Cykloprejazd (13.-14.7.)

Poněkud netradiční akce spočívala v organizované vyjížďce na kolech z Hodonína (jakožto Masarykova rodiště) do Košarisk (jakožto Štefánikova rodiště). Začala však spíše tradičně, totiž setkáním v hospodě. Poté, co jsme v ubytovně zjistili, že klíče mají již dříve příchozí a ti se všichni nacházejí právě v jedné místní hospůdce, podařilo se nám s pomocí pana domácího propašovat kolo do zamčené kolárky bez jejího odemykání, a tak jsme mohli vyrazit do města za ostatními. Cestou jsme s překvapením zjistili, že i Hodonín má svého "motora" - mladík nám s velkými obtížemi, dost složitě po delším váhání a přemýšlení poradil, že hledaná hospoda se nachází na té ulici, na které stojíme, jen o pár set metrů dál, a podařilo se mu při tom s vážnou tváří budit dojem, že to je velmi zapeklitá otázka...

V ní jsme se tedy setkali s některými ostatními účastníky akce a velmi brzy našli společné téma v navážení se do organizátora. Večer, po návratu na ubytovnu, museli jsme ještě vyřešit záhadu zmizelého klíče č. 12 - vlastně ani moc nevím, jak se to podařilo, ale jisté je, že do pokoje jsme se dostali. Spaní zde mi připomnělo spaní v nočních vlacích do Košic - v ubytovně bezprostředně u hodonínského nádraží, v pokoji otočeném směrem k němu slyšeli jsme zcela zřetelně hlášení projíždějících nočních vlaků, které nad ránem nabylo takové intenzity, že si nezadalo se Žilinou; naštěstí však stačilo zavřít okno.

Začátek vyjížďky byl u sochy TGM v centru města. Jelikož slíbená ředitelka muzea, která měla akci odstartovat, nebyla dodána, odstratovali jsme se sami - a myslím, že neméně kvalitně. Velmi brzy jsme tak přejeli hranici a přes Holíč dorazili do Skalice, kde byla k mému překvapení hned první pauza na občerstvení, spojená ovšem s prohlídkou místních pamětihodností. Podobně se pak pokračovalo celé dva dny, zastávky téměř v každé vsi u různých pomníků a významných míst se ukázaly být velkým náporem hlavně na nervy řidičů dvou doprovodných vozidel...

Nejzajímavějším místem, které jsme poznali prvního dne, byla malá obec Sobotiště, kdysi významné sídlo habánů, jejichž čtvrtí dnes vede naučná stezka, zároveň obec s nemalým osídlením židovským a rodiště Samuela Jurkoviče. A taky hospoda nabízející dobré halušky, za které někteří nemuseli ani platit, i poučnou debatu o nadváze čivavy. Proč si organizátor jako jediný nedal halušky jsme zjistili hned po výjezdu z obce, kde začalo prudké stoupání... Krátce na to jsme už stoupali znovu, tentokrát na hrad Branč, který byl naším cílem prvního dne i nocležištěm.

Jelikož počasí nám přálo, mohli jsme si dosyta užít romantiky hradního tábořiště, krásných výhledů do blízké i vzdálené okolní krajiny, vynikajícího guláše připraveného naší údernou logistickou jednotkou i večerního sezení při ohni. Krom toho jsme - v rámci šetření nevelkých zásob piva - na chvíli ještě před setměním navštívili místní krčmu, jejíž interiér na nás hluboce zapůsobil. Konkrétně tak, že jsme si s pivem raději sedli ven před ni a na záchod jsem šel do nedalekého křoví, protože navštívit sociální zařízení uvnitř, cestu k němuž vyznačovalo hejno much, jsem se neodvážil. Krom točeného piva nám však tento podnik nabídl i zajímavý rozhovor s místním specialistou, který nás přesvědčoval, že ví, kudy vlézt dovnitř Štefánikovy mohyly na Bradle...

Po této kulturní vložce jsme se tedy pokorně vrátili na hrad, jehož posádka se mezitím zásluhou geocacherů značně rozrostla. To nás posléze přimělo, abychom si šli najít pěkné klidné místo na spaní na druhé straně areálu, a jelikož tam bylo také ohniště, brzy jsme si tam založili i svou separatistickou vatru nezávislosti. Nakonec se u ní postupně shromáždili skoro všichni účastníci cykloprejazdu - geocacherům jsme však jistě nechyběli.

Následující ráno jsme posnídali neméně chutnou polévku a pak se spustili na druhou část trasy. Jelikož jsme začínali ve vhodném převýšení, ubíhala zpočátku velmi rychle. Rozhledna pod kopcem, postavená za evropské peníze u Turé Lúky, byla příjemným zpestřením, ale dlouhá zastávka v Myjavě mě přiměla, abych se od pelotonu odtrhnul a vydal se rovnou na Bradlo, neboť jsem se rozhodl, že raději budu sedět tam, než v Myjavě. Poté, co jsem se na Štefánikův kopec vyšplhal cestou vedoucí po příznačné nazvaném dlhém vŕšku, zastihl jsem doprovodný tým v pilné práci (tak jako na několika dalších místech po trase rozbalovali svůj improvizovaný propaganda-stánek), ale hlavně s čerstvými zásobami poživatin od rohlíku přes parenicu až po polárkový dort, s jejichž využitím jsem jim ochotně pomohl.

Po výkladu na Bradle následoval sjezd do Brezové, zastávka u jednoho pomníku zde, a poté závěrečná etapa do Košarisk, kde se hlavnímu organizátorovi podařilo celý peloton odvrátit od úmyslu zamířit rovnou do hospůdky na návsi a přimět jej dorazit i těch posledních pár desítek metrů a zakončit tak celou akci důstojně vjezdem do muzea M.R. Štěfánika v jeho rodném domě. Poté už následoval opožeděný oběd, udílení diplomů, vážně myšlené i ironické pochvaly organizátorům, děkování, balení, loučení a odjezd.