11. července 2011

Halič mokrá a malinová (2.7.-10.7.2011)

Hlavními cíli letošní expedice do Haliče bylo shlédnout některá místa spojená s boji českých jednotek za první světové války a lokalizovat a zdokumentovat válečné hřbitovy, kde jsou pohřbeni vojáci z moravských a slezských pluků rakouské armády. Vyrazili jsme v sobotu dopoledne směrem na Těšín, abychom se na začátku zastavili na polském dělostřeleckém srubu Waligora na Węgierské górce, který jsme při minulé příležitosti sice shlédli, ale nemajíce s sebou baterky, pouze zvenčí. Tentokrát se nám podařilo baterky si vzít, a tak jsme si prošli i silně zablácený vnitřek fortu. Na tomto polském opevnění je zajímavé, že děla v něm nebyla pevnostní, ale polní, a každá střelecká místnost měla velký otvor, kterým se do něj dělo tahalo.

Pak jsme už vyrazili k Limanowe jakožto prvnímu cíli naší cesty. Cestou jsme měli plánováno navštívit prvních několik cmentářů, a tak jsme si hned prošli začátečnickými chybami. Když jsme dojeli v první vsi zhruba do míst, kam ukazovaly naše GPS souřadnice, a ocitli se v samém středu vesnice, kde cmentář evidentně nebyl, potvrdilo se nám podezření, že naše souřadnice z polského webu (polegli.tgcp.pl) jsou silně nepřesné. Nepřesnosti byly až dvoukilometrové, což je v polském hustě osídleném terénu s asi největší hustotou cest - či toho, co Poláci za cesty vydávají - v Evropě údaj zcela k ničemu.

Podle mapky na návsi jsme tedy vyrazili na okraj obce, kde byl vojenský hřbitov kreslen, a tam našli po prodrání se křovinami krásný kopeček s malou loukou plnou kravských hoven, který rozhodně nebyl vojenským hřbitovem. Sešli jsme tedy dolů a zkusili se zeptat dvou pochybných polských existencí postávajících u stánku loterijní společnosti poblíž. Z těch se nám podařilo vydolovat informace snad o všech hřbitovech v okolí (židovský, cholerový, ...), jen o tom, že by nějaký měl být v místě, kde ho ukazovala mapa na návsi, nevěděli nic. Nasměrovali nás však na cmentář parafiálný, kde je prý vydělená kwatera vojáků z první světové války. Jelikož se nám už nechtělo zpět k mapě na návsi, kterou jsme si samozřejmě nevyfotili, vydali jsme se ke kostelu, kde jsme hřbitov očekávali. Teprve když jsme ho tady nenašli, vnutil mi Jirka svou turistickou mapu okolí Limanowe, na které jsme se již nacházeli, a která ukazovala nejen pozice vesnických hřbitovů, ale i všech vojenských hřbitovů z první světové války včetně jejich čísel. To, že jsme pak bez ptaní se místních nedokázali najít ani onu vydělenou kwateru na civilním hřbitově, která jak se ukázalo byla natolik vydělená, že nebyla zaznačena ani na plánku hřbitova, který u něj visel (a který samotný jsme našli až poté, co jsme neúspěšně prohledali celý hřbitov), je jen třešničkou na dortu příběhu našeho prvního pátrání.

Dál jsme tedy postupovali podle turistické mapy a vydali se k dvěma hřbitovům v jisté vesnici. Auto jsme zastavili u kapličky při cestě a spustili se dolů k louce a vodnímu dílu na místním potoce (poměrně velkoryse pojatému, vzhledem k velikosti potoka), které snad mělo kdysi sloužit jako koupaliště, ale nyní sloužilo spíše k našemu údivu. Turistická mapa ukazovala však jeden z našich cmentářů právě v místě, kde se nacházela tato stavba (kterou naopak neukazovala), a my ho marně hledali v jejím okolí. Jeden místní nás pak nasměroval, takže jsme kousek ve svahu v lese našli druhý z hledaných cmentářů. Pak jsme se vrátili k potoku a snažili se najít onen první. Jirka nakonec potok ve vhodném místě přebrodil, aby prošel i druhý břeh, ale neobjevili jsme nic. Už jsme začali Poláky podezírat, že cmentář utopili pod koupalištěm, a Jirka se vydal zpět k autu. A zde, u kapličky, u níž jsme parkovali, slavnostně objevil ztracený cmentář...

Takto nám pěkně utekl první den a jelikož se začal blížit večer, pustili jsme se do tradičně složitého úkolu - najít v polské krajině poseté baráčky a soukromými pozemky, poli, ba i drogami, místo vhodné k přenocování. Po projetí veškerého okolí a potvrzení staré známé poučky, že v Polsku je na konci každé cesty dům, jsme se upíchli na palouku u cesty, který nevypadal na to, že by někomu extra patřil, a rozbalili stan.

Dalšího dne, po snídani na parkovišti před polským dřevěným kostelem, ke které nám osazenstvo zevnitř notovalo něco, co nelze nazvat jinak než náboženskými odrhovačkami, jsme se vydali po dalších cmentářích směrem k vrchu Kobyla, kde během bitvy u Limanowe bojovali brněnští vojáci. Cestou jsme ještě nasbírali několik poučení o polských silnicích a já jako navigátor jsem si zvykl na polská špecifiká - na mapě jsou jako silnice stejné třídy kresleny jen stěží sjízdné polní či lesní cesty i asfaltované silnice, podle názvů vesnic v mapě se nedá orientovat, protože vesnice, která je kreslena jako bod, ve skutečnosti zabírá plochu přes několik sousedních silnic, a nejrůznější propojovací cesty jsou tak husté, že snaha orientovat se podle nich je velmi vyčerpávající, nota bene když některé z nich nakonec ani v mapě nejsou. Zdá se, že Poláci se při budování svých silnic snaží v praxi dokázat marxistickou poučku o zákonitém přerůstání kvantity v kvalitu (nutno podotknout, že zatím jim tedy nic nepřerostlo). Navíc není neobvyklé, že člověk jede po silnici, a zničehonic jede po staveništi, kličkujíc mezi bagry a parními válci, jak se nám také během této výpravy přihodilo.


Remont drogy v centru Tarnówa (povšimněte si projíždějících aut)

Když jsme po spleti místních silniček konečně dorazili dopoledne ke Kobyle, poučeni že napříště budeme z hlavnějších cest sjíždět jen v případě nutnosti, začalo pršet. Šli jsme tedy zmoknout do lesa, v němž jsme po delší procházce k památníku něčeho (na mokrém kameni nebylo absolutně možno přečíst nápis, který se dal vytušit na jeho přední straně) našli značně zarostlý cmentář, a celí mokří se vrátili k autu. V neustálém dešti jsme se postupně začali přes další cmentáře prokousávat k Tarnówu, kde jsme v podvečer ještě zastihli otevřené nám již z minulé návštěvy města známé turistické informační centrum na rynku, nechali si poradit, kde se dá ubytovat, a ubytovali se. Jelikož se nám nechtělo strávit večer v těsném pokojíku naší ubytovny, vydali jsme se ještě jednou zmoknout na lané piwo do města, kde jsme v podivně vypadající prosklené polokouli tvářící se jako hospoda nad svými podklady a mapou naplánovali následující den. Teoretická otázka, která nás zaujala už po příchodu, kde má proboha tato instituce toalety (protože bylo evidentní, že vevnitř nejsou), se pro Jirku brzy změnila v praktickou, a tak experimentálně ukázal, že od paní za pultem je potřeba vyzvednout kovové kolečko simulující padesátigroš, s tímto šémem přejít do útrob vedle stojícího nákupního centra, zde šémem oblbnout automat strážící vstup a využít místních placených záchodků.

Cestou zpět jsme ještě našli pekárnu, kterou jsme si vytipovali pro následující ráno za zdroj koblížků na snídani (obzvláště koblížky s poetickým názvem Bambo se později ukázaly být velmi chutnými), takže večerní výlet byl úspěšný, i když jsme kvůli němu opět dost promokli. Následujícího rána jsme vyrazili na okružní cestu po oblasti severně od Tarnówa, a přivítala nás tak na jeden den skutečná Rzeczplacata Polska (zbytek našeho putování se odehrával v pro Polsko netypických kopcích Haliče). Dva z hledaných cmentářů se nacházely mimo naši turistickou mapu Tarnówského okolí, a tak jsme je původně chtěli vynechat. Když jsme si ale uvědomili, že jsou pro nás oba mimořádně zajímavé (jeden je téměř čistě brněnský a jeden čistě znojemský), rozhodli jsme se vyrazit i tak. V hledání cmentářů jsme mezitím získali dobrou praxi a šlo nám jako po másle, škoda jen téměř neustálého deště.

Když jsme dojeli do naší mimomapové obce, zjistili jsme na místní mapce na návsi, že cmentáře v ní nejsou zaznačeny. Vydali jsme se proto podle názvů vesnic, věříce, že na ně narazíme. U jednoho (brněnského) se nám to skutečně povedlo na první pokus, a z radosti nad tímto úspěchem a také tím, že na chvíli přestalo pršet, vyrobili jsme si na něm naši jedinou skupinovou fotku na této výpravě.



Druhý jsme však najít nedokázali (posléze se mělo ukázat, že jeho název Zadębie dnes není část vesnice, ale ulice, kterou jsme nepotkali). Jelikož na návsi jsme prve stáli přímo před urzędem gminy, Jirka navrhl, že se zeptáme tam. Nejdřív jsem to považoval za vtip, ale pak jsme si uvědomili, že to není špatný nápad, a zkusili to. Ochotná paní z pokladny (jediná kancelář, kam jsem se odvážili vlézt) nás začala směrovat na onen cmentář, který jsme již navštívili, ale když jsme jí vysvětlili, že jsme gurmáni a hledáme ten druhý, o němž nevěděli ani mnozí místní, způsobila na chodbě úřadu menší srocení, až se našla jiná úřednice, která tušila u čího statku se hledaný objekt nachází, a jeden úředník, který se velice ochotně uvolil, že tam pojede s námi. Nutno říct, že bez jeho pomoci bychom tento cmentář (ve skutečnosti mohylu na masovém hrobu) hledali jen stěží, neboť se nachází za oploceným statkem jednoho místního, na jeho poli. Tento pán nás ochotně pustil dovnitř (mimochodem pěkná ukázka bordelózního polského statku), dokonce uvázal psa a ukázal nám, kde se objekt nachází. Přidal i historky od svého otce, který zde zažil druhou světovou válku a pamatoval i první, a pak jsme už vyrazili přes nepříliš upravený pozemek k památníku. Úředník gminy v kvádru a lakírkách zde, mezi spoustou kravinců a místy po kotníky v bahně, možná začal litovat své ochoty, ale nedal to najevo a obětavě s námi dokráčel až k cíli. Cestou zpátky se už ani nesnažil hledat poněkud sušší a čistější cestu, neboť zjevně už na jeho obuvi nebylo co zachraňovat.

Na rozloučenou nás vybavil ještě mapou powiatu, podle níž jsme mohli vyrazit ještě na další dva cmentáře mimo naši původně plánovanou trasu. Jelikož hned první z nich jsme opět nenašli (na mapě powiatu nebyly značeny), a nepodařilo se mi ani na něj doptat, Jirka opět vyrazil "na gminu". Tentokrát jsme snad vpadli do kanceláře přímo starostce, a dalo nám hodně práce, abychom odmítli nabízenou kávu a nenechali se v našich špinavých a mokrých hadrech usadit do jejích křesel. Nakonec nás vysvobodil příchod jakéhosi úředníka, který nám na kus papíru nakreslil mapku a nechal se od nás přesvědčit, že parafiální cmentář, jehož součástí ten vojenský byl, skutečně dokážeme najít sami. Do více úřadů už jsme naštěstí během naší výpravy nezavítali.

V podvečer konečně přestalo padat a po dvou dnech jsem dokonce zahlédli modrou oblohu. Vyšli jsme si proto na krátkou procházku na Cypel - výběžek země mezi Dunajcem a Vislou, u jejich soutoku, z něhož jsme pozorovali přívoz pendlující mezi oběma břehy nyní už Visly (mimochodem v dané oblasti se přes Dunajec a Vislu na mapě dá nalézt pouze jeden most, kdežto přívozy hned čtyři, z toho dva dokonce provozující dálkové trasy).


Cypel

Brzy se však opět zatáhlo, a my nestačili ani dojít k autu, a už opět lilo. Jelikož naše nyní už 5 dní staré předpovědi počasí se nám začaly zdát býti poněkud neaktuálními, zkusili jsme naladit polské rádio a vyslechnout si aktuálnější. Hlasatel nás však zaskočil tím, jak jednoduše tuto sofistikovanou činnost pojal. Evidentně použil metodu rychlého pohledu z okna a oznámil, že v Tarnówě stále prší, načež přidal stručnou předpověď na zítřejší den: "Ale jutro - cha!" Vzali jsme to jako dobrou zprávu.

Ubytovali jsme se opět v Tarnówě, tentokrát přímo na ubytovně u informačního centra na rynku. Zde je vhodné zařadit malou odbočku o vývoji našich jazykových schopností - zatímco ještě na počátku naší první výpravy po Haliči se Poláci Jirky zásadně ptali "Pán jest Niemiec?" a během výpravy do Přemyšlu už se dočkal otázky: "Pán jest Czech?", tentokrát došlo až na neuvěřitelnou otázku "Pán jest z Českého Těšína?". Zároveň jsem se já odhodlal ke svému prvnímu polskému telefonátu, když jsem rezervoval ubytování v Tarnówě (a skutečně, čekali nás). Děláme to ale pokroky.

V úterý ráno jsme se konečně dostali do tarnówského regionálního muzea, kde jsme krom shlédnutí menší výstavy zakoupili základní materiál pro náš výzkum - velmi tlustý seznam cmentářů z první světové války v západní Haliči (včetně všech známých jmen) ve třech tomech. Pak jsme se během dne obloukem přes další a další cmentáře postupně přesunovali ke Gorlicím a toužebně očekávali onen obrat v počasí, který však nepřicházel a nepřicházel. Hlasatel tarnówského rádia ztratil humor a namísto zprávy o počasí prohlásil, že už opravdu neví, co s tím má dělat, a prognózy na další den se raději zdržel. Narazili jsme cestou také na jeden zajímavý cmentář, který se nacházel v meandru potoka a přístup k němu byl tak možný pouze skrz úzké hrdlo, které bylo zataraseno domkem a pozemkem místního hospodáře. I ten nás však ochotně pustil dál (a přivázal psy) a zavedl nás až k cmentáři. Dozvěděli jsme se, že původně byla k němu lávka z druhé strany potoka, ale loni při povodni byla stržena a ačkoliv cmentář byl již krásně obnovený, lávka nikoliv. Ochota místních, se kterými jsme měli tu čest během této expedice, byla příkladná.

Večer jsme, už zase za deště, dorazili do Gorlic s tím, že musíme opět najít místo k ubytování. Podle místní mapy jsme si vytipovali několik hotelů a ubytoven, které však nakonec všechny buď neexistovaly, nebo byly příliš luxusní. Skončili jsme v jistém baru (nad nímž se nacházel hotelík, který měl pro změnu plno), kde se nám dva místní mladíci pokoušeli vysvětlit cestu ke vhodnému ubytovacímu zařízení. Jejich popisy plné místních názvů, zato postrádající udání aspoň všeobecného směru, jsme však nerozluštili. Nakonec jsme rezignovaně vyjeli z Gorlic směrem na západ, což byl jediný směr který jsme do té doby nezkusili, odhodlaní si v případě nutnosti holt postavit na vhodném místě stan. Na poslední chvíli jsme natrefili na ideální ubytovnu se sklepem poblíž, volným pokojem, kuchyňkou a společenskou místností k dipozici, za přijatelný peníz a s příjemnou majitelskou dvojicí. Ještě jsme to nevěděli, ale měli jsme zde strávit následující tři noci. Gorlický uzel byl rozetnut.

Když jsme se ve středu vzbudili znovu do deštivého rána, nálada začala pomalu klesat, a příliš ji nevylepšila ani návštěva dwóru obronnego (kaštiela) nedaleko Gorlic, který je označován za perlu polské renesance. Vyjeli jsme na několik cmentářů v našem směru, a poté co jsme při marné snaze najít jeden, který měl být součástí židovského hřbitova, promokli doslova durch, jelikož nás právě na poli nad vesnicí zastihl ten největší liják, vydali jsme se rezignovaně k jiné vodě - nedaleko Gorlic je rekreační středisko u přehrady, které jsme si prohlídli pro případné budoucí použití. Poté jsme se ale vrátili po poledni do ubytovny a začali proces sušení všech věcí, který u některých obzvláště vydařených kousků (moje boty) trval až do soboty. Odpoledne jsme pak navštívili pouze Gorlice, neboť bylo třeba vybrat peníze z bankomatu (náš plánovaný rozpočet byl neustálou nutností platit za ubytovny překonán) a nakoupit proviant, a večer šli brzy spát, abychom následujícího dne stihli náročný program. V rádiu jsme totiž zaslechli první důvěryhodnou informaci o počasí, totiž slova mluvčí krizového štábu wojwodství, který prohlásil, že zítra pršet nebude a povodně se proto odkládají.

A skutečně, ve čtvrtek vyšlo slunce! Ráno jsme vyrazili na cmentáře v Bieczi, v 10 hodin byli zpátky v Gorlicích a setkali se s Kamilem, který nás až do odpoledne provázel po cmentářích v údolí Sękowej, kde před gorlickou ofenzivou byly na frontě nasazeny české pluky. Jeden z cmentářů (hradeckého pluku) je zde tak zarostlý, že jsme si ho prohlíželi z vrcholu dvoumetrové zdi která ho obepíná a mohli přitom pohodlně trhat maliny rostoucí na jeho ploše... Mimochodem (výborných) malin jsme za tento týden spořádali tolik co několik předchozích let dohromady, planým malinám se na cmentářích v Haliči mimořádně daří.


Kamil s Jirkou na zdi cmentáře, v pozadí údolí Sękowej, vlevo vnitřek cmentáře, kdyby to někdo náhodou nepoznal... Před pěti lety byl přitom tento hřbitov členy Crux galiciae kompletně vyčištěn.

Odpoledne se pak připojil Mirek a potahal nás nejen po cmentářích v Gorlicích, ale i po několika zajímavých místech s výhledem na město a zbytcích zákopů z války, abychom nakonec skončili u něj doma, kde nás pohostil vlastnoručně ukuchtěnými špagetami, neboť trval na tom, že nám musí ukázat dobové fotky ďůr v můře (při jejichž hledání se pak ovšem notně zapotil).


Jirka hrdě pózuje s jednou z tabliček válejících se na cmentáři v Gorlicích, Mirek v pozadí.

Zatímco sedíme s Mirkem a popíjíme piwo, dovolím si další odbočku, týkající se právě polského piwa (název uvádím zásadně v originálním znění, abych tak odlišil polskou tekutinu od známého českého nápoje stejného jména). Během svého pobytu jsme vyzkoušeli několik značek v plechovkách, a dvakrát se nám podařilo dát si i piwo lané. Ačkoliv nám Mirek, který je - nebo minimálně vystupuje jako - největší odborník na pivo v Polsce, doporučil jediné nefiltrované polské piwo na trhu, musím říct, že ačkoliv toto je chuťově lepší, i pro něj platí to co pro všechna ostatní piwa - vypít bez následků lze maximálně dvě. Polsku prostě chybí pivní kultura (zřejmě mají místo toho kulturu wodky, ale to není nic pro nás).

V pátek jsme, nyní zase pro změnu za velkých veder, vyrazili před Przełęcz Małastówski na Slovensko, kde jsme nejprve navštívili oba cintoríny, na kterých jsme byli před měsícem, a s uspokojením zjistili, že místní na nich pracují dál (byť jen tak zlehka). Poté jsme se vydali na horu Kaštielik, o kterou se v roce 1915 vedly tvrdé a kruté boje, a kde také byly nasazeny některé české jednotky. Prošli jsme přes kopec, ale o žádný z dosud neobjevených cintorínů, které by se na něm měly nacházet, jsme nezakopli. Po sejítí do vesnice se k nám připojili dva místní alkoholici, kteří nám nabídli, že nás dovedou k tomu jednomu, který je známý. Překvapivě při tom nespadli, nezabloudili ani neusnuli, a skutečně nás k němu dovedli. Museli jsme konstatovat, že kdybychom na něj narazili sami, nepoznali bychom, že jde o cintorín - a to ho tu pravidelně kosí...

Za počínající bouřky se nám podařilo odmítnout jejich pozvání na pivo a vyrazit směrem na Medzilaborce, neboť nás čekal zlatý hřeb našeho programu, návštěva kolegů z východu, pracujících na rekonstrukci cintorínů ve Výravě. Ti nás pohostili, během večerní debaty jsem si vyměnili zážitky a v pozdních nočních hodinách se nám povedlo i naplánovat atentát na zastupujícího říšského protektora... Ráno jsme však vyrazili do strmého stoupání na Kobylu a kótu 600, kde vzniká naučný turistický chodník a rekonstruují se dva cintoríny. Aspoň symbolicky jsme se zde zúčastnili závěrečného dne brigády a odpoledne vyrazili na jih.

Jelikož ve Výravě nebyla k dispozici sprcha, dali jsme na radu místních a zajeli se vykoupat do největší vany na Slovensku - na Zemplínskou Šíravu. Voda nebyla zrovna čistá, ale my byli mnohem špinavější.

Do večera jsme pak ještě dorazili do Slovenského krasu, který jsme chtěli na závěr naší výpravy navštívit, zde našli (bez problémů, na rozdíl od Polska) vhodné místo k přenocování a poslední noc našeho výletu strávili konečně v tropických teplotách pod širákem.

Rozhodli jsme se však, že na žádný kopec už nás nikdo nedostane, a cestou přes jižní Slovensko zpátky domů jsme se namísto toho zastavili v Iži, abychom shlédli zbytky římského vojenské tábora. Neodolali jsme a vykoupali jsme se zda pro změnu v Dunaji. V podvečer jsme pak úspěšně dorazili do Brna a celou povedenou expedici zakončili tradičním zhodnocením u českého piva (které jsme si náležitě vychutnali), tentokrát ovšem velmi netradičně za silné mezinárodní účasti, neboť se nám podařilo střetnout se se slovenským, českým a ruským kolegou, kteří se shodou okolností nacházeli také v Brně na svých různých cestách ze svých různých výprav a dovolených. Tím byla nakonec odhalena jedna z velkých záhad tohoto týdne, která nás trápila už během expedice - kdo na všechny, i ty nejzapadlejší, haličské cmentáře umisťuje na hroby ruských vojáků grigorijevské stužky...

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Milí priatelia,

zdvorilo si dovoľujeme upriamiť Vašu pozornosť na výsledky snáh ČASOD Bratislava a podeliť sa o úspech s Vami. Iba v krátkosti na úvod tohto nezvyčajného príspevku: Našli sme po 95 rokoch miesto posledného odpočinku nášho dedka slob.Františka ŠEBA (23.09.1880–02.11.1914), rodáka z MODRY, príslušníka Rakúsko-uhorskej armády, ktorý padol v 1. svetovej vojne v TARNÓWE. Je pochovaný na vojnovom cintoríne No.202 v TARNÓWE, kde leží aj ďalších 1 485 vojakov (Poliakov, Ukrajincov, Rusov, Nemcov, Maďarov, Rakúšanov, Čechov a Slovákov). V rozpore so ženevskými konvenciami z roku 1949 bol tento cintorín v roku 1961–1964 zlikvidovaný a rozkradnutý. O tomto stave nevedeli ani vlády okolitých štátov. O tom, že tam ležia vojaci niet zmienka ani na papieri formátu A4. Hrubá neúcta k vojakom. V auguste 2009 sme prišli na miesto vojnového cintorína (tam sú vojaci pochovaný dodnes) po prvý raz, a zažili sme šok. V septembri 2009 sme prišli na cintorín po druhý raz a doniesli oceľový kríž a pamätnú tabuľu, ktorú sme na pamäť všetkým padlým vojakom osadili. Oznámili sme všetkým vládam okolitých štátov, čo sa stalo v TARNÓWE, poslali fotografie, orientačný plán, menné zoznamy padlých vojakov, pôvodné plány cintorína, plány pomníkov a centrálneho pamätníka, vchodovej brány a pod. Až potom sa začali diať veci. Poznamenávame, že v Poľsku je vyše 400 vojnových cintorínov z čias 1.SV. Je prekrásnym počinom mládeže z Tarnówa, základných, učňovských, stredných i vysokých škôl, kde si začali všímať toto pietne miesto. Držme palce všetkým, aby ich úsilie o rekonštrukciu tohto miesta úspešne dovŕšili. Sú tam totiž vojaci i našej národnosti. Verme, že aj vlády prispejú na rekonštrukcie a opravy. Na severovýchodnom Slovensku je až 236 zanedbaných cintorínov, kde odpočíva 70 000 vojakov z 1.SV. Viete o nich? Nebojme sa ukázať prstom na tých, čo sú zodpovední za tento stav. Aj u nás by sa malo začať upozorňovať na nežiadúci stav a konečne podrobiť ostrej verejnej kritike. Ak sú zákony zlé, treba ich zmeniť. Takmer 100 rokov od skončenia 1.SV mal by sa nastoliť poriadok tak, ako to urobili vo Verdune a Sedanu a v ich okolí. O čo sú naši vojaci horší, nezaslúžia si rovnaké dôstojné zaobchádzanie a vojenské pocty…??? Veď vojnových obetí z 1.SV. z územia ČR bolo do 350 000 a z územia SR 69 700. Teda väčšie ako za II. SV. Tí sú však pochovaní na územiach štátov Východnej a Južnej Európy vzniknutých po roku 1918 a o ich miesto posledného odpočinku je nedostatočne postarané, resp. 100 rokov po 1.SV sa o ne nikto poriadne nestará.
Odporúčame Vám, aby Ste si preklikali aj najmä odkazy – “linki” od poľských kolegov, tam sú fotografie (tie si zväčšite), články z novín a fragmenty z rozhlasu z niekoľkých akcií. Určite Vás dojmú kresbičky detí ako nás a nenechajú ľahostajnými.


LINKI:

Gazeta Tarnowska (dodatek do Gazety Krakowskiej)

Dziennik Polski

Radio Dobra Nowina

Galeria RDN

Tarnowskieinfo

Kądzielawski Grzegorz – Radny Miasta Tarnowa

Z serdecznościami Ewa Zawisza”

Jeśli Pan pozwoli to przekażę Pana adres email Pani Ewie.

S pozdravom

ČESKÁ A SLOVENSKÁ OBEC DELOSTRELECKÁ

JUDr. Marián Ď U R I N A generálny sekretár

Ivo Heger řekl(a)...

Dobrý den, můžete mi, prosím, poradit, kde bych našel další informace o pohřebištich z 1. světové vǎlky v oblasti Haliče? Můj pradědeček tam v uniformě vojáka rakousko-uherské armády padl a my kromě jednoho "koresponďáku" oznamujícího jeho úmrtí nemáme žádné vodítko...

Budu rád za jakoukoliv informaci napsanou sem nebo poslanou na mail doma(zavináč)ivoheger.cz.

Díky moc.

Ivo H.