Dvě bitvy na východě Čech (7.-8.7.2012)

První červencový víkend jsem vyrazili na krátkou výpravu na východ Čech. Cílů jsme měli několik, prvním z nich bylo konečně zmoknout. Celý týden všude posloucháme, jak řádí průtrže mračen a bouřky, a u nás ani kapka a neustálé hnusné tropické vedro. Jelikož nám meteorologové slibovali, že ve východních Čechách v sobotu pršet bude, vyrazili jsme v nekřesťanskou ranní hodinu (v 5:40 už jsme seděli ve vlaku), abychom si to náležitě užili. Od našeho příjezdu až do odjezdu v neděli odpoledne však nejen že nezapršelo, ale prakticky neustále pražilo slunce a počasí se podobalo tomu brněnskému...

Dalším cílem bylo zhlédnout josefovský vojenský hřbitov, v nedávné době rekonstruovaný po ruské způsobě. Dorazili jsme proto krátce po osmé do Jaroměře a vydali se od nádraží přes park u Labe na hřbitov za Novým Josefovem. Tam jsme mohli obdivovat výsledky slavné rekonstrukce a konstatovat, že je to ještě horší, než jsme si to představovali. Nemluvě o tom, že jsme se od místních brzy ještě dověděli, že smetiště na okraji vojenského hřbitova je ve skutečnosti také na hrobech vojáků...

Sotva jsme se dostatečně pokochali, pofotili si a prošli obě poloviny hřbitova, začali se objevovat první organizátoři zdejší akce a brzy také Adam, dorazivší o něco později i se svou lepší polovičkou. Plánovaná mše za padlé vojáky se nakonec odehrála beze mše, neboť ruský metropolita nedorazil a jeho zástupce se ztratil úplně, ale zbytek "parády" byl působivý, hlavně díky řadám nastoupených členů historických jednotek. Po jejím skončení jsme se vydali do Josefova s jediným cílem - najít hospodu. Ne, že bychom už takhle před polednem toužili po pivu, ale zjistili jsme, že potřebujeme dobít baterky do foťáku...

Po tomto neplánovaném posezení v jednom z místních zapadlých lokálů jsme nahlédli do místního posádkového kostela postaveném v neobvyklém empírovém stylu a poté se rozdělili - "skupina Adam" se vydala na prohlídku podzemí pevnosti, zatímco my jsme vyrazili na fort XIV., kde měli svůj tábor rozložen účastníci odpolední bojové ukázky Zborov 2012. Zde jsme si prohlédli dvě výstavky a kus filmu, ukazující život čs. legií na Sibiři v roce 1919, a pak se na půl hodiny, zmoženi brzkým ranním vstávání, sluncem i nabíjením baterií svalili do stínu a oddychovali. Krátce před započetím ukázky jsme vyrazili "za zvuky děl" a na bojiště jsme dorazili právě včas, abychom mohli obdivovat dva dvouplošníky přelétávající působivé zákopy, nachystané pro ukázku už v předchozích dnech.

Během ukázky jsme se opět spojili s Adamem a po skončení bojů (které musely být v tomto počasí opravdu náročné) se vydali na letiště prohlédnout si přítomná letadla, a poté zpět na ravelin. Cestou jsme dostali příležitost podrobně si prohlédnout i jeden ze dvou pojízdných broněviků, které se ukázky účastnily, a to i zevnitř - neboť ten se pár metrů před cílem začal vařit a musel být odstaven. Kolem nastoupených vojáků jsme prošli rychle na připravený krytý plac, který sloužil jako zahrádka pro několik stánků s občerstvením, a doplnili tekutiny. Jelikož našim hlavním cílem pro tento den bylo potkat se s několika lidmi věnujícími se tématu českých vojáků v první světové válce, stala se tato zahrádka naším útočištěm prakticky až do večerních hodin. Adam se odpojil ještě před tím, než nám provozovatel fortu XIV. nabídl téměř-noční prohlídku svého muzea, a tak přišel o spoustu zajímavého, co je v něm k vidění.

Poté co jsme se ráno vzbudili, vzbudila se v nás i naděje, neboť jsme nad sebou spatřili zataženou oblohu. To však nemělo dlouhého trvání, a tak když jsme se vlakem přesunuli do Dohalic u Hradce Králové, vyrazili jsme opět do sluncem zalité krajiny. Naším cílem bylo tentokrát projít si, aspoň částečně, jižní část bojiště (když severní jsme navštívili už několikrát). Vyrazili jsme tudíž po cestě lemované naučnými tabulemi a památníky na jih, směrem na Nechanice.

Prošli jsme Mokrovousy a v Třesovicích se od místních dozvěděli, že už se kradou z pomníku i kamenní lvi - přesně to se jim totiž stalo s místním pomníkem padlým v první světové válce! "Tygra" se naštěstí podařilo najít neporušeného a už zase stál na svém místě.

V Popovicích jsme se rozhodli, že trasu si zkrátíme a zároveň projdeme přes vyvýšeninu, která se zde nachází, neboť se jedná o další zajímavé místo hradeckého bojiště. Stejně jako na severním křídle jeden z velitelů svévolně vyměnil postavení, které mu bylo vykázáno, za jiné, které se mu zdálo výhodnější, a způsobil tím do značné míry postupné zatažení svých jednotek do krvavých a v konečném důsledku pro vývoj bitvy osudných bojů ve Svíbském lese, zde jiný velitel také usoudil, že zná lepší místo pro své jednotky, než to které měl obsadit. Na rozdíl od severního křídla tím linii nevysunul směrem k nepříteli, ale naopak zasunul o něco dozadu - opustil vyvýšeninu nad Popovicemi a rozmístil své síly o kopeček dál, u Dolní Přimi a Probluze. Vzdal se tím možnosti snažit se Prusy zadržet na linii potoka Bystřička, který museli překračovat u Popovic, získal možnost využít k obraně vesnici a stavení v ní. Jelikož se jednalo o samotného saského korunního prince, chápeme že se mu nelíbil les plný komárů, který je na vyvýšenině u Popovic, a dal přednost kopci, z něhož je působivý výhled na centrální část bojiště i s podhůřím Krkonoš v pozadí, ale z vojenského hlediska to byl krok pochybný. Obzvláště, když se vezme v potaz váhavost, s jakou Prusové v tomto úseku překračovali - i Sasy nekrytou - Bystřičku.

Na louce před Probluzí jsme se na chvíli usadili a užívali si zmíněného výhledu, abychom pokračovali do vsi a zde se opět napojili na cestu značenou naučnými tabulemi. Kolem kostela v Probluzi se nachází velké množství památníků padlých Sasů, Rakušanů i Prusů, a z celého vývoje událostí jsme usoudili, že kdyby nebyl přišel včas pro změnu pruský korunní princ na severním křídle a nerozhodl bitvu tam, stala by se právě Probluz tím "Chlumem", kde by se rozhodlo. Zřejmě také ve prospěch Prusů, ale asi ne tak rozhodně.

Jelikož hospoda v Probluzi, na kterou jsme se těšili, právě zavírala, vyrazili jsme dál, směrem na Všestary. U Rosnice jsme narazili na tzv. Žižkův stůl, ale my jsme na rozdíl od husitského hejtmana neměli na tomto místě hlad, proto jsme pokračovali dál. Otevřel se před námi krásný výhled na druhou polovinu světa než u Probluzi, na Hradec Králové, Kunětickou horu a v pozadí Vysočinu, na Orlické Hory a snad až na Jaroměř, na Broumovský výběžek a také na Chlum a centrální část bojiště. Poté jsme sestoupili do Všestar, abychom zde dočkali vlaku, který nás zavezl zpět do Hradce Králové, a vydali se domů.

Posledním, neplánovaným, bodem programu byla groteska na pardubickém nádraží. Na trati na Prahu totiž Pendolino způsobilo mimořádnou událost (pravděpodobně bylo opět potřeba několikrát restartovat řídicí jednotku...), a proto se z vytížené dvoukolejné trati stala dočasně jednokolejka. Z toho pramenila mnohá zpoždění a následné zmatky na pardubickém nádraží, které vyústili v skupinky lidí pobíhající z jednoho nástupiště na druhé a za chvíli zpátky, pak dokonce z jednoho vlaku do druhého a zpět... Vydrželi jsme to sledovat asi hodinu, než jsme si vybrali jeden z mnoha vlaků, které zrovna vyjížděly směrem na Brno, a vyrazili definitivně domů.