Polsko (16.-24.8.2014)

Den nultý
Pravidelný čtenář tohoto blogu jistě ví, že nemáme ve zvyku začínat své vědecké expedice vysedáváním po hospodách - tentokrát to tak nicméně prostě vyšlo. Účastníci zájezdu z dalekých Čech se totiž v Brně sešli v pátek večer, nicméně z různých důvodů jsme museli odjezd odložit na sobotní ráno. Proto jsme první hodiny expedice strávili v jisté přívětivé brněnské knajpě, kde jsme namísto plánované předletové přípravy plácali o blbostech, abychom poté to důležité probírali namísto plánovaného spánku v noci u mě doma... Tím jsme položili naší výpravě kvalitní základ.

Den první - teleportace ke Gorlicím
S mírným několikahodinovým zpožděním jsme v sobotu ráno vyjeli severním směrem a využili skutečnosti, že polské straně se po několikaletém úsilí konečně podařilo vystavět most nedaleko hranic u Bohumína natolik festovně, že po něm již mohou přejíždět automobily. Z Brna jsme tedy bez přerušení frčeli po dálnici přes Katowice a Kraków dále směrem k Tarnówu, abychom ji opustili až u Brzeska. Po několika málo hodinách jsme, poněkud vykulení z toho, jak rychle jsme se do zájmové oblasti dostali, přejeli první z mnoha odboček k wojennym cmentarzům, které nás během tohoto týdne čekali. Briskně jsme se však vrátili a zahájili tak naučný program návštěvou neobvyklého, totiž židovského vojenského hřbitova v Zakliczynu. Následně jsme navštívili i druhý místní vojenský hřbitov, který je pěknou ukázkou, jak se dá decentně zlikvidovat ruská část vojenského hřbitova.

Rakousko-uherská část vojenského hřbitova...

... a tato popelnice vévodí jeho části ruské

Zastavili jsme se ještě na několika dalších pěkných místech, ale pak už jsme spěchali do Gorlic, abychom se ubytovali v našem oblíbeném penzionu ve Stróżówce, jehož jméno si stále nemůžu zapamatovat. Dostali jsme dokonce i náš oblíbený pokoj.

Poté nás čekalo setkání s Bogdanem, který nás vyvezl na kopeček nad Sękowou na cestu, kterou při naší minulé návštěvě zrovna asfaltovali, a zde Tomáše a hlavně Lukáše, kteří zde byli poprvé a které oblast mimořádně zajímá díky pobytu jejich oblíbené 10. pěší divize v zimě a na jaře 1915, zorientoval v místních poměrech.

Nemáme to celé nějak naopak?

Nad tímto výhledem se porada odehrávala.

Po rychlé večeři jsme vyrazili do ruchu velkoměsta - v Gorlicích na rynku jsme se totiž měli setkat s Mirkem, který nám poskytl fundovaný výklad k nově umístěnému panoramatu města i barevně blikající fontáně uprostřed náměstí, načež se nás pokusil zatáhnout do klubu, kde se však zrovna konala placená diskotéka - náhradní variantou se proto stala nedaleká hospoda s živou hudbou, kde jsme odolali výzvám ke stažení dovnitř a úspěšně proseděli na zahrádce i vystoupení mistra kytaristy.

Den druhý - na místě činu
Celou neděli jsme strávili pod Bogdanovým vedením turistikou po svazích nad Sękowou a Ropicou Ruskou po místech nasazení severočeské 10. pěší divize na jaře 1915. Mohli jsme tak obdivovat spoustu zákopů, naše známé vojenské hřbitovy a nakonec i poněkud záhadný kámen s nápisy v lemkovštině. Náš postup terénem brzdilo pouze hojně se vyskytující ostružiní, jehož záchranu před pošlapáním jsme poctivě prováděli jeho konzumací.

Jelikož údolí Sękowky už dobře známe, odbydeme ho tentokrát fotopříběhem:

Překvapivě složité ruské zákopy v lese nad Sękowou

Bogdan vysvětluje, kde na protějším svahu byly austrijské pozice

Tomáš s plánkem identifikuje místo boje svého 98. pěšího pluku

Radim nad údolím

Lukáš, Bogdan a Tomáš během obědové pauzy u jednoho z vojenských hřbitovů

Jirka odpočívá zodpovědně

Lukáš ukazuje místo, kde byl zajat celý prapor jeho 18. pěšího pluku

Cmentarz 77 - jelikož už tušíme, že příští rok ho budeme opět čistit, a dobře si pamatujeme, jaké problémy s popínavými rostlinami na křížích byly minule, preventivně jsme nejohroženější kříž pomocí švýcarských nožíků očistili již nyní.

Lukáš i přes opakované výzvy odmítá přebrodit Sękowku

Večeře před Biedronkou, včetně našeho prvního Milkuše - lahodného jogurtového nápoje, který se stal symbolem této expedice. Od té doby, co jsme zjistili, že ho mají pouze v Biedronce, do jiného obchodu jsme už nevkročili.

Druhý večer v Gorlicích, který jsme strávili ve stejném penzionu, jen přesunuti do jiného pokoje, už probíhal klidněji a strávili jsme ho operačním plánováním následujícího postupu nad pivem, večeří a mapami.

Den třetí - po stopách nadporučíka Lehovce
Následujícího rána jsme ze všeho nejdříve vyrazili do muzea v Gorlicích - hlavním znakem proměny jeho expozice, kterou prováděli odborníci sezvaní z celé země, je úbytek vystavovaných materiálů a otočení velkého panoramatu gorlické bitvy o 180 stupňů.

Po prohlídce jsme vyrazili na opačnou stranu než včera, tedy na sever - nejdříve jsme se zastavili na monumentálním vojenském hřbitově v Łużné, který v současnosti prochází velkou rekonstrukcí, jejíž součástí je i znovuvybudování centrální Jurkovičovy kaple.

Jurkovič by sice ten betonový fundament takhle určitě nenaprojektoval, ale pokrok holt nezastavíš...

Jsem si vědom, že s tím su možná už trochu otravný, ale opět zde musím zasét sémě národnostní nenávisti - znovu nás totiž vytočili Maďaři, a to jsme za celý čas ani jednoho nepotkali! Je pěkné, že honvédminiszterium v Pešti zaplatilo výrobu tabulek na hroby vojáků pohřbených u centrální kaple, ale prosili bychom naše maďarské přátele, aby - když už byli tak netaktní a před tisícem roků do Panonské nížiny přišli - přestali se svou praxí povyšování vojáků nejrůznějších národností (Slováků, Rumunů, a nyní nově i Čechů) na Maďary in memoriam!

Metoděj Koutný, vojín (určitě ne honvéd!) 3. pěšího pluku (v maďarštině "gyalog ezred") z Kroměříže

Následně jsme vyrazili do místa, které bylo pro tento den naším hlavním cílem - k Rzepieniku Marciszewskemu, v jehož okolí se na počátku gorlické ofensivy odehrál vzácný úkaz všeobecně úspěšného útoku hradeckého 18. pěšího pluku. Ze všeho nejdříve jsme se zastavili na vojenském hřbitově Nr. 115, kde jsou pochováni především čeští vojáci 10. pěší divize. Jeho stav je poměrně tristní...

Přístup ke hřbitovu možný tylko oklikou přes pole a roští.

Lukáš v horní části hřbitova...

... a Jirka ve spodní části hřbitova.

A tady už spřádáme plány na jeho záchranu.

Pak už nás čekal přímo zlatý hřeb dne, návštěva kót, na kterých 2.5.1915 působil 18. pěší pluk a především pak nadporučík Lehovec se svými muži, s nimiž po proniknutí ruskými liniemi obsazoval všechny kóty v dohledu. Lukášovo sugestivní vyprávění jsme doplnili zasazením celé události do reálného terénu a se zájmem si prohlédli další pěkné haličské kopečky.

Identifikujeme místa, odkud IR 18 vyrážel ...

... přesunujeme se na lepší výhled ...

... a toto je ono, přátelé!

Zastavili jsme se ještě na několika dalších hřbitovech a pak se rozloučili s Bogdanem, který se tímto naším postupem už cítil být vytržen přece jen příliš daleko od své oblasti zájmu, a už sami pokračovali k Brzostku. Tady jsme si vyjeli na kopec u Bukowé, abychom mohli obdivovat zdejší dva vojenské hřbitovy s krásnými výhledy. Na jednom z nich jsme, inspirováni naší předchozí expedicí s Českou televizí, dokonce amatérsky natočili další díl Raportu o Velké válce. Po pečlivém zhodnocení jeho kvality jsme se nicméně rozhodli, že ho nezveřejníme.

Cmentarz nr. 218 - Bukowa

Štáb se připravuje k natáčení

Cmentarz nr. 217 - Januszkowice s výhledem na Karpaty

Pak už jsme nicméně svůj průzkum pro tento den ukončili, neboť nás čekalo setkání s Kamilem v Jasłe. Nejdříve nás počastoval tradycyjnym polskim żurkem na své zahrádce, k němuž přidal rumunské pivo dovezené ze své nedávné návštěvy (jelikož se do těchto končin rovněž chystáme, je pro nás poměrně důležitým zjištění, že rumunské pivo je dobré). Poté nás ubytoval ve fajné ubytovně a vydali jsme se pro změnu na rynek jasielski, kde jsme nad polským pivem, nutno připustit, že nevalné kvality, strávili další příjemný večer, který se dost protáhl...

Zájezdní hostinec U Kamila

Kamil vyrábí zwischenselfie...

...a zde je výsledek

Den čtvrtý - překračování hranic
Z Jasła jsme ráno vyrazili zpět k Brzostku, abychom se zastavili a nasnídali na jednom z dalších pěkných vojenských hřbitovů plných českých vojáků - Nr. 220 Klecie. Zatímco jsme se tam ochomýtali, přišla za námi paní z vedlejšího domku a poté nám dlouze a s bohatou fotodokumentací v ruce vyprávěla, jak se o hřbitov před 20 lety s celou rodinou starala, než jí to místní gmina zatrhla. Na jednu stranu ty záhonky kytiček, které tam pěstovala, zrovna vkusně nevypadaly, na druhou stranu z ní čišelo nadšení a ukazovala fotky, jak společně s dalšími opravovala i ostatní vojenské hřbitovy v okolí, které byly někdy v dost špatném stavu... Takže padouch, nebo hrdina? Asi všechno jedna rodina...

Následoval trošku delší přesun do oblasti dolního toku Sanu. Zde jsme se opět dostali na okraj Haliče a svým způsobem na konec civilizace. V okolí Niska se nám podařilo nalézt několik vojenských hřbitovů, vesměs v tristním stavu.

Bojanów patří ještě k těm lepším - i když je, jako obvykle, ohrazena jen část plochy a zbytek ztracen v lese, jak nám prozradil místní lesák

Takto vypadá třeba Nisko ...

... nebo Stalowa Wola

Brzy jsme se vojenských hřbitovů východopolského typu nasytili a vyrazili jsme na sever, ke Kraśniku. Přitom jsme zvolili cestu, u které jsme již minule objevili pěknou turistickou atrakci ve formě simulované hranice mezi Rakouskem-Uherskem a Ruskem, ...

... na které jsme si - i s využitím čepic, které jsme celou dobu vezli na východní Slovensko - trochu zablbnuli.

Hned nato nás ovšem zastihl poměrně drsný déšť, který nám zabránil u Kraśniku se trochu porozhlédnout, a proto jsme vyrazili rovnou na východ. Jirka si všiml přímo u cesty se nacházejícího vojenského hřbitova, o jehož existenci jsme neměli tušení, a provedl odvážný výsadek do té sloty, aby ho nafotil a zaměřil. Pokračovali jsme přes Szczebrzeszyn, kde jsem ke svému zklamání v silném dešti neslyšel w trzcinie brzmět ani jednoho chrząszcza, zato jsme byli svědky lokální potopy způsobené nefunkční kanalizací. Nakonec jsme ovšem úspěšně dorazili do Zamośće, kde jsme po několikerém obkroužení města a odmítnutí hotelu za takovou sumu, že jsem to raději ani nepřepočítával na koruny, našli penzion u Polaka - a tak jsme si, zcela po polském způsobu, zašli koupit několik puszek piwa a na pokoji nad nimi opět strávili večer plánováním dalšího postupu.

Den pátý - průlet dějinami
Ráno jsme vyrazili na jedno z těch vůbec nejdůležitějších bojišť první světové války - ke Komarówu. Nejdříve jsme zajeli přímo do této zapadlé vesnice, po níž se jmenuje jedna z úvodních bitev východní fronty, abychom si prohlédli jak terén bojiště z blízkého návrší, tak centrum obce s kostelem a památníkem, i když nevztahujícím se k první světové válce. Poté jsme si prohlédli kopečky nedaleko, kde došlo k prvnímu boji IR 98 ve světové válce (nepříliš úspěšnému).

Výstavní kostel v Komarówu se mi málem nevešel do foťáku

Kostel pamatuje boje u Komarówa a na jejich paměť jsou v něm (podobně jako v Sękowé) zazděny šrapnely od dělostřeleckých nábojů.

Jirka před jezdeckou sochou, jím vytrvale označovanou za pomník Auffenberga

Lukáš a Tomáš studují bojiště u Komarówa

Následně jsme si naplno uvědomili, že se nacházíme hluboko v Krvavých zemích - navštívili jsme totiž Bełżec, kde se krom dvou vojenských hřbitovů z první světové války nachází památník vůbec prvního německého vyhlazovacího tábora z roku 1943 - zahynulo zde za necelý rok provozu 500 000 lidí, pouze 2 (slovy dvěma!) se podařilo přežít. Němci, ačkoliv si byli jistí, že dělají záslužnou a veskrze potřebnou práci, přece jen se obávali, že by je zbytek světa nemusel pochopit, a před příchodem Rudé armády místo totálně zlikvidovali, takže po něm nezůstala ani stopa (zkoumalo se pomocí archeologických metod). Jistá židovská nadace z USA zde vybudovala monumentální památník. Přestože jsme se shodli, že uvnitř umístěná expozice by se dala rozhodně udělat lépe, komplex jako takový je skutečně působivý.

Pak jsme se vydali zpět na západ, abychom se vrátili na San, tentokrát o něco jižněji, kde jsme navštívili - kromě už obligátních několika vojenských hřbitovů - především místa spjatá s působením českých jednotek za první světové války. Začali jsme Sieniawou, místem zajetí mladoboleslavského 36. pěšího pluku v květnu 1915, které vyústilo v aféru obdobnou aféře pražského IR 28, nicméně mnohem méně známou - přestože IR 36 na rozdíl od IR 28 nebyl nikdy rehabilitován. Příjemně nás překvapilo, že terén nabízí právě v těchto místech dokonce něco, čemu lze bez uzardění říkat kopce.

Zajeli jsme si i na nedaleké pozice IR 18, který tehdy stál ve vedlejším úseku a několik vojenských hřbitovů. Poté jsme se přesunuli k Radymnu, kde jsme identifikovali místo, kde IR 36 už v říjnu 1914 absolvoval svůj první velký průšvih - zajetí celého praporu vlivem nedbalého hlídkování (na němž svůj podíl měl i sousední IR 18). Tady už byl terén takový, jaký jsme očekávali - placka u řeky.

Ale aspoň je zde k vidění slepé rameno Sanu, které hrálo při zajetí praporu IR 36 v říjnu 1914 relativně důležitou roli

A protože nám zbýval ještě čas a počasí hrozilo deštěm (který nakonec večer skutečně přišel), rozhodli jsme se dotáhnout tento den až do Przemyślu, kde jsme se ubytovali v naší oblíbené turistické ubytovně PTTK a vyrazili na rynek.

Večerní Przemyśl, žijící stoletým výročím událostí první světové války

Den šestý - Przemyślu a dějiny Krvavých zemí v kostce
Ráno jsme v Przemyślu navštívili muzeum s expozicí o pevnosti a bojích o ni a následně provedli poměrně úspěšný lov v místních knihkupectvích, kde se našlo pár zajímavých přírůstků do našich knihoven. Poté se k nám připojil Tomasz Idzikowski, asi největší znalec pevnosti, aby nás několik hodin doprovázel. Nejdříve jsme tedy navštívili muzeum na fortu XII Werner, které nám vyrazilo dech svou nevšední expozicí - jedná se prostě a jednoduše o staré krámy všeho druhu bez ladu a skladu natahané do fortu. V tomto prostředí ani moc nezarazí informační panely o bojích na západní frontě, které jsou zde umístěny jako jediná informace o první světové válce...

Pak jsme se vydali na forty Salis Soglio a Borek (řekl bych už doslova tradičně: (2008, 2010, 2014 - tolikrát jsem pomalu nebyl ani v Praze). Poprvé se nám k nim však tentokrát dostalo fundovaného odborného výkladu a my se tím pádem tentokrát dozvěděli mnoho zajímavého a nového. Nakonec jsme si, už sami, ještě vyšlápli na Tatarský kopec a rozhlédli se po okolí, zastavili se na vojenských hřbitovech na obou březích Sanu a s městem se rozloučili.

Vypravili jsme se z Przemyślu do Sanoku, od kteréžto cesty jsme si neslibovali ničeho více, než přesun z bodu P do bodu S. To, na co jsme ale cestou postupně narazili, nás dost přímočaře poučilo o tom, co to jsou ty Krvavé země v praxi. Takže si to zrekapitulujeme pěkně v chronologickém pořádku (některá místa jsme ve skutečnosti navštívili už o den dříve nebo o den později):

Boje první světové války u Komarowa, rok 1914 a znovu 1915 - desetitisíce mrtvých (vojenský hřbitov v Bełżci)

Dvojí obléhání pevnosti Przemyśl (1914-1915), až sto tisíc mrtvých (vojenský hřbitov Przemyśl-Zasanie)

Válka polsko-ukrajinská (1918-1919) a polsko-sovětská (1919-1920) (památník padlých Poláků v Komarówu)

Napadení Polska Německem a SSSR (1939) (a Slovenskem - vojenský hřbitov slovenských vojáků bojujících po boku Němců)

Okupace Polska Německem a Sovětským svazem (1939-1944) (památník občanům Komarówa zabitým během okupace v koncentračním táboře Majdanek; v pozadí hroby polských vojáků z roku 1939)

Napadení SSSR Německem (1941) (bunkr Molotovovy linie, sovětské opevnění z roku 1940-1941, Przemyśl)

Holokaust (německý vyhlazovací tábor Bełżec, 1943)

"Osvobození" Polska Rudou armádou (1944) (hřbitov sovětských vojáků, Baligród)

Boje polského vojska s ukrajinskými Banderovci (UPA) (1945-1947) (hřbitov polských vojáků)

To vše řekněme v okruhu necelých 100 km okolo Przemyślu během zhruba poloviny délky lidského života. Ještě má někdo pocit, že se máme u nás v dnešní době špatně?

Cestou do Sanoku jsme si, z cvičných důvodů, zastavili u dvou bunkrů Molototovy linie nedaleko našeho cíle, abychom si po delší době připomněli, jaké to je lozit do polských bunkrů polským bordelem, kterému tady říkají les. Ano, je to stále stejně povznášející zážitek.

Tuto etapu naší cesty jsme zakončili v Sanoku, kde jsme po celodenním dešti museli opět vyhledat ubytování v suchu a teple. Večer jsme se nicméně vypravili rovněž na místní rynek, kde jsme objevili zajímavou plakátovou výstavu o zdejším pluku střelců podhalaňských. A poté i tradiční restauraci, nabízející haličskou kuchyni srovnatelnou s naší oblíbenou lvovskou.

Den sedmý - přechod Karpat
Ráno jsme, už v nádherném počasí, vyrazili směrem na jih, ke Karpatům. Nejdříve jsme si, ve stopách dvou štábních automobilů generála Kornilovova, který tudy prošel na podzim 1914, vyjeli do Ruského sedla (z polské strany tam vede pěkná asfaltka), odkud jsme obdivovali částečné výhledy do slovenských Polonin i pramen Cirochy.

Jediná dochovaná skupinovka posádky našeho samochodu.

Sjeli jsme zpět do Polska (ze slovenské strany se k Ruskému sedlu nesmí) a podhůřím Karpat se vydali na západ, míříce k následujícímu přechodu přes tyto velehory - k Lupkovskému průsmyku. Přitom nás zaujalo a překvapilo, jak jiný charakter mají Karpaty z polské strany, než ze slovenské. Pochopili jsme, že jejich jižní svahy jsou zřetelně prudší, než severní... Chtěli jsme se cestou stavit ještě na nějaký hřbitov, ale skončili jsme u zákazu vjezdu. Ale aspoň jsme si trochu zadžípovali.

Divoké karpatské podhůří

Pak už jsme v Lupkovském průsmyku Karpaty skutečně překročili, zastavili se na vojenském cintorínu Palota, kde jsme překvapivě dosud ještě nikdy nebyli, a vyšli si procházkou k nám dobře známému lupkovskému tunelu.

Hostina u Lupkovského tunelu

Následovala krátká zastávka v Medzilaborcích, kde jsme zjistili, že místní samospráva provedla obrovský zásah k napravení celé té patálie s místním vojenským hřbitovem - odstranila z cedulky u vchodu na hřbitov slůvko "Deutscher". Je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro Bochina... pokud to takto půjde dál, snad již za nějakých 100, 200 let bude hřbitov v pořádku.

Poslední zastávkou tohoto dne byl Sukov, kde jsme s radostí zaznamenali, že místní starosta se s rozvahou vrhl do opravy vojenského hřbitova pražského a plzeňského zeměbraneckého pluku. Nakonec jsme si ještě opět vyjeli na svah s výhledem na bojiště jak LIR 8, tak IR 81 a zde si nad dobovou mapou vyjasnili otázky boje v horském terénu.

Tomášova mapa rakouského generální štábu, tzv. konrádovka, byla naším průvodcem po celou expedici

Když jsme dorazili do Humenného, všimli jsme si, že je tam nějak husto - konal se tam totiž regionální jarmok. Ale že tam všichni jeho návštěvníci budou chtít i přespat, to nás nenapadlo... Objeli jsme všechna naše známá ubytovací zařízení, ale z toho, jak se na nás všude dívali, jsme pochopili, že jsme už asi padesátí, které musejí odmítnout. Nakonec nás však zachránil Maťo, který nám doporučil ubytovňu provozovanou v rámci nového hotelu Karpatia (kam bychom jinak sami nezašli, protože by nás nenapadlo, že se tam dá přespat za 10 euro). A tak do svého seznamu přívětivých ubytovacích zařízení v Humenném můžeme přidat další položku.

Jirka se snaží dostat do hotelového pokoje pomocí občanského průkazu a klíčů od auta. Nakonec jsme si museli fungování celého složitého mechanismu trapně nechat ukázat od obsluhy.

Den osmý - konečně doma (východní Slovensko)

Už zase v Humenném se Švejkem?! Aspoň že tentokrát trochu stylově...

Jelikož Maťo trpěl v sobotu akutním nedostatkem brigádníků, rozhodli jsme se aspoň půl dne strávit ve Svetliciach a pomoct tak aspoň trošku s obnovou zdejšího vojenského cintorína.

Toto měla být fotka hlavního organizátora brigády opírajícího se o lopatu, samozřejmě doplněná nějakým vtipným popiskem. On už mě ale zná a nedal se...

Naše úloha: nosit šutry. Připadáme si jako ve francouzské cizinecké legii.

A nyní už vidíme samotného fotografa, jak si navléká rukavice...

... nějak mu to nejde...

... no to je bžunda!

Po obědě, kterým jsme se nechali počastovat, jsme už ale skutečně museli pokračovat dál, směr Stebník. Cestou jsme se zastavili jen ve Vyšné Poliance na dalším z vojenských cintorínů v oblastech, které už tak dobře známe, na kterém jsme dosud z nějakého důvodu nikdy nebyli, a pak už zamířili do Becherova.

Radim kontroluje kousek zámkové dlažby v Becherově, který zde před nějakým tím rokem těmahle rukama pokládal...

Krátce po odjezdu ze Svetlic jsme míjeli auto s prasklou zadní pneumatikou. Poslední slova, která jsme zaslechli poté, co jsme na to pana vodiče upozornili a jali se pokračovat v cestě, byla: Všetko z kufru vybrať... To jsme ještě netušili, že za pár desítek minut nás to čeká taky.

V Becherově pravé zadní dodžípovalo...

Jelikož jsme potřebovali nové kolo nafouknout na benzince, a navíc jsme trochu zaskočili paní od ubytování, nezbylo nám na Stebník tentokrát příliš mnoho času. Ukázali jsme proto Lukášovi jen to nejdůležitější - Schaumayer hill, aby viděl ad oculum, jak se Fučík mýlí, když píše o zcela nevhodně zvoleném postavení velitele, výhled ze sjezdovky naproti a vojenský hřbitov v Blechnarce a ve Stebníku. To byl také poslední bod našeho bohatého programu.

V inspirativním prostředí našeho oblíbeného místního klubu pouze pro dámy a gentlemany nás večer nad Šarišem napadla geniální myšlenka - není to vlastně odtud do Brna po polské dálnici rychlejší než přes slovenské dálnice-nedálnice? No jistě že je... děkujeme tedy Slovenské správe ciest za její dosavadní úsilí a konstatujeme, že problémy s dokončováním úseků dálnice u Popradu, neřku-li u Strečna už netřeba řešit - na východní Slovensko se dá z Bratislavy pohodlně jet po dálnicích maďarských, z ČR pak po polských.

Epilog
Považte - v neděli ráno před osmou hodinou jsme byli ve Zborově - a o půl jedné jsme Tomáše vykládali v Olomouci na nádraží! A to jsme se stihli ještě cestou zastavit i na posledního Milkuše...

Závěrem mého vystoupení mi dovolte srdečně poděkovat celé posádce našeho automobilu (nazývejme ji pro zjednodušení skupinou A) i všem našim místním průvodcům a kolegům, kteří s námi strávili část expedice (skupina B) - tato veselá kopa mnohonásobně předčila smutek, který obestírá velkou část míst, jež jsme během toho týdne navštívili.