Imperiální Londýn 29.7.-2.8.2011

Tento výlet je zaznamenání-hodný už pro samotný fakt, že se vůbec uskutečnil - po několika letech se mi totiž podařilo vyrazit z České republiky západním(!) směrem. Jistě na tom lví podíl nese fakt, že s nápadem přišla a základní organizaci obstarala sestra a ne já, ale i tak je to velkolepý úspěch.

V pátek odpoledne jsem se tedy z práce vydal rovnou na letiště, abych absolvoval svou vzdušnou premiéru. Když jsme přistávali, napínali jsme oči, abychom v pěkném počasí (které nás mimochodem provázelo po celou dobu pobytu, což asi nebude v Anglii úplně běžné) spatřili Londýn, ale nepovedlo se. Naše letiště se nacházelo příliš daleko od metropole, a tak nás čekala hodinová cesta autobusem do centra města. Autobus nás paradoxně provezl téměř kolem našeho dočasného bydliště, kde však nezastavoval, a pak se s námi dvacet minut cpal zacpanými ulicemi směrem do centra, abychom se po jeho opuštění metrem kus cesty vrátili. Ale aspoň jsme cestou viděli rozestavěný - už téměř dokončený - velkolepý olympijský areál na příští rok. Londýn je město plné historie, ale zároveň velmi aktuální a živé.

Po letmém seznámení s metrem (které je dost složité, ale velmi dobře značené, většinou neklimatizované, ale mimo špičku docela prostorné) jsme k večeru našli svůj lodge a ubytovali se u jeho majitele s arabskými rysy, přízvukem i zvyky.

Ráno následujícího dne jsme se vydali na procházku po londýnských pamětihodnostech. S poměrně velkým předstihem jsme dorazili k Parliamentu, kde naše dohady, na kterou stranu asi bude Big Ben, utnul Big Ben osobně tím, že se po východu z metra zjevil přímo před námi - nebo spíš nad námi. Po Westminster Bridge jsme přešli na druhou stranu Temže, prošli se po nábřeží a obdivovali výhledy na budovu Parliamentu, po dalším mostě se vrátili zpět a vyrazili ke vstupu, abychom absolvovali prohlídku interiéru. Velmi vážně braná bezpečnostní opatření nás překvapila, ale časem jsme si zvykli, že v Londýně je zvykem, že člověku při vstupu do jakéhokoliv muzea prohledávají minimálně batoh (u Parliamentu byla však kontrola mnohem důslednější, stejná jako na letišti). Po vedením milé průvodkyně s velmi příjemným stylem výkladu a ukázkovou angličtinou jsme si prošli interiér jedné z nejslavnějších budov světa, kde se v zlatých časech impéria tvořily dějiny jako na běžícím páse, a kde je dodnes okouzlující atmosféra a genius loci (možná právě ten působí na britské politiky tak mocně, že se v globále chovají mnohem rozumněji než většina politiků které známe z našich zeměpisných délek). Dodatečně jsme se shodli, že Parliament byl pro nás oba (i když možná z trochu odlišných důvodů) asi největší zážitek z tohoto výletu.

Poté jsme se vydali okolo Westminster Abbey, budov ministerstev zahraničí a financí, Downing Street (která je však uzavřená a nepřístupná) a Horse Guards na Trafalgar Squere, kde jsme mohli obdivovat skutečně monstrózní Nelson's Column, kolem budovy britského soudu k St. Paul's Cathedral a kolem památníku londýnským hasičům, kteří zemřeli během německého bombardování za druhé světové války, zpět k Temži, a po Milenium bridge na druhou stranu, kde jsme narazili na plachetnici sira piráta Francise Drakea, která bohužel v daný moment hostila soukromou párty, ale jinak nabízí možnost prohlídky. I obhlídka zvenku stojí za to.

Vrátili jsme se na severní břeh, a vynořili se přímo u Monumentu, sloupu vztyčeného na památku velkého požáru z roku 1666. Rozhodli jsme se, že se po více než 300 schodech za pár liber vyšplháme nahoru a pokocháme se pohledem na Londýn z výšky. Pak už jsme vyrazili k cíli dnešního dne, k Toweru, kde jsme strávili prohlídkou všech jeho věžiček, výstavek a výstav (včetně korunovačních klenotů) zbytek dne až do zavíračky (která je v Londýně bohužel docela časná). Po opuštění pevnosti jsme si prohlídli Tower Bridge a byli překvapeni i jeho monumentalitou - zhruba někde tady jsme si ale konečně zvykli na to, že v Londýne je všechno velké a dál se přestali divit. Přešli jsme slavný most za dohadů, jak často se asi ještě dnes otevírá, a u protějšího nábřeží si prohlédli HMS Belfast, která kotví v centru Londýna jako (v otevírací době ovšem) námořní muzeum.

Nakonec jsme vyrazili trochu naslepo do oblasti na sever od Toweru, došli k nejbližšímu mrakodrapu a pak se dostali na Bank, samotné srdce The City, tedy Londýna, tedy (kdysi) světa. Odtud jsme metrem vyrazili do ubytovny.

Na další den jsme měli poměrně jednoduchý program - Imperial War Museum. Sestra, kterou název zastrašil, se hodlala po chvíli odpojit a vydat se na nákupy na slavnou Oxford Street, já plánoval strávit v muzeu celý den (resp. otevírací dobu, od 10.00 do 18.00). Sestra nakonec pobyla - i ke svému vlastnímu překvapení - asi 3 hodiny a tvrdí, že by klidně ještě nějakou hodinu zůstala, kdyby nechtěla stíhat ty své nákupy. Já si po společné celkové prohlídce podrobně prošel oddíl první světové války a související exponáty v hale, a těsně před zavřením vyrazil opět kolem Parliamentu k Buckingham Palace, kde jsme se domluvili opět setkat. Ukázalo se, že jsme dobře udělali, že jsme Parliament předchozího dne navštívili hned ráno, protože nyní v podvečer se na Westminster Bridge nahromadily davy asi jako na Karlově mostě v turistickou špičku (a to na Westminster Bridge skutečně nic není - krom výhledu na Houses of Parliament a London Eye).

Když jsem se tedy prodral a došel až k Buckinghamu, zjistil jsem, že sestru rychle omrzely neskutečné davy v nákupním středisku, kam zamířila, a tak mezitím stačila poležet v Hyde Parku a zaposlouchat se do řečí řečníků ve Speaker's Corner, projít parkem k Wellington Arch a dojít k Buckinghamu o hodinu dřív (ach ta časová pásma a nedůsledné posunování času na mobilech), a proto ještě absolvovat vycházku k Victoria Station (což je ovšem prý skutečně jen dopravní uzel, žádná historická budova) a návrat k Buckinghamu.

Po spočinutí na Victoria's Memorial před sídlem britské královny jsme se vydali na stanici metra, abychom se přesunuli opět k Toweru, kde jsme měli naplánováno shlédnout ceremonii, která nám přišla lákavější než zprofanované střídání stráží u Buckingham Palace - otevírání Tower Bridge. Díky internetu na pokoji jsme totiž zjistili ke svému značnému překvapení, že most se otevírá průměrně třikrát denně (naše odhady byly blíže číslu třikrát ročně), a našli si večerní termín, který nám vyhovoval. A tak jsme viděli, jak rutinně celá akce probíhá - za zhruba 6 minut je po všem a most je opět k dipozici autům, a to ještě nejdéle trvá vyklizení mostu od pěších.

Když už jsme tu v tuto večerní hodinu byli, počkali jsme na setmění a prohlédli si noční Tower Bridge a okolí, a teprve pak, uchození a utahaní, vyrazili na ubytovnu. A to jsme měli nejnáročnější den teprve před sebou.

Poslední den jsme naplánovali návštěvu tří muzeí - National Army Museum, kde jsme strávili asi necelé dvě hodiny a celé si ho pěkně prošli, Natural History Museum, kde nás už třicetiminutová fronta před vstupem (a to se nevybírá vstupné) varovala, že tady to tak hladce neprojde, a nakonec Science Museum. Každá z posledně jmenovaných institucí je totiž ve skutečnosti několik celodenních muzeí v jednom. A tak jsme v Natural History Museum letmo prošli výstavu dinosaurů, velice zrychleně část výstavy savců, trochu podrobněji moderní a nápadité nové Darwin Centre, a trochu podrobněji Biologii člověka. Pak jsme se přesunuli do Science Museum, kde jsme si prohlédli nejvýznamnější vynálezy od roku 1770 do současnosti, exponáty věnované letům do vesmíru, a pak se na chvíli zabavili v interaktivní výstavě o člověku a jeho světě. Když jsme ale zjistili, co vše ještě v muzeu je, propadli jsme trudomyslnosti. Nakonec jsme si jen velmi zlehka oťukli výstavu historie létání, která je jinak pro toho, koho to zajímá (což bych klidně byl já) na celé odpoledne, a podobnou výstavu historie námořnictva, nakoukli do výstavy o historii matematiky a výpočetních strojů, a vrátili se do vchodové haly, kde jsem si už za vyklízení muzea od návštěvníků aspoň trochu prohlédl zde vystavené gigantické nejstarší parní stroje, na které jsem se původně nejvíce těšil, ale které jsem pod náporem ostatních exponátů jaksi "zazdil". Tady tedy rozhodně je prostor pro další návštěvy...

Vyšli jsme z muzeí s jedinou myšlenkou - někde si lehnout. Jelikož poblíž je Hyde Park, volba byla jasná. Po dlouhém a bolestivém přemítání jsme se nakonec rozhodli přemluvit své nohy k ještě jednomu pěšímu přesunu, a přešli jsme (s několika mezipřistáními, protože tou dobou už nás nohy sotva nesly) přes Hyde Park k Wellington Arch (kde jsem ožil při obíhání a prohlížení všech vojenských památníků, které se zde nacházejí) a opět k Buckingham Palace, přes St. James's Park k Parliamentu, který jsme si chtěli prohlédnout za tmy. Nelitovali jsme, neboť osvětlená Westminster Abbey, Parliament, Big Ben, London Eye, Tate gallery a vůbec celé nábřeží je skutečně krásná podívaná.

Poslední den nás čekal už jen přesun na letiště provázený různě dlouhými čekáními na různých místech a přesun zpět do central Europe.