Na pozvání kamaráda, který tam dočasně studuje, jsem se vypravil do uherské metropole. Že cesta do Maďarska slibuje zajímavá dobrodružství jsem očekával, ale že pro mě začnou již na brněnském nádraží mě poněkud zaskočilo. U pokladny se totiž ukázalo, že lístek do Budapešti stojí více než do Košic (a ty jsou přitom skoro dvakrát dál!), a já u sebe nemám nejen tolik korun, ale ani platební kartu. Nezbylo tedy, než zaplatit lístek eury, která jsem si vezl jako záložní (s tím že v případě potřeby je v Budapešti rozměním na forinty), a i ta mi tak tak vystačila. A tak jsem ještě před započetím cesty přišel o veškeré zálohy a než jsem se vzapamtoval, uháněl jsem expresem do Maďarska, nemaje v peněžence ni forintu, ni eura.
Cestou přes jižní Slovensko jsem vyslechl zajímavý dvojjazyčný rozhovor, kdy nějaká dívčina vyprávěla svému chlapci maďarsky zážitky ze školy, kde přímé řeči učitelů a dalších aktérů ponechávala ve slovenském originále, a pak už kolem ostřihomské katedrály zatočil k jihu. Jakmile jsme vstoupili do maďarského vzdušného prostoru, začal jsem zvědavě vyhlížet z okna, neboť po této trati jsem ještě nikdy nejel. Brzy se mi nabídl přes široký tok Dunaje pěkný pohled na hrad Visegrad na vyvýšenině nad řekou, nicméně takto z rychlíku a na dálku jsem nedokázal poznat, proč se Visegradská čtyřka jmenuje zrovna podle této zříceniny.
Překročení maďarských hranic se projevilo hlavně tím, že vlak výrazně zpomalil. A čím blíže Budapešti, tím pomaleji jel, ba chvílemi stál, a já už začínal pochybovat, že maďarské stolice vůbec kdy dostihneme. Nakonec se ale přede mnou objevilo legendární (tedy aspoň z hlášení na brněnském nádraží proslavené) Budapest keleti palyaudvar, kde na mě už čekal kamarád, ochotný mi zapůjčit pár desítek tisíc forintů. Když se mi u okénka podařilo zakoupit potřebný štůček lístků na metro, mohli jsme tudíž vyrazit na prohlídku města.
Vyrazili jsme červenou linkou na Moszkva tér, hlavní budínské náměstí - brzy jsme si ale všimli, že mezi zastávkami napsanými na orientačním plánku ve voze metra žádné Moszkva tér nefiguruje. Na přestupním uzlu jsme tudíž vystoupili a začali srovnávat mou mapu v průvodci s mapou na zdi, abychom konstatovali, že Moszkva tér muselo být nedávno (pozn. redakce: 9.11.2011) přejmenováno zpět na Széll Kálmán tér. První stopa Orbánovy revoluce.
Z náměstí jsme vyrazili na hrad. V hradním areálu budínském se nachází různé instituce sídlící v pěkných historických budovách (např. národní archiv hned na začátku), ale také vojensko-historické muzeum, které bylo naším prvním cílem. V rozporu s tvrzením mého průvodce, kterému jsem od tohoto okamžiku poněkud přestal důvěřovat, nebyl vstup volný a expozice neobsahuje dobu tureckých válek - ale i tak je pěkně udělaná. Příště si ji prohlédnu podrobně.
Poté, co jsme sešli do nedaleké hospůdky na oběd, vrátili jsem se na hradní vrch a prošli jeho uličkami až k monumentálnímu Matyášovu kostelu v jeho středu. Ten se zrovna opravuje, a tak ho zčásti halilo lešení - neměla to ovšem být poslední takto postižená stavba. Vstup na ochozy vedle něj, z nichž se nabízí nádherný výhled přes Dunaj na Pešť, byl zpoplatněn. Za výhled jsme - z principu - platit nechtěli, a tak jsme se rozhodli, že najdeme výhled stejně krásný, ale volný. Už to vypadalo, že Maďaři dobře vědí proč to zpoplatnili, ale nakonec se přece jen o kus dál ukázala možnost nerušeně se pokochat. A dokonce tam snad ani nebylo tolik lidí, kolik se mačkalo na placeném ochozu.
Kolem rozbombardované bývalé budovy ministertsva války, prezidentského paláce a rozkopaných archeologických vykopávek jsme došli až k paláci na konci hradního návrší, v němž sídlí muzeum města Budapešti a Národní galerie. Prohlédli jsme si je však pouze zvenčí a pak už začali sestupovat serpentinami směrem k Dunaji. Došli jsme k řetězovému Szechenyi hídu a po něm veletok překročili, abychom se ocitili v Pešti. Zde, na Roosevelt téru, jemuž ovšem vévodí socha některého z hrdinů revolučních let 1848-1849 (v Budapešti odhadem 90% soch a památníků odkazuje na tyto události, takže člověka po chvíli přestane bavit zjišťovat o každém konkrétnosti - zaujme jen, když je z doby jiné), jsme se na chvíli natáhli do trávy. Později jsme ovšem zjistili, že i Roosevelt tér byl nedávno (pozn. redakce: 5.5.2011) přejmenován (na Széchenyi István tér)! Proč se přejmenoval Moszkva tér, dá se ještě dejme tomu pochopit. Ale Roosevelt? Podle slov domorodce proto, že Roosevelt nebyl maďarským spojencem za druhé světové války. Pak se ovšem náměsti mělo přejmenovat na Hitler Adolf tér...
Zastavili jsme se u budovy Central European University, která není ovšem ničím zajímavá, a pak zamířili k bazilice svatého Štěpána, jejíž nádheru jsme si zevnitř prohlédli i přes netaktní upozornění jakéhosi místního strážce na možnost "dobrovolných" příspěvků, kterým se z nich snažil udělat příspěvek povinný. Maďaři mají nicméně velké množství zbytečně velkých a těžkých mincí s téměř nulovou hodnotou, kterých se člověk vždy rád zbaví...
Pak jsme už opravdu museli, horkem a chozením vysíleni, usednout na zahrádku (na Deák Ferenc tér) a dát si jedno maďarské pivo. Nakonec jsme se vydali do židovské čtvrti, abychom shlédli postupně tři zachovalé synagogy (i když všechny jen zvenčí), několik památníků a košer restaurací. Program tohoto dne poté zakončilo setkání se dvěma maďarskými místními, kteří nás nejdříve ještě provedli kousek po večerním městě (náhodou jsme nakoukli do jednoho kostela zrovna v době, kdy se v něm k našemu překvapení odehrávala část obřadu ve slovenském jazyce, byť se silným maďarským přízvukem), a poté nám ukázali hospůdku pro místní s přijatelnými cenami piva. Z té nás vystrnadila až nutnost vyrazit na Arpád híd, odkud jsme se potřebovali dostat do Piliscsaby, kde kamarád ve studentském kampusu dočasně přebývá.
Mezi Budapeští a Piliscsabou jezdí vlaky. Tedy, zřejmě kdysi jezdívaly a jednou snad zase jezdit budou, protože momentálně není po celé délce trati ani jedna jediná kolejnice. A tak namísto toho přepravu zajišťuje asi pět typů autobusů, každý jezdí poněkud jinou trasu a na každý platí poněkud jiné lístky. Podařilo se nám nicméně zakoupit správný lístek a nastoupit do správného autobusu, a tak jsme za pár desítek minut vystupovali u areálu kampusu. Ten tvoří bývalá sovětská kasárna, přestavěná nicméně v novostředověkém stylu k nepoznání.
Následující den ráno se nám po snídani podařilo opět trefit správný autobus, v němž bylo dokonce možno zakoupit příslušnou jízdenku u průvodčího, a tak jsme se hladce dostali zpět do Pešti. Metrem jsme se posunuli k nádraží Nyugati a pěšky se vydali k nábřeží - vydali jsme se ovšem o více než 90° jiným směrem, takže jsme po chvíli k našemu překvapení došli na Andrássy utcu, kterou už jsme znali z předchozího večera. Brzy jsme tedy byli opět na Roosevelt Széchenyi István tér.
Odtud jsme se vydali po nábřeží směrem k Parlamentu a uživali si nádherné výhledy přes Dunaj na Budín. Poté, co jsme minuli památník židů zavražděných maďarskými fašisty v letech 1944-1945, ocitili jsme se u budovy Parlamentu. Z jedné strany je obložena lešením. Z druhé strany se rekonstruuje silnice, která vede mezi ní a nábřežím. Ze třetí strany k ní přiléhá přímo grandiózní díra v zemi. A ze čtvrté je obrovské staveniště. A k tomu všemu jsme zjistili, že lístky na prohlídku už jsou pro dnešek vyprodány. Ale i přes to všechno je budova Parlamentu skutečně monumentální.
V místní kavárně, kde jsme se usadili k válečné poradě, jsme se nakonec rozhodli o dalším programu tak, že se rozdělíme. A tak jsem se vydal už sám metrem k maďarskému národnímu muzeu, kde jsem strávil několik hodin prohlídkou expozice o maďarských dějinách od příchodu do uherské nížiny po dnes. Texty byly naštěstí i v angličtině, popisky exponátů však pouze v prvním sále - v dalších 19 už pouze maďarsky. Měl jsem u nich ale nepříjemný (a jistě mylný) pocit, že té maďarštině začínám snad už i rozumět...
Pak jsem se několik minut snažil marně nalézt první patro budovy - vstup je totiž pochopitelně v přízemí, ale když člověk vyjde po hlavním schodišti, ocitne se rovnou v patře druhém... A v mezipatře, kam jsem několikrát ze zoufalství nahlédl, jsou opravdu pouze záchody. Nakonec se přece jen ukázalo, že první patro existuje - nachází se sice v přízemí, ale existuje. A je v něm velmi pěkná moderní expozice archeologická, kterou jsem prošel spíše zběžně, neboť jsem na podrobnou prohlídku už neměl sil. Výstavu ukazující, za jaké všechny významné vynálezy a vědecké objevy vděčíme Maďarům, jsem jen prolétl, takže žádné jmenovat neumím.
Vyšel jsem z muzea a ještě chvilku se motal v mumraji, který kolem něj panoval - konala se tu totiž zřejmě nějaká prezentace všech možných budapešťských i vzdálenějších muzeí se spoustou her pro děti a různých atrakcí. Pak jsem vyrazil na opačnou stranu než ze které jsem přišel se záměrem projít se trochu po městě a pak sednout na metro. Ke svému zděšení jsem ale během pár minut došel - k velké synagoze, kterou jsem již znal ze včerejška! Využil jsem toho tedy a vyfotil ji pořádně (což se mi den před tím nepovedlo), pak se zorientoval v mapě a získal dojem, který se zákonitě po pár dnech dostaví v každém velkém městě - totiž že je ve skutečnosti vlastně docela malé. Nejvyšší čas z něj odjet.
Vzal jsem to tudíž pěšky na keleti (ano, ani toto nádraží není od centra tak vzdáleno, jak jsem si do té doby myslel), které je mimochodem také v částečné rekonstrukci a kolem něhož je nutno obcházet staveniště, a tady brzy našel vlak, mířící na Brno. Využil jsem toho, že jsem takto stihl nikoliv poslední, ale předposlední možný vlak, a v Bratislavě z něj ještě vystoupil, abych se na dvě hodiny setkal s jedním místním kamarádem. Potom už jsem tím skutečně posledním vlakem pokračoval do Brna a měl zase jednou po delší době možnost obdivovat noční skládání vláčků v Břeclavi...
Žádné komentáře:
Okomentovat