bitvu u Náchoda absolvoval, byly doplňovány z Moravy (FJB 17 a FJB 25) a z Čech (FJB 6 a FJB 14). Památníků je i tady velké množství - v samotných Václavicích a přilehlém lese, ale také podél strže východně odtud, kterou základní popisy průběhu bitvy víceméně vynechávají, nicméně musel zde postupovat první (nezdařený) útok Hertwekovy brigády, o čemž svědčí celá řada křížků pomníčků lemujících strž.

Po návštěvě monumentálního pomníku jezdeckého střetnutí na návrší Branka (který by mohl sloužit zároveň jako pomník mizející role jezdectva ve válkách obecně, kterou právě válka 1866 odhalila v plné síle) jsme to vzali Vysokovem zpět. Tady jsme si udělali výlet k pomníku myslivce, který stojí sice hned nad obcí, ale v důsledku konfigurace terénu a soukromého vlastnictví půdy je přístupný pouze poměrně velkou zacházkou. Zase se ale nachází hned u letiště, na němž byl v tento krásný již letní den (po mrazivé noci velká změna) čilý provoz, a tak jsme nádavkem viděli několik startů a přistání letadel i kluzáků a k tomu dokonce průlet vírníku.

Pomník myslivce

Bojiště u České Skalice

Pak už jsme zamířili k České Skalici, kde následujícího dne proběhla další srážka, ze strany rakouské armády tentokrát vedená VIII. sborem (v rozporu s instrukcemi vrchního velitele Benedeka, který požadoval stažení bez boje). I v té bral účast jeden moravský prapor polních myslivců (FJB 5) a několik praporů pěších pluků z Čech (od IR 21, IR 36, IR 75). Odehrála se hlavně v dubenské oboře, která dodnes existuje jako přírodní rezervace, ačkoliv již není "obořena" a je tedy volně přístupná ze všech směrů (a dokonce skrz ni vede silnice). Nachází se v ní největší pomník bitvy u České skalice - oblíbený rakouský motiv spícího lva - a několik menších, stejně jako v okolí. Při jejich projíždění se nám úspěšně podařilo vyhnout Babičce Boženy Němcové, jejímuž údolí je oblast nebezpečně blízko (prakticky na dosah). Zahlédli jsme pouze pomník Boženy Němcové (která, stojíc na veřejném prostranství, měla na sobě předpisovou roušku).

Přímo na okraji České Skalice je pak jakési lapidárium pomníků a náhrobků, soustředěných zde (na místě původního hřbitova z války 1866) z okolí, kde postupem doby začaly zavazet různé výstavbě. Je mezi nimi i pomník prvního rakouského generála zemřelého v této válce, který v čele své brigády vpadl přehnaně sebevědomě do dubenské obory, aby zde mimo jiné sám padl. Pro nás to byla poslední zastávka na tomto bojišti, po níž jsme již nabrali směr Hradec, abychom se v závěrečné etapě naší expedice vrátili na místo hlavního střetu války, ovšem i zde se záměrem projít si především okrajová a méně známá - nám dosud zcela neznámá - pole bojů.

Bojiště u Hradce Králového

Začali jsme ovšem na jednom z nejikoničtějších míst bojiště, u hoříněveských lip. Tyto stromy stojící zde údajně už od dob Husitů tvořily orientační bod a posléze místo, z něhož bylo veleno postupu pruské 2. armády, která svým příchodem na bojiště a vpádem do rakouského pravého křídla po poledni rozhodla bitvu. Výhled na bojiště odtud není příliš dobrý, takže na rozhlednu to není - ale ještě ikoničtější kostelík na Chlumu, tvořící základní orientační bod hradeckého bojiště, odtud vidět je. Po krátké zastávce a osvěžení v místní hospodě (epidemiologicky přiměřeně okénkového typu) jsme se vydali po obvodu bojiště, obloukem po pruských nástupních prostorech kolem lesa Svíb, k faře v Hněvčevsi, odkud sledoval průběh bitvy místní farář ("posilován mešním vínem", podle svých vlastních slov), jež svá pozorování později zapsal. Do prvního patra budovy fary (která vypadá že je původní) jsme se pochopitelně nedostali, ale představu o tom, jakou část bojů mohl asi vidět, jsme si udělali.

Pak jsme se posunuli k hlavní jičínské silnici, kde jsme vystoupali na návrší jménem Rozkoš (opět!), odkud bitvu pro změnu pozoroval pruský hlavní štáb a král Vilém. Hlavním cílem bylo posoudit, zda je odtud skutečně dobrý rozhled po bojišti (je, ačkoliv v den bitvy bylo mlhavé počasí a výhled byl špatný, takže předpokládám, že pánové ze štábu ve skutečnosti ani zdaleka neviděli tolik jako my dnes) a zda je možné, aby zde štáb byl umístěn od počátku bitvy - což se mi z mapy příliš nezdálo (příliš vysunutá pozice nad Sadovou, kde se ještě několik hodin po rozbřesku držely předsunuté rakouské jednotky) a co se na místě potvrdilo; pruský štáb pravděpodobně bitvu začínal z poněkud více vzadu se nacházejícího a ještě vyššího kopce Bukvice nad obcí Dub. (Mimochodem, místní názvy v oblasti královéhradeckého bojiště jsou kapitola sama pro sebe: aby se to nepletlo Hněvčeves, Čistěves, Hořiněves, Žíželeves... jazykolamné Střezetice, Rozběřice, Třesovice... originální Máslojedy, Mokrovousy... omlouvám se všem dalším vesnicím s prapodivným názvem, na něž jsem v tomto výčtu zapomněl - je jich tam fakt ještě víc.)

Pak jsme vyrazili na jih přes Dohalice (a Dohaličky a Horní Dohalice...), kde jsme mimo pamětní desku na domě zakladatele Komitétu pro udržování památek na válku 1866 (což musel být mimochodem taky pěkné kvítko) prostudovali několik naučných tabulí o průběhu bojů v této oblasti. Z těch jsme nabyli dojmu, že i zde jsou obecné popisy průběhu bitvy poněkud skromné; aspoň já jsem z nich tedy získal dojem, že se zde prakticky nic nedělo - a také jsem na jejich základě dost podceňoval rozsah bojiště jižně od jičínské silnice. Zůstává ovšem pravdou, že nejvýznamnějšími body jsou les Holá a návrší u Lípy, na němž se v první fázi bitvy rozvinula obrovská rakouská dělostřelecká baterie, která Prusům nedovolila z něj vyrazit. Na toto návrší jsme si také od Dlouhých Dvorů vyjeli a prošli se podél pozic dělostřelecké baterie - čímž jsme doplnili mezeru, kterou jsme jaksi zanechali při minulé návštěvě lesa Holá.

Nakonec jsme se ještě vydali ke čtyřem pomníkům u Dlouhých Dvorů, kde jsme místo nich našli místního nadšence snažícího se odstranit zbytek obrovského pařezu - mezi pomníky totiž rostl strom, který se nakonec rozrostl natolik, že je začal vyvracet, a musel být pokácen. Pomníky samotné byly pak toho času v restauraci a na své místo se vrátí zanedlouho, vycíděné a opravené.

Nepomníky

Bojiště u Probluzi (saská armáda na jižním křídle bitvy)

Pak už nám nic nebránilo posunout se do míst, která byla pro tentokrát tím hlavním cílem našeho průzkumu - k Probluzi, na bojiště saské armády, která se prakticky po celý den na jižním křídle sestavy rakouské armády sváděla svou oddělenou bitvu s pruskou Labskou armádou. Tu jsme dosud víceméně ignorovali (stejně jako se jí málo prostoru věnuje i v popisech bitvy u Hradce Králové, na jejíž celkový průběh a výsledek měla jen minimální vliv), nicméně se saskou armádou zde bojoval nám již známý rakouský VIII. armádní sbor, v němž byla mimo jiné již zmíněné jednotky z Českých zemí zařazena brigáda Schulz, která byla vyloženě československá - tvořil ji totiž IR 74 (Jičín), IR 8 (Brno) a FJB 19 (jižní Slovensko). A právě tato brigáda se po poledni dostala do těžkých bojů v Přímském lese (dalším významný, i když opomíjený les na hradeckém bojišti!), ve kterých utrpěla ohromné ztráty.

Pomník vojáků brněnského IR 8


Na tento boj, kdy se jednotky saské armády zahajující protiútok na levém křídle armády v lese nečekaně čelně střetly s pruskými oddíly, které prováděly obchvat tohoto postavení, upomíná u Horního Přímu celá série památníků, z nichž ten hlavní patří všem padlým vojákům brněnského 8. pěšího pluku; je na něm uvedeno celkem 270 padlých a pohřešovaných; pokud to znamená, že skutečně všichni zemřeli, pak jsou to pro pluk o cca 3 000 mužích během snad dvou hodin boje vskutku obrovské ztráty (a IR 74 na tom byl ještě hůř). Mapy však překvapivě v samotném lese už žádné další památníky neslibují, a ani na žádné z četných informačních tabulí v okolí (které jinak popisují události poměrně podrobně) není mapa tohoto boje, která by nám umožnila přesnou orientaci přímo v terénu. Boj v Přímském lese tak zůstává atraktivním tématem k budoucímu prozkoumání.

Od Probluzi a Přímu (Horního, Dolního, Nového...) jsme se tedy vydali k Nechanicím, abychom objeli Jehlický vrch, který skrýval postup pruských jednotek k obchvatu levého křídla saské armády, a vydali se v jejich stopách údolíčkem jižně od něj. Tím jsme dorazili až do Hrádku, ležícího na vhodné vyvýšenině, ze které se - přímo od hrádeckého kostelíku - otevírá krásný výhled k Přímu a Probluzi a na Přímský les z druhé strany. Právě zde pruská 15. divize rozestavěla své dělostřelectvo, které podporovalo postup jejích pluků Přímským lesem. A je odtud - k našemu překvapení - také krásně vidět i kostelík v Chlumu, který je tedy skutečně viditelný ze všech pozic od jednoho křídla až na druhé a je po právu symbolem celého bojiště.

A tím se také vyčerpal jak náš program, tak naše síly. Odtud, z krajního jižního křídla celého bojiště, jsme také měli nejblíže k cestám vedoucím k našim domovům, a tak jsme se rozhodli že druhou noc na bojišti si odpustíme (stejně už by to ve vyloženě letním počasí nebyl žádný zážitek...) a vyrazili směrem na jih.

Žádné komentáře: