Vídeň (26.-28.10.2014)

Máme už s Tomášem (jinak Pražákem) takový zvyk, že naše setkání se zpravidla odehrávají jako výjezdní - poprvé jsme se potkali v Kostryni (Ukrajina), podruhé v Košicích (Slovensko), naposledy jsme konferovali po celém jižním Polsku... nyní tedy přišla řada na Vídeň.

Když mě jediný toho dne volný autobus Student agency vysadil u Stadionu, rozhodl jsem se, že se nevmísím do řady turistů s mapami, kteří se - každý ve svém jazyce - postupně snažili přimět automat k vydání lístku na metro, ale radši si v klidu posvačím v parku před stadionem. Tím jsem si připomněl jednu z pozoruhodných vlastností Vídně, a to je téměř naprostá absence laviček na veřejných prostranstvích.

Pak jsem se nicméně i já vnořil do metra (i když tady je to vlastně nahoru, ne dolů) a vynořil se u novotou zářícího Südbahnhofu, vlastně teď už Hauptbahnhofu. Řekl jsem si, že mapa je pro sraby, a vyrazil po paměti. Nápad to poněkud pochybný, vezmeme-li v potaz, že od mé poslední návštěvy tu vyrostlo několik monstrozních budov a staveniště se trochu posunula... Nakonec jsem tedy rezignoval, mapu vytáhl - a otočil se o 180 stupňů, abych vyrazil nyní už opravdu směr Arsenal.

Zde jsem se potkal s Tomášem a prohlédli jsme si novou expozici o první světové válce. Překvapily mě jednak davy návštěvníků, jednak to, že z jejich úst zněla častěji čeština nebo slovenština než němčina. Díky rakouskému svátku bylo totiž vstupné zdarma, což mě potěšilo, neboť jsem díky tomu ušetřil na... hm, při vídeňských cenách ani ne dvě piva. Navíc najít ve Vídni podnik, který by měl otevřeno v neděli a ve státní svátek je téměř nemožné. Ještě že mí kolegové mají už, jak jsem pochopil, s řešením tohoto problému bohaté zkušenosti.

Pak už mě čekal jen hostel, kde jsem pokoj sdílel s jakýmisi Španěly nerozumícími ani zbla anglicky. Ostatně tam ani v době mého příchodu nebyli. Spaní v těchto hromadných pokojích má své zaužívané zvyklosti - večer, resp. v noci vzbudí nezodpovědná mládež (zpravidla příslušníci tzv. happy erasmus generation) svým pozdním příchodem mě, ráno to svým (na jejich poměry brzkým) vstáváním oplatím já jim a můžeme všichni spokojeně začít nový den.

Což v mém případě znamenalo asi hodinovou procházku přes město do archivu, během které jsem se zastavil na onom Hauptbahnhofu, který byl před několika dny konečně uveden do provozu, abych si ho tedy prohlédl. Zjistil jsem, nikoliv překvapivě, že je to taková menší Vaňkovka spojená s takovým větším nádražím. Zatímco vlaků sem zatím zajíždí minimum a většina nástupišť se ještě dokončuje, obchody už jsou v plném provozu všechny...

V archivu mě přivítala na vrátnici naše oblíbená paní, kterou kvůli její rozšafnosti dlouhodobě podezíráme, že jede na houbičkách - Jooo, schööön!

Po celodenním sezení v archivu jsem uvítal, že mi odpoledne zbylo víc než hodinové hluché období a vydal se na malý výlet do přilehlého parku, což je vastně okraj Prateru. Zde se zjevně, jak jsem zjistil, koncentrují běžci, mezi něž jsem se na chvíli také vmísil. Pak jsme navštívili náš oblíbený podnik vedle archivu, kde jsem mohl na vlastní oči pozorovat Gefecht bei Wienerschnitzel v podání dvou mých kolegů, kteří si nemohli tento vyhlášený gurmánský zážitek odpustit. Já sám jsem si ho však uschoval až na následující den.

V úterý konečně dorazil i Jirka. Během polední přestávky nad Wienerschnitzelem jsme si jen tak cvičně zrekapitulovali, kdo všechno z našich známých tady dnes je (s mnoha z nich jsme se ani neměli čas a příležitost potkat), a tak jsme odpoledne dunajskou metropoli opouštěli zadumáni, jak to přijde, že právě na svátek vzniku Československa a osvobození od rakouského jha se všichni sjedeme - ausgerechnet ve Vídni...