Kaštielik (13.-15.7.2012)

Na východ jsme tenotkrát vyráželi netradičně severní cestou, neboť spojení Bratislava-Bardejov je komplikované. Jelikož se na poslední chvíli ukázalo, že Jirka tentokrát nemůže, uvelebili jsme po půlnoci v třílůžkovém železničním apartmánu v Olomouci jen s Adamem a ani jsem se nestihl pořádně rozhořčit, že z Prahy do Košic posílají modernější spací vagony než z Bratislavy, a už jsme spali. V 7 hodin ráno nás vzbudili někde před Kysakem, abychom v něm mohli přesednout a vyrazit přes Prešov a okolo Kapušianského hradu motoráčkem na Bardejov.

V Bardejově jsme museli do hospody, neboť jsme museli čekat, až otevřou nádražní pokladnu (která má během dne několik dosti dlouhých přestávek), v níž jsem si chtěl koupit místenku na zpáteční cestu (nakonec se ukázalo že to bylo zbytečné, stejně jsme v neděli jeli domů jiným vlakem než jsme plánovali). Pak jsme vyrazili na přilehlé nádraží autobusové a uháněli kolem Zborovského hradu do Nižné Polianky. Zde jsme vystoupili a jali se pátrat, kde se nachází základní tábor (kupodivu hospoda, u které je zastávka, jím nebyla). Po několika metrech jsme narazili na stylově o hůlku se opírajícího postávajícího postaršího vojáka v rakousko-uherském mundůru, kterého jsme si okamžitě zařadili do landšturmwachbataliónu, a ten nás ujistil, že jsme zde správně.

Všichni účastníci akce však již byli na budoucím bojišti, kde připravovali zákopy, a tak jsme, aniž bychom se s někým měli šanci potkat, vyrazili pěšky po nové eurocestě do Polska. Asi za půl hodiny jsem si vyrážení zopakoval, tentokrát už i s mapou, kterou jsem napoprvé zapomněl vzít... Naším cílem bylo pět vojenských hřbitovů v okolí Ożenné, které projektoval Dušan Jurkovič, a na nichž je také pohřbeno několik českých vojáků. Po cestě přes hranici se nám otevřel krásný výhled na slovenskou stranu, mimo jiné na údolí směrem ke Zborovu a Bardejovu, kterým se Rusové v roce 1914 a znovu 1915 tlačili do Uher. Krom toho jsme se pohybovali někde v místech, kde se v dubnu 1915 generál Kornilov pří ústupu tak zamotal, že byl zajat rakouskou armádou. To nám samozřejmě nehrozilo.

Zatímco u prvního z cmentářů jsme se potkali s polskou rodinkou roweristů, kteří byli na výletě, u druhého se dvěma psy. Hřbitov ruských vojáků se totiž nachází přímo na dvorku jistého rodinného domku a neexistuje k němu jiný přístup, než přes zahradu a dvorek (betonový ukazatel cesty k vojenskému hřbitovu, který se zde také dochoval, stojí na pozemku u domu). Paní, která domek zřejmě obývá, nás ochotně pustila dovnitř a zmizela s tím, že si máme dávat pozor na volně pobíhajícího psa. Ten byl naštěstí v klidu - na rozdíl od druhého, zuřivě štěkajícího, který byl pro změnu uvázán u stodoly.

Pak jsme se zastavili na jedno pivo v místní osvěžovně. Zde jsme se setkali s jakýmsi polským turistou, vlekoucím tak nacpaný batoh, že člověka začala bolet záda jen se na něj podíval. Nedalo mi to a vyzpovídal jsem ho, odkud a kam má namířeno - ukázalo se že je na dvoutýdenním sólopřechodu Biesczad. My se vydali v jeho stopách pouze kousek, abychom navštívili třetí hřbitov (pěkně opravený) a potom vyrazili cestou necestou, přes potok a přes elektrický ohradník, do svahu nad Ożennou, kde se nacházejí další dva. Vlastně první dva - z více než 400 západohaličských vojenských hřbitovů z první světové války právě tyto nesou čísla 1 a 2. Oba jsou v lese, nejsou vidět a nevede k nim přístupová cesta, ale na polské turistické mapě Biesczad jsou zakresleny zcela přesně, takže není problém je najít. Oba (ruské masové hroby) jsou zcela nově opraveny.

Pak jsme se vydali lesem - zkratkou - zpět ke slovenským hranicím. Na vrcholu kopce jsme narazili pravděpodobně na zbytky zákopů, a kus dál na nově budovanou lesnickou magistrálu, která nás zavedla až k hranici. Začalo také pršet, takže cestou zpátky jsme už neměli tak pěkné výhledy na krajinu, kde se válela nízká mračna. Zároveň s námi dorazili do základního tábora i všichni ostatní účastníci akce, a tak se večer postupně rozplynul při různých debatách a posezeních.

Následující den jsme strávili téměř celý na svahu hory Kaštielik, o kterou na jaře 1915 proběhly těžké boje mezi rakouskou a ruskou armádou, neboť se zde konala bojová ukázka založená právě na těchto událostech a my zde prezentovali naše sdružení, vařili guláš a navazovali kontakty s lidmi, kteří jsou podobně jako my zatíženi na první světovou válku. Bojové scény byly vydařené, na zážitku pro diváky se velkou měrou podílel také pyrotechnik, který při výbuších simulujících ruský palebný přepad rakouských pozic skutečně nešetřil pytli cementu, a příznivý vítr, který oblaka cementu poslal přímo na přihlížející. To aby si diváci tu válku nepředstavovali jako Hurvínek...

Večer pak následovala bujará zábava všech zúčastněných, ráno jsme se nechali ochotnými kolegy hodit do Bardejova, odkud nám jel vlak. Jelikož jsme měli dost času, stihli jsme i procházku krásným historickým centrem města, dokonce i návštěvu hospody a poslední Šariš. Kolem poledne jsme ale už uháněli na jih, abychom se v Kysaku stočili na západ a v Žilině rozdělili a vyrazili každý po své trati do Olomouce a do Brna. Já jsem nakonec, díky jejímu značnému zpoždění, stihl v Bratislavě svou oblíbenou jugoslávskou Avalu, a tak jsem navečer po dlouhé době zase jednou dorazil do Brna srbským vagonem.