Po různých peripetiích některých plánovaných účastníků jsme nakonec na velkolepou akci do Humenného vyrazili z Hrušek ve čtvrtek ráno ve dvou a až cestou přibrali ještě třetího pasážéra. Přesun proběhl bez zvláštních příhod (teda až na to, že Jožo se s námi v autě tak nudil, že na jedné ze zastávek se pokusil nastoupit do cizího vozu). Po dlouhé době se nám také stalo, že byla zase zavřená i ta polovina Braniska, která existuje, takže jsme si během vyhlídkové jízdy zevrubně prohlédli, pod čím že to je tunel vlastně provrtán, a i díky tomu zmeškali slavnostní přivítání v kaštieli v Humennom. Ceremoniál se však ihned po našem příchodu speciálně pro nás zopakoval, a tak jsme o nic nepřišli a absolvovali i zrychlenou prohlídku kaštiela a podrobnou prohlídku expozice o první světové válce.
Hned poté na mě někdo - jak už se stává zvykem - poštval přítomného novináře. Ten se sice tvářil, že nehodlá rozhovor nahrát okamžitě a bez přípravy jako obvykle - ale během pár minut už jsme i tak nahrávali... Naštěstí už do mě před tím stihli nalít pálinku i víno, takže jsem snad hovořil tak akorát plynule. Ještě lépe se s touto situací ovšem vypořádal Jožo, který se jeho obětí stal chvíli po mě - nezaváhal totiž a přiměl ho za rozhovor nám aspoň všem zaplatit pivo. To nám budiž velkou inspirací pro příští podobné příležitosti.
Následoval přesun do Bunkru, který se měl na příští tři dny stát našim adoptivním domovem, a úvodní beseda v pivárni.
V pátek dopoledne byla na programu konference, která se nicméně za velmi malé účasti vnějších pozorovatelů změnila spíše v prezentaci v kruhu téměř rodinném. I tak na ní ale zaznělo lecos zajímavého. Zároveň už všude kolem začínal organizační frmol, neboť na odpoledne byl připraven předkrm hlavního programu ve formě prezentace akce na humenském náměstí spojená s vařením vojenských jídel. Po mnohých zmatcích Petr nakonec moudře rozhodl, že se nebudeme trápit s gulášem, a pustil se místo toho do výroby svařáku. Bezkonkurenčně největšího úspěchu však dosáhl letec na replice provoválečného stroje Fokker, který po svém několik dní trvajícím přeletu z Čech zakroužil nad městem. Bohužel krátce na to začalo pršet a scházející se diváci se z velké části zbaběle rozešli do svých domovů. Aspoň zbylo víc guláše na nás...
Petr vydává svařák jednomu z důstojníků.
Hlavní program se pak odehrál v sobotu. Od časného rána probíhaly doslova organizační manévry a já jsem tak v hlavním štábu loupaje cibuli mohl se zájmem sledovat, jak se z něčeho, co vypadalo jako totální chaos, postupně jakýmsi zázračným způsobem stává něco, co vypadá jako organizovaná akce. Nakonec se našly i dobrovolnice na pomoc s přípravnými kuchyňskými pracemi, díky čemuž se i náš úkol - totiž navařit guláš pro uniformované účastníky akce - stal reálným. Naštěstí přestalo během dopoledne definitivně pršet, takže jsme se zakrátko rovněž přesunuli na místo činu a pokračovali v přípravách tam. K vaření v polní kuchyni bych snad podotkl jen tolik, že bylo dobře vidět, že žrádlo je skutečně jedna z těch věcí, která přitahuje pozornost lidí (účastníků i návštěvníků) nejvíce.
Díky duchapřítomnosti fotografů se podařilo zachytit i několik snímků, na nichž to vypadá, že něco opravdu dělám.
Jelikož vaření se tak úplně nestíhalo (zas TAK kvalitní ta organizovanost nebyla;-), vojsko vyrazilo do boje téměř s prázdným žaludkem. Ostatně stejně jako pořadatelé. Mezi ty, kteří měli hlídat diváky, aby nenarušovali vymezený prostor bojiště, jsem byl zařazen i já. Byl jsem zvědavý, jak budou východňári dbát pokynů organizátorů; ukázalo se nicméně, že respekt k oficiální autoritě je mezi lidmi stále rozšířen - a to i když je tato autorita ztělesněna "pouze" reflexní vestou (a možná taky trochu nebezpečně vyhlížejícím nožem za pasem). Co se dochvilnosti týče, je situace o poznání horší - největší davy diváků se branou areálu začaly valit přesně v okamžiku, kdy měla ukázka začít...
Samotná bojová ukázka, představující bitvu o Humenné, ke které došlo téměř přesně v těchto místech téměř přesně před sto lety, byla dle mého názoru velmi působivá. Kromě efektních výbuchů pyrotechnikových, kterému se opět podařilo díky příznivému větru poslat několik oblaků hustého dýmu přímo do řad diváků, což vzbudilo velké nadšení mezi dětmi a mírné podráždění mezi rodiči, k tomu přispěl také mimořádně efektní výkon pilota Fokkeru, který nad bojištěm exhiboval.
Odvážný letec v akci.
Po skončení ukázky se vše postupně přesunulo zpět na kasárenský dvůr, kde Petr a několik dalších kuchařů po celou dobu zodpovědně dokončovali guláše, takže se nakonec všichni mohli nasytit. Poukázkové debatování a rozjímání se postupně změnilo v úklid areálu a ten posléze v přesun zpět do kasáren, tak jak se den postupně měnil v noc. Nakrátko jsme se rozešli, aby se každý dal trochu do pořádku, a pak se pomalu opětovně scházeli k oslavě úspěšně ukončené monstrakce, která proběhla v několika humenských podnicích. Do detailů bych nezacházel, beztak by se na nich účastníci jen těžko dokázali zpětně shodnout - konstatoval bych proto pouze to, že akce měla i naučný a kulturní přesah, neboť při ní byly zpívány dobové vojenské i lidové písně, a že pokud je mi známo, nikdo z účastníků nelitoval, že ji absolvoval - nikdo neztratil gatě, nikdo nenarušil svatbu a nikdo nezůstal v noci stát bez klíčů před ubytovnou...
V neděli jsme nejdříve vyrazili do města, neboť nás čekaly dva zásadní úkoly - Petr si po sedmi letech a asi pěti neúspěšných pokusech hodlal konečně odlovit kešku u nádraží, a všichni jsme potřebovali přidat další do naší časosběrné série fotografií se Švejkem.
Škoda že nám ho odminule někdo počmáral...
Obojí se nám úspěšně podařilo, proto jsme mohli vyrazit znovu do kasáren, kde bylo třeba po odchodu všech účastníků ještě dokončit úklid prostor a vyřídit pár formalit. Po obědě v jedné z místních restaurací jsme se konečně rozloučili i s Bunkrem a opět ve třech, i když v trochu pozměněném složení, vyrazili na dalekou cestu na Moravu, přerušenou jen jednou delší zastávkou u Spišského hradu. Během té se nám již nic mimořádného nepřihodilo - zácpa mezi Ivachnovou a Žilinou totiž v neděli odpoledne skutečně nic mimořádného není a její objíždění pašeráckými stezkami jsme také neabsolvovali poprvé...
1 komentář:
hezky s'to napsal Radime 8)
jako vždy ...
Okomentovat