Stebník 28.-30.6.

K této výpravě na východ Slovenska se připojil Tomáš z pražského VHÚ, čímž naše expedice (přestože nešlo z jeho strany přímo o služební cestu) nabyla rázu vpravdě vědeckého. Výzkum jsme zahájili v Dolném Kubíně, kam jsme ve čtvrtek večer přijeli a využili možnosti přespat u Joža a rozpůlit tím dlouhou cestu na východ na dvě části. Zde jsme se dozvěděli, že Dolný Kubín je přímo semeništěm významných slovenských osobností, buditelů a dejatelov - některé z nich zde dokonce ani nemají žádný památník, protože přece jen není dobře možné celé město obložit pamětními deskami.

Ráno, pokračujíce dále na východ, jsme se z vysílání slovenského rozhlasu dozvěděli, že i na druhém konci Slovenska se nachází mimořádné město - je jím Medzev, dříve obývaný mnoha Mantáky (speciální slovenská odrůda Němců), nyní krásné městečko obývané směsí Slováků, Mantáků, Maďarů a Romů, samých to uvědomělých a dobrých lidí, žijících ve vzájemné svornosti. Fascinující povídání o Mantácích nás zaujalo natolik, až jsme zmantali jedno odbočení a cestu si tak protáhli o pěkných pár desítek minut, neboť jsme objevili díru v časoprostoru - nebo aspoň v naší mapě: cesta, značená v ní jako normální silnice skrz kopce, je ve skutečnosti stezka sjízdná leda tak pro traktory. Snad se to dá vysvětlit tím, že se vlastně jednalo o mapu Polska, neb mapu Slovenska jsme si nevzali...

Okolo poledne jsme tedy konečně dorazili na místo samé, tedy na nejzazší konec Stebnické Huty, kde jsme odstavili vůz na točně autobusu, převlékli se a vyrazili do terénu. Vzali jsme to po svahu zhruba přímo na hřeben s (nevelkou) nadějí, že bychom zde mohli narazit na zbytky zákopů 28. pluku. Na ty jsme nenarazili, zato na hřeben jsme došli přímo u kóty 748. Ač jsme to neplánovali, když už jsme tu byli, prochodili jsme s GPSkou konečně zdejší zákopy (to jsou ty, které jsme objevili už při naší dávné první výpravě na toto místo a od té doby párkrát navštívili) a při té příležitosti s překvapením zjistili, že jich je tu více, než jsme si dříve všimli. Jelikož po válce byl na slovenské straně les, kdežto na polské louky a pastviny, zákopy zůstaly zpravidla viditelné pouze zpoloviny (na slovenské straně), kdežto ty z polské strany hřebene byly už dávno zahrabány.

Pak jsme po hřebeni/slovensko-polské hranici/turistické značce za mírného deště vyrazili směrem na sever, abychom se v příhodném místě odpojili a vydali se k Jaworzynce na polské straně, kde jsme očekávali zachovanou zákopovou linii (zde byl zřejmě nepřetržitě les i na polské straně). Nejdřív jsme ovšem museli projít pěkný kus typickým polským bordelesem, kde nebyla žádná použitelná pěšinka. Po delším pomalém prodírání se narazili jsme konečně na jakousi lesní cestu, vyježděnou bagrem, která vedla vcelku vhodným směrem, a pokračovali po ní. Podle GPS souřadnic jsme hodlali v půli cesty k Jaworzynce odbočit a zajít se podívat na jeden cmentarz - když jsme však vyrazili směrem k němu, ukázalo se, že je sice vzdálen 700 metrů dálkových, ale dalších pár set metrů výškových. Při představě, že bychom tento hang měli po jeho zhlédnutí lézt zpátky nahoru, jsme jeho návštěvu odložili a vrátili se zpět na hřeben - tím spíše, že na něm jsme při odbočení z cesty narazili na krásně výraznou zákopovou linii. Tímto zákopem jsme tedy pokračovali dále na Jaworzynku.

Na samotný vrchol jsme nedošli, neboť zákop se (snad už ne daleko od něj) nořil do hustníku, kterým se nám nechtělo prodírat, a také čas se nám už nachyloval, a tak jsme se otočili a vyrazili zpět. Ukázalo se, že právě zákop zde tvoří nejlepší způsob, jak se dostat zpátky na hraniční hřeben - na chvíli je přerušen až v jeho bezprostřední blízkosti.

Po hřebeni jsme se vydali zpět, odkud jsme původně přišli, do sedélka, z něhož měla podle mapy z třicátých let vést lesní cesta do Stebnické Huty. Skutečně zde dodnes je, dokonce značená šipkami. Po té jsme tedy sešli zpět do vsi, opět aniž bychom zaznamenali sebemenší stopy po přítmnosti jednoho praporu Osmadvacátníků, který se někde v těchto místech na několik dní zarazil při (nakonec neúspěšné) snaze ztéci kótu 794. Nasedli jsme do auta a vyrazili do Nižné Polianky, kde nás už netrpělivě očekával Maťo.

Hned po příjezdu jsme byli k našemu velkému překvapení pohoštěni nejen nepostradatelnou pálenkou, ale i vydatnými porcemi večeře, která zde zbyla po slavnostním otevření expozice k historii první světové války, které tohoto dne probíhalo. Jen co se naše vyhládlé žaludky dosyta zaplnily, předvedl nám Maťo novou expozici, která je jeho dílem. Zdaleka nezůstal u toho, co zde již reálně je, ale přidal i všechno, co zde teprve bude - a vypadá to jako velice nadějný základ pěkné expozice.

Po chvíli sezení s milým panem starostou, který je velmi pohostinný, se nám podařilo prosadit českou kulturu pití - opustit flašky místní pálenky a přesunout se do místní krčmy k pivu. Odtud jsme poté zamířili do místní školy, kde jsme rozbalili spacáky a ulehli.

Ráno jsme se ve Stebníku měli setkat se zástupci košické tlače (tedy spíše emise), ale jelikož nebylo možné odmítnout další pohoštění od starosty, tentokrát ve formě chutné snídaně, museli jsme je nechat čekat... Nakonec jsme ze Stebnické Huty vyrazili s mírným zpožděním stejnou cestou, jakou jsme den před tím sešli dolů, abychom mohli pokračovat tam, kde jsme skončili. V rozhovoru s košickými kamarády cesta na hřeben utíkala nějak rychle, a tak jsem se ani nenadál a už jsme stáli na hřebeni. Zde jsme, majíce zuřivého reportéra košického rozhlasu, který si zde točil vstupy do svého připravovaného dokumentu, neustále v patách, pokračovali na místo, kde jsme včera skončili. Cestou jsme k našemu překvapení narazili na další velmi pěkně zachovaný kus zákopů, resp. postavení dělostřelecké baterie.

Podcenili jsme sice trochu ochranu proti dešti (košičtí novináři nebyli vybaveni vůbec, Jirka si zapomněl vzít pláštěnku a já čepici), takže jsme si o zmoknutí tak trochu říkali, ale... To, co se zprvu jevilo jako přeháňka, se postupně stalo lijákem, a když už lilo v proudech tak, že víc už to ani nejde - déšť ještě zesílil. V něm se nám podařilo najít pokračování ruských zákopů vedoucích z Jaworzynky, v něž jsme zde doufali, a poté potvrdit, že tato velmi výrazná linie se odpojuje od hranice a pokračuje směrem na Suchý vrch. Původním záměrem pro dnešní den bylo projít ji a pokusit se zjisti, kam až vede, případně zda se pod ní dá nalézt i postavení rakouské, ale vzhledem k tomu, že v ten okamžik jsme už byli všichni, vcelku bez ohledu na to, co kdo měl či neměl na sobě, úplně promočení, a déšť nejevil ochotu ustat, rozhodli jsme se spustit se z tohoto místa přímo dolů do Stebnické Huty, kam nás vábila vidina autobusové zastávky nad hlavou a suchého oblečení. Cestou jsme i zde hledali možné pozůstatky rakouských pozic, ale nenašli jsme nic než nejasné terénní vlny, které se nedají s čistým svědomím prohlásit za výsledek lidské činnosti.

Na rozdíl od dvou rot 28. pluku, které se někde zde v březnu 1915 dočasně ztratily, nám se podařilo směr za použití starých i nových map, kterými jsme byli hojně vybaveni, trefit správně. Vzhledem k členitosti a nepřehlednosti terénu se ale Pražákům, kteří zde před sto lety zbloudili, vůbec nedivíme. Cestou dolů postupně ustával déšť, a jakmile jsme došli k zastávce a autu, nepršelo už vůbec. Převlekli jsme se tedy, najedli, odpočinuli, podebatovali mezi sebou i s dalším místním "motorem", jak jsme si pracovně nazvali jistý typ zdejších obyvatel, a pak vyrazili na náhradní cíl - na kopec, na němž měl během bojů své stanoviště velitel 28. pluku.

Vyškrábali jsme se na něj z té nejprudší strany poměrně rychle a narazili na několik podezřelých terénních útvarů, které mohou být pozůstatky první světové války - zde však není zřejmé, zda jde o okopy rakouské, či ruské, neboť po zajetí 28. pluku tady své pozice měli pro zěmnu ruští vojáci. Pokračovali jsme po táhlejším hřebeni dále na jih, až jsme našli místo s výhledem (dnes tedy částečně stíněným stromy, tehdy však určitě dokonalým) jak na Suchý vrch, tak na Šekovku (dnes Lieštiny), tedy na místa, kde byly umístěny oba prapory 28. pluku, které jeho veliteli v daný okamžik podléhaly. To značně zpochybňuje tvrzení Fučíkovo, který se o této pozici vyjadřuje jako o nevhodně zvolené, de facto naznačujíc, že Schaumaier si ji vybral hlavně s ohledem na své osobní bezpečí.

Na louce pod vrcholkem kopce jsme neodolali a na chvíli se natáhli na sluníčku, které mezitím vysvitlo. Pak jsme sešli dolů směrem k cestě Stebník - Stebnická Huta a obcházejíce celý kopec, vrátili se k autu. Zde jsme se rozloučili s našimi košickými souputníky a vyrazili na polskou stranu, abychom se, tentokrát ze spodu, od polského Regetowa, napodruhé vydali k cmentarzu č. 48. Krásná procházka po louce byla zakončena broděním se v blátě polskými traktory nehorázně rozježděné lesní cesty a nakonec objevením se působivého (taky Jurkovičova) hřbitova, který je zjevně těsně před skončením rekonstrukce. Snad tedy Poláci dokončí plot, mezerou v němž se na něj nyní vstupuje, a naopak zpřístupní vchod, který byl momentálně zablokovaný jakýmisi krámy...

Po návratu k autu nás ještě zaujala hromada rozjařených polských agroturistů, častující nás rozmařilými pozdravy ze žebřiňáků, kterými je v rámci simulace venkova vezli k jejich klimatizovanému autobusu stojícímu opodál, ale pak už byl čas vyrazit zpět do Stebníku. Zde se nás ujal se vzácnou pohostinností místní starosta a poskytl nám luxusní ubytování ve školce, kde jsme se díky hromadě učebnic měli možnost i dovzdělat v učivu základní školy. My však dali přednost místní hospůdce...

Ráno, po sbalení stále ještě dosti mokrých věcí a rozloučení, vyrazili jsme ještě na prohlídku "zrekonstruovaného" cintorína ve Zborově. Suma, za kterou byla rekonstrukce provedena, v kombinaci s uměleckou i technickou kvalitou díla, kterou jsme na vlastní oči spatřili, v nás vyvolala zádumčivou náladu, kladla před nás filosofické otázky a vyžadovala si velmi jadrných odpovědí. Abychom se trochu uklidnili, poseděli jsme chvíli a kochali se zborovským hradem na sousedním kopci (po minulém zážitku nám už stačí vidět ho zdálky). No a pak jsme už nezadržitelně vyrazili domů.