Veľkrop 13.-17.6.2012

Z Brna jsme vyrazili už zase tradičně, našim oblíbeným večerním vlakem směrem na Bratislavu. V Břeclavi měl přisednout Adam. Když ho ani několik minut před odjezdem vlaku stále nebylo, začal jsem být mírně nervózní - ne snad ani kvůli němu, ale kvůli nevelkým sice, ale důležitým zásobám piva, které ho měly doprovázet. Nakonec se objevil ještě s dostatečnou rezervou, a tak jsme byli kompletní.

Nedlouho po setmění jsme dorazili do Bratislavy, kde už na nás čekal Matúš, aby nás zatáhl do jedné z hospod poblíž nádraží, kterou jsme dosud neznali, a aspoň na chvíli nám tak vynahradil to, že tentokrát na východ necestoval (z pracovních důvodů - zlé jazyky tvrdí, že to neznamená, že má momentálně příliš práce ve svém zaměstnání, nýbrž to, že se bál že by musel pracovat ve Veľkropu). V jím vyhlédnutém podniku jsme ho museli zhruba za hodinu zanechat ve společnosti dalších kamarádů, které tam měl, a vyrazit zpět na nádraží. Bouřlivějící debatu v našem stísněném kupé nakonec otupil Šariš, který si Adam v rámci aklimatizace vyžádal na dobrou noc.

Ranní hygiena pár kilometrů před Humenným

V Humenném jsme se měli ráno na chvíli potkat s Radom, ale ten byl nakonec odvolán do školy, kde učí, a tak jsme zamířili ke Švejkovi sami. K našemu překvapení jsme k němu však ani nestačili dojít a už jsme se vítali s několika členy slovenské výpravy, kteří se vynořili z našeho vlaku, neboť jím cestovali z Košic do Humenného. A tak jsme stihli před jejich odjezdem do Veľkropu ještě snídani spojenou s krátkou bojovou poradou. Zatímco totiž oni jeli připravovat vše potřebné na místo činu, nám připadl úkol provést naše maďarské kolegy, kteří z neobjasněných příčin dorazili o den dříve než původně plánováno, po nedávno otevřeném naučném chodníku ve Výravě.

Když jsme dorazili autobusem z Humenného do Výravy, příjemně nás překvapilo, že místní hospoda je i dopoledne otevřená (no on je to spíš obchod než hospoda... no oni místní ji využívají spíš jako hospodu, než obchod). Ve společnosti Šariše jsme tedy vyčkávali příjezdu maďarské výpravy, která se také zanedlouho objevila. S tou jsme se svezli autobusem na druhý konec vesnice, abychom za počínajícího deště vyrazili vzhůru do kopce, po naučné stezce ke dvěma cintorínům nad obcí. Ačkoliv ne všechny účastnice výpravy měly vhodnou obuv, výstup náročným terénem jsme nakonec za deště proměnlivé intenzity zvládli. Naučný chodník, který vybudovali členové KVH Beskydy, byl slavnostně otveřen letos na jaře, kolem šesti informačních tabulí nás zavedl ke dvěma vojenským hřbitovům (na jednom z nichž leží především čeští vojáci od 81. pluku z Jihlavy) a zbytkům zákopů, a plánuje se jeho prodloužení k dalšímu vojenskému hřbitovu nedaleko. Jakmile jsme sešli odpoledne stejnou cestou zpátky do Výravy, přestalo pršet a vyhouplo se sluníčko. Po doplnění energie a tekutin čekala nás společně s Istvánem návštěva místního obecního úřadu.

Zatímco my jsme během krátkého setkání s paní starostkou byli pohoštěni, jak už je zde v kraji zvykem, hned několika poháriky pálenky, maďarská výprava se dole v hostinci čile družila s místními štamgasty. Došlo i ke kulturní výměně, kdy místní na oplátku za to, že jim Maďaři tak pěkně zahráli folkové i jiné písně (měli mezi sebou několik hudebníků i s nástroji), zapěli či zahulákali několik svých a doprovodili to tancem ústícím až v kozáčik. Naše společnost pak byla požádána maďarských kameramanem, který celou expedici dokumentoval, aby pro jeho aparát zopakovala dopolední příjezd maďarského autobusu. A tak jsme, všichni již ve veselé náladě, za chvíli před hostincem za tiché asistence zírajících místních zvěčnili pro maďarský lid fingované vřelé přivítání delegace Krajczáros Alapítvány Čechy ve východoslovenské Výravě...

Naše batohy jsme poté vložili do chřtánu maďarského autobusu a sami si počkali na pravidelnou linku, která nás odvezla do Medzilaborců. Zde jsme využili asi dvacetiminutového čekání na přestup k rychlé návštěvě nechvalně proslulého sapexového cintorínu (Adam zde byl poprvé) i památníčku České družiny, a za chvíli už jsme pokračovali v cestě na Havaj. Vystoupili jsme v Makovcích a zkratkou přes kopec se vydali na poslední procházku dnešního dne - na jejím konci se před námi otevřel malebný výhled na obec Veľkrop i na protilehlý kopec s vojenským cintorínem, kvůli němuž především jsme tentokrát východní Slovensko navštívili.

Veľkrop - cintorín na protějším kopci, mezi řidšími stromy vybíhajícími z levého horního rohu trojúhelníkového lesa uprostřed fotky

Starosta obce, na kterém již byla patrná únava z toho, jak připravoval svůj obecní úřad na několikadenní okupaci mezinárodní bandou, tou dobou úspěšně už několik hodin oddaloval svůj návrat k rodinným povinnostem přesvědčivými sliby vysílanými do éteru, že přijde za deset minut. Nakonec však kapituloval. My jsme se pak po dobré večeři připravované několika specialisty z řad účastníků akce, kteří se po celou dobu měli starat o pohodlí našich žaludků, odebrali do místní krčmy, kde se první večer postupně rozplynul v debatách vedených širokým spektrem jazyků na široké spektrum témat.

Mirek (úplně vlevo) přijel, a okamžitě baví celou společnost. Povšimněte si, jak to s některými mává, Adam dokonce v hlubokém předklonu plive na zem pivo, kterým se málem zadusil. A to prosím Mirek hovořil o takovém vážném a suchém tématu, jakým je metodika entomologického výzkumu...

Následující dva dny byly pracovní - na cintorínu se vystřídalo kolem 40i brigádníků, několik televizních štábů a jeden ježek. Po oba večery nás hostil obecní úřad a místní hospůdka, spalo se různě (většina v obecním úřadě, někteří venku, ba i do auta se někomu zachtělo...). Na sprchový kout, který byl zřízen pomocí hadice z kohoutku v kuchyni v prvním patře a ladného igelitu na zahradě úřadu, se nám nechtělo stát frontu, a tak jsme se rozhodli vyzkoušet místní potok. První večer jsme našli místo, kde se přes kopřivy dalo k potoku dojít a jakžtakž se umýt asi v deset centimetrů hluboké tekoucí vodě, druhý večer jsme se však vydali o kus dál a našli přímo luxusní tůňku, do které se člověk mohl ponořit i s hlavou, a ke které se ani nebylo nutno prodírat kopřivami (pouze kapradím). Počasí bylo krásné, na práci na cintorínu až zbytečně. Nakonec to všichni víceméně zvládli, jen bylo možno občas přes poledne i jindy zakopnout na různých místech o různé spokojeně spící znavené účastníky.

V neděli jsme se spakovali a společně s maďarskou výpravou (Poláci se rozjeli rovnou domů) vyrazili do Svidníku, abychom zhlédli novou expozici muzea. Musí se nechat, že oproti té staré to jsou nebe a dudy - i když jak ví každý účastník legendárního prvního východoslovenského srazu, i ta původní mala svoje čaro... Okolo poledne jsme se rozloučili s maďarskou delegací a vydali se do Stebníku, abychom se zastavili u místního starosty a pokračovali v pátrání po ztraceném cintorínu u Stebnické Huty. Zatímco nás starosta hostil na posezení u svého domu, dozvěděli jsme se všechny informace, které místní a pamětníci dokážou dát dohromady, a usoudili, že jsou neprůkazné a zmatené. A taky bylo mimořádně horko. A taky se dobře sedělo. Zkrátka, výzkumná cesta se tentokrát odbyla doslova na prdeli (jedinou túrou byl přesun z lavičky do místní hospody) a nakonec jsme byli rádi, že jsme se odlepili natolik včas, abychom stíhali večerní vlak z Humenného.

Takto pohostinně se s námi tentokrát východní Slovensko reprezentované starostou Stebníku rozloučilo

Znaveni jsme pak přesedli v Košicích do velmi vyhřátého spacího vozu, který nás bez komplikací a bez zpoždění odvezl zpátky na západ.