Vídeň

Zneužil jsem pohostinnosti kamaráda, který je dočasně situován v hlavním městě mocnářství, a pokusil jsem se během necelých čtyř dnů splatit svůj dluh, který mám - že jsem ve Vídni vlastně ještě nebyl (dávná návštěva vánočních trhů se základní školou se nepočítá). Ukázalo se sice, že 4 dny není bůhvíjak dlouho, ale takové ty základní atrakce jsem téměř stihl.

V pátek odpoledne, poté co jsme se úspěšně setkali na Simmeringu, jsme se vydali do centra dění a začali Hofburgem. Z toho mi zůstal silný pocit megalomanie, když si člověk uvědomí že nové kulaté křídlo bylo dostavěno až na počátku 20. století, a že ono celé je jen polovinou plánované přístavby. Prošli jsme si vevnitř sbírku zbrojí a Ephesos Museum i muzeum hudebních nástrojů, ale za vidění stály i samotné interiéry Hofburgu. Zároveň se mi v paměti uložila asociace mezi jménem krále Ferdinanda II. a ohromnou hromadou zbroje, jejímž byl vášnivým sběratelem (jak se později ukázalo, sbíral všechno možné) - když se uváží, kolik v té době taková rytířská zbroj stála, tak ty říšské finance musely vypadat...

Když jsme vyšli z Hofburgu, už se stmívalo, takže jsme absolvovali procházku nočním městem - kolem Volkstheateru, radnice a bruslařského areálu vybudovaného za peníze daňových poplatníků v rámci předvolební kampaně místního starosty, parlamentu na universitu, kde jsme si prohlédli její pěknou budovu i busty významných profesorů, a pak okolo muzeí u Hofburgu zpátky k císařské rezidenci a na metro do Simmeringu. Zde se při návštěvě místní restaurace ukázalo, že majitelka je z Břeclavi, a tak jsme udělali první zkušenost s českou Vídní (později jsme zjistili, že v centru je několik českých hospod a existují zde české základní i jedna střední škola).

Následující den jsme vyrazili do Belvederu, paláce Evžena Savojského, kde se konala výstava z jeho sbírek umění a knih. Ještě před tím jsme narazili na velkolepý památník osvobození Vídně Rudou armádou od fašistickoj bestie, včetně Stalinova prikazu o osvobození Vídně (voják když chce něco sdělit, neumí to jinak než rozkazem; ne že by Stalin byl voják). Pak jsme, víceméně omylem, dorazili ke Schwarzenbergskému paláci (pravděpodobně patří našemu Karlu Schwarzenbergerovi), kde jsme - opět víceméně omylem - zabloudili až do míst, kde snad dodnes někdo bydlí. Pak jsme už trefili k Belvederu, kde jsme se na výstavě dozvěděli, že Evžen Savojský svou sbírku knih, prý jako jeden z prvních organizoval ne jako kabinet kuriozit, ale jako systematickou sbírku vědění, včetně katalogizace atd. Pokud je to pravda, je to zajímavé - ovšem všimli jsme si, že Rakušané se rádi chlubí (i cizím peřím), takže to za ověřené nepovažujeme.

Po prohlídce Oben Belvederu, kde jsou vystaveny především obrazy, jsme se vydali opět do centra. Kolem staré technické vysoké školy a podivného kostela se vstupným jsme se dostali až k hrobce Habsburgů, kde jsme narazili na šíleného strážce jejich mrtvých duší. Nakonec se nám podařilo zakoupit u něj vstupenky a dokonce se při východu rychlou chůzí vyhnout jeho obtěžování, kterým hojně návštěvníky častoval (potom jsme spekulovali, zda se v případě tohoto hlídače jedná o rafinovanou pomstu republiky mrtvým monarchům nebo o náhodu). Hrobka na některé z nás působila poněkud depresivně, díky množství nešťastných osudů, které stručné popisky u mnoha pohřbených naznačují. Navštívili jsme zkusmo jednu restauraci v centru, ale u vchodu nás vítající číšník nám rychle napověděl, že tvrzení, že tato restaurace je na místní poměry levná, které jsme si přečetli v tištěném průvodci, je určeno jistě návštěvníkům z poněkud západnějších končin.

V neděli jsme se vydali ještě jednou do centra, abychom si prošli co jsme během dvou dní nestihli - začali jsme budovou staré university, římským muzeem, starou radnicí, pak jsme si znovu obešli okolí Hofburgu (abychom měli taky nějaké fotky za světla) až jsme skončili opět u Hofburgu a šli na poslední výstavu - Schatzkammer s poklady Habsburgů. Zde je k vidění jak koruna císaře rakouského, tak koruna svaté říše římské, což nás přivedlo k otázce, proč je to na světě zařízeno tak divně, že k české královské koruně se člověk dostane jednou za sto let po vystání dvoukilometrové fronty na 5 vteřin, kdežto ke koruně rakouské či dokonce říšské si našinec může zajet kdykoliv a lelkovat u ní třeba půl dne (a to jsem odhlédnul od toho, že do Vídně je to blíž než do Prahy), a jestli to není poněkud... čudné.

Nakonec jsme ještě prošli Kunsthistorisches Mueseum (jedna ze vstupenek, které jsme během těch tří dnů nasbírali, nás k tomu opravňovala), kde jsme byli překvapeni rozsáhlou sbírkou egyptologie, řekologie a římologie, a dokonce i oddílem věnovaným době stěhování národů (i když podstatně menším než ostatní). V horním patře pak obrazy, obrazy a obrazy.

Poslední den už jsem se po Vídni motal sám, neboť kamarád měl nějaké povinnosti - zašel jsem si proto, samozřejmě, do Arsenalu, kde měli pěknou malou výstavu o Bulharsku v 1. světové válce. Pak jsem si pro radost prošel všechny starší expozice, podrobněji první světovou válku a nakonec jsem nemohl vynechat modely lodiček. Opět se tak nedostalo na část věnující se meziválečnému Rakousku a na potvrzení mé hypotézy, že účelem tohoto oddílu je přesvědčit svět, že Rakousko bylo první Hitlerovou obětí, nikoliv spojencem, a zároveň Rakušáky, že nacistické Německo bylo opravdu zlé.

Pak jsem, maje ještě asi hodinku času navíc, pobloumal po centru a ještě jednou (po kolikáté za ty čtyři dny už!) jsem zjistil, že je opravdu ještě menší než jsem si podle mapy představoval. Krom jiných atrakcí jsem si našel i dvě místa spojená s Masarykovým pobytem ve Vídni a opatřená pamětními deskami, a tak jsem mohl spokojeně, po návštěvě české restaurace s Plzní, vyrazit na poslední večerní (noční) vlak, resp. trojvlak do Berlína, Warszawy a Moskvy (naštěstí se mi podařilo dojet pouze do Brna).

Bylo to velice pěkné, jsem velice spokojen.