Po stopách hanáckých zeměbranců (19.-27.7.2013)

Expedice po stopách olomouckého 13. zeměbraneckého pěšího pluku 1914-1915 nás zavedla do bývalého Ruského Polska, tedy na území, které pro nás bylo dosud nezmapovanou oblastí. Vyrazili jsme v pátek odpoledne a první etapa naší cesty skončila ještě před polskými hranicemi, v Karviné - zde jsme se ubytovali ve studentských kolejích a vyrazili s našim místním kamarádem na pivo na rynek. Ráno jsme pak mohli vyrazit už skutečně rovnou do Polska.

Prvním úkolem bylo projet katowickou aglomerací, která začíná nedaleko za hranicemi a zabírá většinu délky prvního úseku naší cesty svou změtí měst, průmyslových oblastí a hlavně dvou- až tříproudových magistrál. Abychom se na tuto výzvu posílili, zastavili jsme ještě krátce před ní u jakéhosi lomu a posnídali. Kromě toho, že jsme si mohli prohlédnout podezřele plachou srnku, která se motala nedaleko, měli jsme také poprvé, ale zdaleka ne naposledy možnost uvědomit si pro nás neobvyklé složení půdy polské ojczyzny. Operátora bagru totiž náš příjezd probudil z letargie a on začal honem rychle bagrovat něco, co mi připadalo jako písek. Následující dny nás měly přesvědčit, že Polsko skutečně je jedna velká písčitá pláž u baltského moře, která se zastavila až o Karpaty.

Rychle jsem zavrhl nápad zastavit se cestou skrz Katowice u Trojkoutu tří císařů, protože hledat bez mapy toto místo, nacházející se nyní kdesi v nitru katowické aglomerace, na němž beztak zřejmě dnes nic není, by byla zbytečná ztráta času. A tak jsme se asi po hodině konečně vynořili do prostoru východně Katowic a mohli se zase volně nadechnout. To už jsme se rychle přibližovali prvnímu cíli naší cesty - oblasti Krzywoplot, což je nejzápadnější místo, kam 13. zeměbranecký pluk (v listopadu 1914) ustoupil před Rusy a kde svedl jeden z významných bojů svého tažení na východní frontě. Objížďka a uzavírka silnice nás nasměrovala přímo ke Krzywoplotům, a tak se naší první zastávkou stal Bydlin v jejich bezprostředním sousedství.

Zde jsou pohřbeni polští legionisti, kteří se bojů u Krzywoplot účastnili prakticky ve stejném prostoru jako 13. zeměbranecký pluk. Díky tomu je místo součástí Szlaku Frontu Wschodniego I Wojny Światowej, který má propojovat místa spojená s první světovou válkou napříč celým Polskem. Malopolské wojewodztwo, tedy bývalá (západní) Halič, je však zatím jediným regionem, který szlak realizoval (warto pamiętać). Na dvou informačních tabulích jsme se dozvěděli vcelku podrobně průběh událostí u jednotek polských legionistů, avšak téměř vůbec nic o ostatních zúčastněných. I tak nás informační tabule mile překvapila už tím, že vůbec existuje.

Sjeli jsme tedy přímo ke Krzywoplotům, kde nás hned u vjezdu do obce čekalo další milé překvapení - informační cedule slibující naučnou stezku s asi pěti zastávkami věnovanou bojům u Krzywoplot. Naše nadšení však rychle vyprchalo, když se ukázalo, že jde o naprosto odfláknutou stezku s nulovou informační hodnotou, jejíž většina je navíc věnována něčemu jinému. Její korunou je pak památník legionistů z roku 2009 a dřevěná zemljanka, představující "místo odpočinku legionistů po bitvě". Jelikož odtud 13. zeměbranci postupovali do lesa směrem na Smoleň, vydali jsme se i my do lesa kousek za vesnici, zda tam náhodou nenarazíme na zbytky nějakých zákopů. Nenarazili (když se teď dívám na mapu, vidím, že jsme byli asi příliš západně).

Pak jsme vyrazili na okružní jízdu po okolních vojenských cmentarzích. Informace o nich jsou těžko dostupné a nejsme schopni najisto určit, na kterém jsou pochovaní příslušníci LIR 13. Nejpravděpodobnější je Kaliś, který je nejblíž Krzywoplotům a (kromě zmateného nápisu na památníku uvnitř: "TU SPOCZYWAJĄ ŻOŁNIERZE POLSCY POLEGLI ZA OJCZYZNĘ W LATACH 1914–1918") je u něj informační cedule Szlaku Frontu Wschodniego, která uvádí, že na něm jsou pochovaní vojáci 46. divize (na internetu se dá najít i informace o "13 pułku Landsturmu", ten však byl v dané době u Krakowa a je tudíž pravděpodobné, že jde o chybu a má být Landwehru - navíc se mi zdá, že Poláci si Landsturm a Landwehr pletou na cedulích častěji). Dost pravděpodobné jsou taky Biskupice u Pilicy, kam byli přeneseni vojáci pochovaní původně ve Smoleniu (125 poległych) a Złożeńcu (711), tedy téměř přesně v místech bojů LIR 13. Krom toho jsme navštívili i největší vojenský hřbitov v severním Malopolsku v Jangrotě (2575 pochovaných) a také prý jediný vojenský hřbitov v severním Malopolsku, který se zachoval v původním architektonickém provedení - Zadroże. Pravda je, že všechny ostatní, které jsme mimo Halič v Polsku navštívili, jsou různě přestavěné a zjednodušené.

Odpoledne jsme tedy vyrazili na další místo, které nás zajímalo - k řece Nidě, kde byl v prosinci 1914 zastaven postup Rakušanů zpátky na východ a celá fronta zde pak stála až do května 1915. S krátkou zastávkou v Miechówě jsme navečer dorazili do Pińczówa. Už při příjezdu jsme pochopili, proč se Rusům podařilo rakouský postup zastavit právě zde - nad korytem Nidy se totiž tyčí relativně strmé, i když ne třeba extra vysoké kopce, na nichž byly zakopané ruské jednotky v nemalé taktické výhodě. Navštívili jsme místní vojenský hřbitov a pak vyjeli ke kapličce nad městem, z níž je pěkný rozhled směrem na Nidu a na západ od ní. Právě na těchto výšinách byl zastaven postup rakouské 46. divize, jejíž součástí LIR 13 byl. Poté jsme přejeli zpátky na západní břeh Nidy a vydali se k několik kilometrů vzdáleným Wojsłavicím, kde strávil v zákopech LIR 13 přes 4 měsíce. Zde jsme našli mezi vesnicí a Nidou vhodnou louku a tak mohli přespat přímo na místech, kde se nacházely pozice II. praporu LIR 13 od přelomu let 1914/1915 až do května 1915. A na rozdíl od nich nám pobyt znepříjemňovaly pouze hromady komárů.

Unser Stellung an Nida

Zatímco tedy nocujeme u Nidy, dovolím si malou odbočku k cestování v Polsku. Polsko je velká země. Placatá. Vesnice a usedlosti jsou rozprsklé všude po krajině, s výjimkou lesů těžko najít místa, kde by člověk mohl jet po silnici kilometr, aniž by tam měl nějaký Polák postavený barák. Silniční síť v Polsku tedy musí být mnohem hustší než třeba u nás. Zároveň je Polsko o něco chudší země než třeba ČR. K tomu přidejme známou schopnost Poláků cokoliv odrbat tak, aby to bylo co nejlevnější - a získáváme představu o kvalitě polských cest. Naštěstí se Jirkovi na tuto expedici podařilo zajistit terénní vozidlo, a tak jsem si velice rychle zvykl na to, že tentokrát můžu navigovat prakticky po jakékoliv cestičce, kterou mám zaznačenu v mapě. To nám umožnilo nejen si mnohdy zkrátit cestu, ale hlavně dojet na mnohá místa, kam bychom jinak museli docházet kus pěšky. A tak jsme si dosyta užili ježdění po všech druzích polských cest, různě zpevněných, rozbitých, nezpevněných, úzkých, hrbolatých, klikatých... Vrcholem cestovatelské exotiky byly úvozové cesty, které se v písčité půdě dlouhodobým používáním postupně zařezávají do krajiny podobně jako řeka, která vymílá své koryto a tvoří nad sebou vysoké strmé břehy. Jednou takovou jsme dojeli právě i k Wojsławicím.

Úvozová cesta mohutně se zařezávající do polské písczyzny

Ráno jsme tedy opět překročili Nidu a vyrazili dále na východ. Zastavili jsme se v Busku, abychom zhlédli místní vojenský hřbitov umístěný v ulici mezi domy - zda nás ovšem Polák opět překvapil, neboť ho prostě zamčel. Podívali jsme se tedy tylko przes płot a pokračovali dále. Cestou jsme náhodou narazili na Szydlów - zvenku se zdálo, že to je takový polský Štanjel - zachované středověké městečko. Zastavili jsme tedy, abychom zjistili, že jde o z evropských peněz vybudovanou simulaci středověku. Do očí bilo především to, že člověk, i když si ho celé prošel, se nikde nedozvěděl absolutně vůbec nic o historii toho města a zámku - zahnízdilo v nás podezření, že to bude proto, že bylo asi obýváno převážně židy (je tam totiž mimo jiné zachovaná synagoga) - a to není polská historie, tu je potřeba před návštěvníkem utajit...

Pokračovali jsme ke Klimontówu, kde LIR 13 v květnu a červnu 1915 sváděl těžké boje s Rusy. Na kopci u Pęchówa, který jsme identifikovali na základě archivních zdrojů jako místo nasazení LIR 13, se nachází vojenský hřbitov - ovšem polských legionistů. I zde se totiž LIR 13 ocitl na frontě v jejich blízkosti... Od něj jsme se pustili do lesa na svahu kóty 282, kde by měly být jeden nebo dva vojenské hřbitovy a zachované zákopy - a skutečně, sotva jsme do lesa vešli, už jsme stáli nad zákopy. Během dopoledne jsme tedy les prochodili s GPSkou, zmapovali část zákopů a obloukem se vraceli zpět k autu, když jsme narazili na domorodce, který něco kutil na u lesa stojícím stavení. Ten nás nasměroval, takže jsme brzy našli i vojenský hřbitov,  na němž jsou s největší pravděpodobností pochováni i padlí příslušníci LIR 13 - teda spíš jeho zbytek. Nemáme žádné informace o tom, jak vypadal původně, jak byl velký a kolik je zde pochovaných vojáků.

Polští legionisti ...

... vs. Rakousko-uherští a ruští vojáci

Další kratičkou zastávkou byl vojenský hřbitov v Sandoměři - zatímco vedle stojící hřbitov polských vojáků z wrzesińa 1939 je označen, hřbitov vojáků z první světové války je neoznačen a stojí na něm několik symbolických národních polských památníků (včetně pomníku "200 000 Ukrajinci pomordowaných Poláků"). To jsme ovšem teprve začínali tušit, že takovéto popolšťování veškerých pamětních míst, ať už se původně měly týkat kohokoliv, je v Ruském Polsku zjevně standardním postupem.

Překročili jsme tedy Vislu a zamířili ke Kraśniku s realistickým očekáváním, že v oblasti významné první bitvy mezi rakouskou a ruskou armádou najdeme velké kulové. Zanedlouho jsme dorazili na okraj tajemných Taněvských lesů, kterými nastupovala rakousko-uherská vojska proti Rusku na samém počátku války v srpnu 1914 a u vsi Lipa jsme se do nich vnořili. Zrovna když jsem své spolucestující upozornil, že tady někde překročil LIR 13 na začátku války ruskou hranici, objevily se vedle nás hraniční závory - právě na tomto místě totiž Poláci u silnice postavili symbolický hraniční přechod mezi Rakouskem-Uherskem a Ruskem, čímž nás příjemně překvapili. Tušili jsme ovšem, že další podobná překvapení nás v této oblasti už zřejmě nepotkají.

Projeli jsme tedy oblast mezi Zaklikówem (místo prvního boje LIR 13) a Kraśnikem a zastavili se na všech třech vojenských hřbitovech, které v oblasti jsou. Jejich stav je zhruba takový, jak jsme očekávali - jeden je ztracený v lese a tvoří ho jen kříž a památník, druhý je ohrádka v polích se dvěma kříži a třetí (přímo v Kraśniku) je oplocený areál mezi domy, kam někdo postavil provizorní březové kříže (jak jsme se dočetli, tento pozemek si totiž před lety jeden z místních mieszkanců přiloučil ke svému sadu a uzavřel přístup, takže málem zanikl úplně).

V Kraśniku jsme se chtěli poohlédnout po nějakém ubytování a mapách. Hned u vjezdu nás uzavírka silnice odklonila na ulici Pilsudskiego (podezíráme Poláky že to dělají schválně, aby každého přijíždějícího donutili jet po ulici pojmenované po jejich hrdinovi), díky čemuž jsme zjistili, že je zde muzeum 24. hulánského pluku. Jelikož už byl večer, jeho návštěvu jsme odložili na příští den a pak několik desítek minut jezdili po Kraśniku všemi směry ve snaze najít rynek nebo rovnou nějaké ubytování. Našli jsme však jen v neděli nepremávající dělnickou ubytovnu a tak jsme nakonec skončili v penzionu u benzinky, kolem kterého jsme jeli hned na začátku. Ubytovali se, v rámci možností opravili nefunkční záchody a pak jsme večer na zahrádce nad několika málo škopky Warky (víc jich totiž vypít opravdu nelze) dlouze debatovali o národních rysech Poláků.

Měli jsme k tomu ideální podmínky, neboť kolem sebe jsme mohli pozorovat hned několik charakteristických obrazů:
Cedule upozorňující, že parkoviště je placené, a to dopředu.
Dodatek upozorňující, že je opravdu placené i tehdy, když tam člověk chce zaparkovat pouze na chvíli. Cedule upozorňující, že se na parkovišti nemá dělat bordel. Nekouřit. A nevyhazovat odpadky (to je vůbec v Polsku oblíbená cedule, ti Poláci musejí být neuvěřitelně pilnými producenty odpadků... ono to bude spíš tím, že jsou neuvěřitelně líní je kamkoliv vozit a vyhazují je kde se jim zlíbí).
Benzinka bez záchodu a v přilehlé restauraci cedule upozorňující, že záchody jsou pouze pro zákazníky restaurace.
Několik polských autobusů, jejichž pasažérky lačné po toaletě obsluha benzinové pumpy posílá do restaurace a obsluha restaurace jim zakazuje použít toaletu pokud si nic nekoupí.
Ženy dohadující se, že když si jedna z nich koupí kávu, jsou všechny zákaznicemi a mohou jít všechny na toaletu.
Půl hodiny ucpaná restaurace, blokovaný vchod na zahrádku i ženské toalety.
Pokrm (jinak ovšem nikterak špatný), nazvaný velmi odvážně pizza.

Kulturních rozdílů mezi Poláky z bývalé Haliče a "ruskými" Poláky jsme si během naší cesty měli možnost všimnout bohatě, a aniž bychom je chtěli urazit, konstatujeme, že "ruští" Poláci jsou Ukrajinci Evropské unie.

Na mapě v penzionu jsme zjistili, že rynek je právě to, co jsme při příjezdu museli objet kvůli uzavírce - tím se vysvětlilo, proč jsme ho nebyli schopni najít. Vydali jsme se tedy ráno na něj, abychom si pořídili nějakou mapu oblasti, která nám chyběla. V jediném místním knihkupectví byl k dispozici široký výběr map od Wroclawi až po Gdaňsk, jen mapa oblasti Kraśniku a Lublinu žádná. Vzdali jsme to tedy a šli raději do muzea hulánů. Zde jsme zjistili, že v pondělí je zavřeno, ale paní, která tam byla nám ochotně odemčela a nechala nás muzeum si prohlédnout. I když se nijak netýká první světové války, je to hezké muzeum, vystavující především velké množství dobových fotografií inkriminované polské jednotky. Dost však scházejí popisy, vysvětlivky a vlastně jakékoliv texty, které by člověka uvedly do obrazu. Zaujaly nás i snímky z obsazování Bohumína polským vojskem v roce 1938.

Vyrazili jsme tedy směrem na Lublin s tím, že cestou buď najdeme zdejší vojenské hřbitovy bez mapy, jen podle GPS, nebo dojedeme do Lublina a tam snad nějakou mapu seženeme. Nakonec jsme ji nepotřebovali a všechny objekty se nám podařilo najít. Jejich stav byl obdobný jako u těch na jih od Kraśniku, ale několik je celkem hezky udržovaných - mezi nimi vyniká ten, který se nachází v Niedrzwicy Kościelnej (dříve Malej), tedy přímo na místě, kde se v září 1914 LIR 13 přes 10 dní v zákopech bránil ruským protiútokům, než byl donucen společně s celou rakousko-uherskou armádou ustoupit z východní Haliče. Je to mohutná homole upravená v rozhlednu, z níž je pěkný výhled všemi směry. Ten tedy představoval vrchol našeho poznávání oblasti Kraśniku, což jsme stvrdili společnou fotografií i tím, že jsme zde poobědvali.

Pod Lublinem

Ještě než jsme se vydali na poslední štaci našeho putování po stopách 13. zeměbraneckého pluku, zastavili jsme se v Lublině, abychom zažili trochu kultury - je to jediné velké polské město na východ od Visly. Prošli jsme se centrem, navštívili několik knihkupectví (sehnali i nějakou tu mapu) a obdivovali pěkné historické jádro města. Vojenský hřbitov, kde bylo pochováno několik tisíc vojáků (v Lublině byla velká vojenská nemocnice) je však kapitolou samou o sobě - po první světové válce ho Poláci okamžitě začali používat jako hřbitov posádkový a vojenský, takže dodnes se zachovaly jen malé části prvoválečného hřbitova (překvapivě bez poškození se zachovala část patřící polským legionistům), na zbytku najdeme hroby polských vojáků z meziválečného období, z druhé světové války, příslušníky Armije Krajowej a bojovníky z různými "bandami" těsně po druhé světové válce(?), vojáky z poválečného období - například různé generály z 50.-80. let, u nichž není opomenuto uvést, že byli členy komunistické strany, a před něž Poláci nyní taktně přistavili urnové schránky, aby na ně nebylo vidět.

Tento stav naprosto charakterizuje polský přístup k historii, který jsme mimo Halič mohli pozorovat - v Polsku prostě existuje pouze historie polská. Žádní Židé, žádní Ukrajinci, žádné Rusko nebo Rakousko-Uhersko, nic z toho tu nikdy nebylo, nebo tu po tom aspoň nic nezůstalo. A tak co se týče první světové války, jediný kdo má nárok na památník jsou polští legionisti, případně ti uvědomělejší mohou ještě vzpomenout Poláky v řadách různých armád (rakouské, ruské i německé), kteří bojovali na všech stranách, ale vždy za ojczyznu (třeba i proti sobě navzájem). Ostatní hřbitovy z první světové války je nutno buď proměnit v polské národní památníky umístěním pamětní desky jakéhokoliv polského hrdiny nebo změnit v náboženské místo umístěním sochy svatého, panenky Marie apod.

V podvečer jsme se tedy vydali k Ivanogorodu, resp. dnes Dęblinu. Tady jsme zatočili k Biedronce, abychom doplnili zásoby, a při té příležitosti zjistili, že je u místního letiště poměrně velké muzeum (poválečného) letectva. Jeho návštěvu jsme si tedy naplánovali na příští den a vyrazili z města podél Visly, abychom našli nějaké vhodné místo k přespání. Cestou jsme ještě narazili na vojenský hřbitov, kde jsou mimo jiné hroby několika přes Polsko emigrujících československých letců, kteří byli zabiti při německém bombardování na začátku druhé světové války. Opět - udržované a označené hroby z polsko-bolševické války, kdežto ty z první světové války zaniklé.

Poté jsme popojeli podél Visly poněkud na jih a našli pěkné zákoutí s daleko do řeky vybíhajícím molem, využívaným rybáři, poblíž něhož byl vhodný plácek na spaní. Zde jsme se tedy utábořili na tuto noc a večer strávili na molu nad Vislou, kde jsme mohli sledovat i jakési novomanžele, kteří si sem přijeli udělat romantické fotografie na ostrově ve Visle se zapadajícím sluncem nad hlavou a vypustit balonky; to se ovšem nevěstě nepovedlo, takže to je jistě nějaké špatné znamení - například že ženich je šikovnější než nevěsta.

Ráno jsme se šli podívat na další cypel - konkrétně na soutok Wieprze s Vislou. Písčitá pláž, kterou jsme se tam museli probrodit, nás neodradila od toho, abychom stanuli přímo na něm a mohli se kochat mohutnými proudy slévajících se toků až veletoků.

 Vlevo Visla, vpravo Wieprz, za námi jeden z mála mostů přes Vislu 

Poté jsme pokračovali do Dęblinu, zastavili se u nepřístupné brány do bývalé ruské pevnosti a na jednom jejím fortu, který jsme si zlehka prohlédli. Nato jsme se vrátili k muzeu letectva a zdarma (protože každé úterý je vstup volný, ale je přístupná pouze venkovní expozice) si ho prohlédli. Schválně - kdo z vás by čekal v muzeu proudových letadel artefakt spojený s Janem Pavlem II.? Poláci to dokázali!

Po těchto schodech papež Jan Pavel II. s oblibou
jednou možná vystoupil z letadla

Odtud už jsme vyrazili k poslednímu místu bojů LIR 13, které jsme hodlali navštívit, a tím je Krasna Dąbrowa, resp. les nad ní. Je to nejzazší bod, kam LIR 13 postoupil a kde v říjnu 1914 v rámci bitvy u Ivanogorodu svedl těžké čtyřdenní boje s Rusy, které vyústily v druhý ústup z Haliče, tentokrát až ke Krakówu (v případě LIR 13 ke Krzywoplotům). I zde se pluk setkal s jednotkami polských legionů - proto také první vojenský hřbitov, který jsme navštívili, ukázal se být opět ve skutečnosti památníkem polských legionistů.

Pak jsme vyrazili na vojenský hřbitov přímo nad Krasnou Dąbrowou, kde dokonce i tabule oznamuje, že jsou zde pohřbeni vojáci 46. divize, s největší pravděpodobností včetně příslušníků LIR 13. Je to vcelku pěkný lesní hřbitov, až na to, že Polák přímo do vchodu na něj postavil ze dřeva vyřezávanou sochu Františka z Assisi i s celým svým zvěřincem... Vkusné a hodnotné umělecké dílo mají na svědomí polští myslivci, kteří jím děkují Bohu za to, že mohou do těchto krásných lesů chodit lovit a kteří se neopomenuli na výrazné místo podepsat formou vyrytí svých jmen na šutr - takže jsou to pánové Piotr Piotrowski, Andrzej Piotrowski a Mirosław Piotrowski z města Radom. Děkujeme!

Na další lesní hřbitov v lese, v němž probíhaly na konci října 1914 nejprudší boje, zase polští patrioti umístili na dominantní místo přímo doprostřed objekt, který z dálky vypadá jako rozvodna - z blízka se pak ukáže, že jde o opět vkusně řešený památník jistého partyzána z druhé světové války, který se zde nenarodil, nežil zde a nezemřel zde. A konečně poslední kousek do mozaiky představuje místo označené dvěma spadlými dřevěnými kříži, nápisem na plechové desce a hromadou starých svíček a květin. Žádné konkrétnější informace o těchto hřbitovech se nám absolutně nepodařilo dohledat.

Studium podkladů

Tím tedy skončila první část naší expedice, po stopách 13. zeměbraneckého pluku v Ruském Polsku. Poprvé jsme se díky ní podívali do Krakowsko-Częstochowske Jury, byli jsme překvapeni kopci nad Nidou, našli zákopy 13. zeměbraneckého pluku u Klimontówa, poprvé si také projeli (aspoň z části) bojiště u Kraśniku a podívali se na ruskou pevnost (Ivanogorod). Co se hřbitovů týče, celkově lze konstatovat, že jsme viděli mnoho vojenských hřbitovů v různých fázích zániku (i když věříme, že polská úcta ke kříži zachrání většinu z nich od úplného zničení) a především v oblasti okolo Kraśniku si mohli uvědomit, co to v praxi znamená zapomínat historii. Bylo to poučné.

Naplánovanou trasu jsme zvládli dohromady o jeden den rychleji, než jsme původně počítali - to je dáno jednak tím, že jsme strašně dobří, a jednak tím, že v Polsku mimo Halič je - co se památek na první světovou válku týče - vcelku gówno. Vyrazili jsme tedy zpět do Haliče, chtělo by se mi až říci - zpět domů do Haliče... Jelikož jsme se vraceli z nejvzdálenějšího bodu našeho okruhu, byl to vlastně náš nejdelší přesun v jednom kuse v Polsku. Využijeme ho proto k tomu, abychom si pověděli ještě jednou něco o dopravě v Polsku, tentokrát nikoliv o technickém stavu vozovky, ale spíše o psychickém stavu jejích uživatelů.

Polsko má pouze 38 milionů obyvatel, a to ještě pár milionů z nich žije v zahraničí. Říkám POUZE, protože když jsem to zjistil, nemohl jsem tomu uvěřit - vždyť Poláků jsou plné silnice, a to nejen v Polsku, ale i na Slovensku a v Česku!
Polák neustále něco odněkud někam převáží, někam se přesunuje nebo se odněkud vrací. Často traktorem.
Jezdí zásadně nejkratší cestou. A to včetně kamionů (takže není neobvyklé potkávat kamiony na cestách, kde se stěží vyhnou dvě auta). Občas i zákazem vjezdu.
Polák neumí jezdit přes kruhový objezd. (Mimochodem nejmenší kruhový objezd který jsme potkali byl v Dęblinu a tvořilo ho kolečku zhruba tak velikosti značky pro kruhový objezd nalepené uprostřed křižovatky).
Polák na dopravní předpisy sere ještě víc, než Čech či Slovák - obzvláště na rychlostní omezení. Když jede člověk v sedmdesátce devadesát, předjedou ho minimálně dvě auta rychlostí 110. A jedno z nich bude autobus.
Polské cesty nejsou lemovány stromy, ale dopravními značkami. Značky patřící k sobě jsou na stojanech po pěti metrech za sebou. Značky spolu nesouvisející jsou po třech na jednom stojanu.
Polovina značek je zbytečná, druhou polovinu člověk nestačí přečíst.
Kde není dopravní značka, tam je soška panenky Marie. Většinou tak, aby zavazela výhledu do křižovatky.

Tedy zpět do Haliče - konkrétně do Tarnówa, kam jsme zamířili od Dęblinu. Jelikož naše oblíbená ubytovna v informačním centru neměla pro nás místo, dostali jsme několik adres na jiné vhodné útulny a vybrali si studentskou ubytovnu nedaleko centra města. Večer jsem se vydali na rynek na pierogy a Tyskie - snad už definitivně jsme si zapamatovali, že právě Tyskie je to jediné polské pivo, které se dá pít. A namysleli jsme si program na následující den, který představoval takový bonus, se kterým jsme původně nepočítali.

Expediční vozidlo nám prokázalo cenné služby

Ráno jsme v informačním centru zakoupili potřebnou mapu a vyrazili z Tarnowa směrem na Jaslo. Prvním cílem bylo projet si zbylé hřbitovy u Brzostku, kde jsme minule objevili další místo významné pro české jednotky. Jelikož se nám mezi tím podařilo něco o tom dohledat v pramenech, nyní jsme se poněkud lépe zorientovali přímo na místě. Pouze překročit Visloku po pontonovém mostě se nám nepodařilo, neboť u něj byl zákaz vjezdu bez povolení správy lomu, která ho používá. Tady už tedy moje odvážné navigování narazilo na svůj limit a museli jsme to objet po hlavní silnici.

Poté jsme se vydali z Jasla na jih, abychom si projeli hřbitovy projektované Jurkovičem, které jsme dosud nenavštívili, protože se nacházejí vždycky poněkud mimo naši trasu. Překvapilo nás, že jeden z nich je zničený - asi zavazel při rozšiřování silnice. Je to škoda, protože to byl podle mého názoru z architektonického hlediska velice zajímavý nápad.

No a nakonec jsme si udělali ještě tři zastávky na Dukle. První z nich byla na kótě 534. Když jsme vyjeli nahoru a vydali se k památníku Československého sboru, ustrnuli jsme.  Kopec se stal součástí jakéhosi cykloszlaku a někdo před pomník na betonový sloupek umístil panenku Marii (ta tam při naší minulé návštěvě ještě nebyla). Takže polonizace pomníků probíhá i zde. Aspoň že stojí dostatečně před památníkem a my jsme si tak mohli udělat společnou fotku bez ní...

Druhá zastávka byla u československého hřbitova kousek za hranicí - když nás tam onehdá vyvezli mikrobusem, neuvědomili jsme si, že tam vlastně není kde parkovat. Plac pod ním je totiž soukromý pozemek provozovaný jako placené parkoviště pro kamiony a cestičku mezi ním a památníkem využívají řidiči zjevně jako toaletu, kterou jim majitel parkoviště asi neposkytuje. Parkovišťátko naproti je zase jen pro hosty obchůdku, u něhož je vybudováno. A tak nezbývá, než parkovat na sjezdu z hlavní cesty, který vede k nějaké chatě či hotelu a kde je několik celkem vhodných míst, a přebíhat hlavní tah dukelským průsmykem, neboť památník je na jeho druhé straně...

Třetí zastávka byla u nové naučné stezky ve slovenském Údolí smrti (začínající u dvou zaklesnutých tanků). Zajeli jsme si jen k prvním cedulím u tří tanků ve stráni, legendární kompozitní věž z Omsku jsme tedy tentokrát opět vynechali. Namísto toho už jsme vyrazili na Výravu, kde jsme se potkali se slovensko-maďarským osazenstvem mezinárodního kempu, který za účelem opravy několika vojenských cintorínů organizovali Beskydci. Přespali jsme tedy s nimi ve škole - resp. já ve třídě, Jirka před školou a Jarda jako učitel tělocviku trval na kabinetu tělesné výchovy.

Ráno jsme vyrazili, ale brzy se zase zarazili - chtěli jsme se totiž podívat na to, jak vypadá třetí výravský cintorín, který jsme dosud nikdy nenavštívili, uprostřed rekonstrukce. Podle nepřesných instrukcí účastníků brigády jsme brzy dorazili přesně na místo a po putování Polskem byli rádi, že můžeme zhlédnout taky nějaký vojenský cintorín procházející zrovna procesem zvelebování. Poté jsme si udělali odbočku do Osadného, abychom Jardovi ukázali tamní slavnou kostnici - jelikož správce panství nebyl doma, poprvé nám o ní povídal nikoliv pop, ale automat. Poté jsme se už vydali za ostatními do Stakčína a po krátké zastávce na místním vojenském hřbitově se - i přes kyselé obličeje některých organizátorů kempu - rozhodli zbaběle se vyhnout účasti na brigádě a namísto toho si udělat výlet po nejvýchodnějším a zároveň nejtmavším cípu Slovenska - právě zde je totiž z celého Československa a možná celé střední Evropy nejnižší světelný smog. A tak jsme po delší době opět zamířili tam, kde začíná konec.

Na vyhlídce nad Starinou jsme nad mapou naplánovali trasu, což v místech, kde vede jediná silnice není nic zas tak složitého, a posunuli se do Dary. Zde jsme - krom zastávky na vojenském hřbitově u kostela zaniklé vesnice - se pokusili najít nějakou pěknou vyhlídku, ale příliš jsme neuspěli. Na druhý pokus o kousek dál, v sedle před Príslopem, už jsme vhodný kopec objevili a zlezli. V Príslopu jsme si prohlédli zrekonstruovaný vojenský hřbitov, v Kolbasově poté navštívili místní obchůdek plný dobrůtek a dali si červenou limonádu. V Uliči jsme si nad cedulí u cintorína vzpomněli na záhadu zmizení ruského generála Mirbacha a nad cedulí ve Zboji jsme ji vyřešili. Za odměnu jsme se zajeli podívat i do nejvýchodnější vesnice Slovenska (Nová Sedlica), kde jsme se v informačním středisku Poloninského parku informovali, kde se dostaneme k jediným objektům Arpádovy linie, které jsou na území Slovenska.

Už když jeho pracovník na své 3D mapě ukazoval hledané místo, pochopil jsem, že to je proklatě blízko schengenské hranice - nevěděl jsem ale, že je to až tak blízko, že při tom zase poznáme další žluto-modrý hraniční kůl. Auto jsme nechali na začátku cesty, která vede údolím potoka směrem na Ukrajinu, a vyrazili po ní pěšky. Hlídka slovenské policie, kterou jsme zde potkali, nás ochotně ujistila že jdeme dobře a popsala nám cestu i to, co na jejím konci zhruba najdeme, a tak jsme brzy po výrazných oranžových značkách (resp. puntících na stromech) stoupali do svahu a postupně obdivovali několik maďarských betonových prefabrikovaných kulometných hnízd, které byly taktéž péčí KVH Beskydy před nějakým rokem vyčištěny a upraveny včetně okolních okopů. Jakmile jsme vystoupali až na vršek, mohli jsem si jako bonus prohlédnout zbytky velkého bunkru, který ale někdo (zřejmě postupující sovětská armáda) velmi kvalitně vyhodil do vzduchu.

Arpádovo kulometné hnízdo

Od nich už byl vidět průsek v lese a hraniční sloupy. Překvapilo nás, že oranžová značka vede ještě za zbytky velkého objektu, až přímo k hranici, jakoby nabádala nezodpovědné turisty k jejímu nelegálnímu překročení. O šanci na pobyt v ukrajinském vězení jsme se však rádi připravili a po obligátním odfocení jsme se otočili zpátky. Když jsme tak lesní pěšinkou-nepěšinkou klesali zpět k potoku, připadali jsme si jako na pašerácké stezce. Den, který jsme pojali jako odpočinkový pobyt v nádherné přírodě Polonin, se pomalu chýlil k večeru, a tak jsme se vrátili do Stakčína. Zde jsme se v oblíbené hospůdce na křižovatce najedli, ubytovali se v ubytovně na obecním úřadě a večer se připojili k účastníkům kempu na jejich zahradní slavnosti.

V pátek ráno nás čekal už úplně poslední bod programu, totiž opětovná návštěva Stebníku. Zde jsme měli v plánu další terénní výzkum s ohledem na plánovaný vojensko-historický areál. Započali jsme ho výjezdem do sedla nad Blechnarkou, odkud jsme vyrazili po červené hřebenovce k rakouským zákopům. Trochu nás překvapilo, že hřebenovka tady má dvousetmetrové převýšení, z čehož 100 metrů se šplhá téměř kolmo nahoru, ale zvládli jsme to. Nahoře jsme zaměřili kus rakouských zákopů a pak sešplhali zpět dolů, i když raději mimo cestu napříč svahem, protože sáňky jsme si nevzali...

Tento zážitek Jardu přiměl k prohlášení, že tímto končí svou kariéru terénního průzkumníka a nadále bude už pouze sedícím badatelem. Pochybuju, že to myslel tak vážně jak při tom vypadal - ale na jakýkoliv další kopec s námi lézt odmítl. Namísto toho se nechal vysadit na Slnečném majeru a nás vyzval, ať si táhneme kam chceme. Táhli jsme tedy na Suchý vrch, kde jsme doufali nalézt zbytky ruských zákopů. Vystoupali jsme na něj po sjezdovce, pod jejímž vrcholem jsme našli místo s pěkným výhledem na "kopec Osmadvacátníků" a Stebnickou Hutu. Pak jsme se vnořili do lesa a pokračovali až k hřebeni a po něm až k vrcholu.

Je z tebe guta?

Ačkoliv jsme prošli celkem velký kus kopce a vynořili se až ve Stebnické Hutě, žádné zákopy jsme nenašli. To nás vede k hypotéze, že na pozicích, kde se vojáci zakopali mezi 25.3. a 3.4. žádné zbytky zákopů nejsou, což odpovídá tomu, že půda byla tehdy ještě zmrzlá a pokrytá sněhem a zákopy byly mělké, pokud vůbec nějaké. Všechny zákopy, které dodnes v terénu jsou, by pak pocházely až z dubna, kdy tu fronta více než měsíc stála na místě a zároveň se výrazně oteplilo.

Zatímco my jsme bloumali po Suchém vrchu, Jarda u Majera zažil onačejší dobrodružství - při krmení totiž dvěma cigánům utekl ze stájí býk a začal si z místního parkoviště dělat corridu. Soudě podle Jardova barvitého vyprávění, sledovat z lavice, na kterou se uchýlil, snahu zřízenců o jeho zahnání byl nevšední zážitek. Nakonec vše dobře dopadlo a Majer se znovu ponořil do ospalého letního horkého dne. Jardovi se to celé zalíbilo natolik, že po našem návratu nám oznámil, že se zde ubytuje. Rozloučili jsme se tedy prozatím a vyrazili se podívat ke koupališti u Smilna, zda bychom se v něm nemohli zchladit. Zjistili jsme, že asi mohli, ale za ty eura nám to nestojí.

Vrátili jsme se tudíž do Stebníku, nechali se od pana starosty ubytovat v naší oblíbené školce a přijali jeho pozvání na posezení u něho na zahrádce. Poté co jsme probrali vše, co jsme potřebovali, a dostali jsme se až k politické situaci, šli jsme se raději osprchovat. Pak jsme se přesunuli do místní hospody, kde jsme si nad Šarišem a mapami ještě jednou i s místními znalci ujasnili, kde všude jsou zachované zákopy, a pak se už odebrali do našeho interhotelu.

Hned poté, co jsme se vzbudili, jsme vyrazili do terénu do lesa nad Stebník, abychom zhlédli a zmapovali zákopy, které jsou nejblíže vesnici. Přitom jsme objevili další pěknou louku s výhledem, tentokrát na Stebník a Suchý vrch. Vrátili jsme se pro věci, odevzdali klíče a rozloučili se, abychom mohli vyzvednout Jardu, který se už obával, že jsme na něj zapomněli. Už s ním jsme konečně vyrazili cestou vedoucí do Tvarožce, která se v sedle mezi kopci kříží s naší známou zákopovou linií pod Magurou, jejíž kousek jsme i zde zmapovali. Hlavně jsme ale pochopili, že toto je mnohem schůdnější způsob, jak se k ní dostat, než horolezecký výstup po červené značce.

Tím byla naše expedice zdárně zakončena a my jsme vyrazili domů. Jelikož slovenské cesty nejsou polské, byli jsme v podvečer doma a mohli ještě vyrazit na debriefing do místní hospůdky.