19. dubna 2010

Víkend u vody

Na víkend 18.-19.4. jsme si naplánovali dva nesouvisející výlety.

V sobotu jsme vyrazili do Bratislavy. Naším prvním cílem bylo archeologické muzeum, a tak jsme se vydali přes centrum slovenské stolice. Potěšilo nás, že v Bratislavě v této době (sobota mezi 10. a 11. hodinou) nebyli prakticky žádní turisté (to by se nám v Praze asi nestalo), i když majitelé restaurací, kaváren, šperkařství a jiných krámů okolo hlavních bratislavských turistických tras asi tolik potěšeni nejsou. Poté, co jsem Jirkovi slíbil, že ten dav turistů, který stál dole pod schody vedoucími k areálu jednoho z bratislavských kostelů, si kostel určitě vyfotí zespod a nahoru nepůjde, usadili jsme se na schůdcích u kostela (který nás zaujal mimořádně rozpadlou farou, kterou bychom v centru hlavního města nečekali) a vytáhli své zásoby proviantu. Dav turistů se vyhrnul nahoru. Ocitli jsme se tak na mnoha fotografiích bratislavské památky a kocháme se představou, jak nás italští výletníci po návratu domů budou při ukazování fotek svým přátelům označovat za bratislavské bezdomovce.

Brzy jsme si všimli, že turisté v Bratislavě zřejmě standardně volí opačný směr prohlídky města, než jakým jsme kráčeli my, a proto jsme před dalšími organizovanými skupinami prchli na nábřeží a vydali se po něm k muzeu. Byla to naše druhá návštěva slovenského archeologického muzea, a teprve tentokrát jsme začali žasnout nad tím, jak zalitavsky toto muzeum funguje. Nevede k němu žádná rozumná cesta, protože místo ní je na té správné strany čtyřproudé silnice oplocené nic, a nadějné schody vedoucí k němu přímo od Bratislavského hradu jsou zarostlé a uzavřené, asi že jsou zbytečné. A tak do jinak dosti pěkných expozic asi najde cestu (a to doslova) jen málokterý turista - je potřeba vydat se po nábřeží směrem od centra města a v nestřeženém okamžiku překonat onu čtyřproudou silnici, dostat se k několika spojeným budovám a mezi několika falešnými vchody najít ten pravý. V muzeu jsme byli kolem 11. hodiny první. Asi i proto jsme paní prodavačku svou padesátieurovkou trochu vyvedli z míry. Nic jiného jsme však neměli, a paní nakonec situaci zvládla.

Samotným cílem naší výpravy byla expozice o raně slovanském hradišti v Bojné, což je hit slovanské archeologie posledních let, a zároveň její největší průser. Na toto zřejmě nejvýznamnější naleziště na Slovensku totiž slovenské oficiální archeology přiměli vtrhnout až amatérští hledači, kteří si v těchto místech nasbírali před začátkem oficiálního výzkumu pěknou řádku "pokladů". Archeologové některé z nich posléze dokázali vypátrat a vykoupit, ale kdo ví, co se ještě skrývá ve stodolách... O tomto aspektu naleziště však popisky a letáky k výstavě zarytě mlčí.

Výstava, respektive exponáty, nám značně připomínaly Mikulčice, což není překvapení. Bojná je momentálně považována za pravděpodobné centrum Nitranského knížectví - ale my, co víme, kolik "pravděpodobných center" Velké Moravy už tu bylo, víme o těchto dohadech svoje. Po prohlídce výstavy jsme ještě krátce prošli stálou expozici prehistorie Slovenska, kterou jsme si podrobně procházeli už minule. Pobavil nás obrázek tří pravěkých chýší s popisem "Košice" a obrázek pěti chýší s popisem "Bratislava" (všimněte si, že už v pravěku byla Bratislava téměř dvakrát větší než Košice) a poté jsme experimentálně zjišťovali, zda byl pravěký (vlastně to byl už starověký) Slovák menší než dnešní Čech - pokus provedl Jirka v roli muže ležícího před vitrinou s nalezenou kostrou a já v roli odborného pracovníka porovnávajícího obě kostry znaleckým okem. Závěr je neprůkazný. (Tyto opičky nám umožnila provádět jinak poměrně smutná skutečnost, že i kolem půl jedné jsme v muzeu byli stále sami).

Druhým bodem našeho plánu byla návštěva Devína. Podél dunajského nábřeží jsme došli okolo právě developované monstrstavby na břehu řeky, která svým tvarem připomíná lodní trup (ó jak originální!) a bude za několik let hyzdit tuto část nábřeží, až pod most Lafranconi, kde jsme očekávali zastávku autobusu mířícího na Devín. Tu jsme našli a zjistili, že autobus na Devín jezdí o víkendu jednou za hodinu a my máme tudíž asi 25 minut času. Abysme unikli z dosahu čtyřproudé silnice, vyšli jsme kousek do přilehlého svahu a ocitli se v parčíku rozkládajícím se okolo několika fakult bratislavské univerzity. Ten jsme považovali za příhodný k dalšímu doplnění živin a tekutin a vrátivše se na zastávku, vyrazili jsme autobusem směr Devín. Cvaknuté lístky (tím myslím doslova cvaknuté) nás zabavily jen na chvíli, protože pak se náš výlet nečekaně změnil v zážitkovou turistiku. Asi dvě zastávky před Devínem jsem si uvědomil, že v parčíku u fakult jsem na betonovém čemsi, kde jsme pojídali svůj chleba se sýrem, nechal peněženku. Peněženku se všemi svými doklady, všemi našimi společnými eury a lístkem na zpáteční cestu do Brna. Za dané situace nebylo lze dělat nic jiného, než dojet na Devín, tam si počkat, až se autobus otočí a pojede zpátky, a doufat v dobrotu slovenského lidu.

Autobus sice jel zpátky prakticky okamžitě, ale i tak to znamenalo, že má peněženka na mě na dobře viditelném místě musí vydržet čekat asi 40 minut. Jirka to označil za poměrně drsný adrenalinový sport, s čímž nelze než souhlasit. Poté, co jsme asi pět minut rezignovaně koukali na hrad z točny autobusu, jsme nastoupili do stejného autobusu kterým jsme přijeli (co mi to jen připomíná) a vyrazili zpět (detailista by podotknull, že načerno, neboť naše zbylé lístky na bratislavskou MHD zůstaly samozřejmě kde jinde než v mé peněžence, ale to nám jako problém nepřipadalo). Vrátili jsme se tedy do parčíku, doufaje, že už z dálky se na nás bude usmívat má peněženka ležící na místě, kde jsem ji zanechal. Rychle se ukázalo, že nikoliv. Jirka mě povzbudil (s odkazem na své předchozí hodnocení tohoto procesu jako adrenalinového sportu) oznámením, že jsem postoupil do finále. To spočívalo v návštěvě vrátnice nejbližší fakulty a dotazu, zda sem nějaký dobrý člověk nepřinesl peněženku jakéhosi Čehúna. Vrátný se zatvářil nechápavě, ale rychle vyšlo najevo, že mou peněženku dočasně vlastní. Nechápal pouze, jak jsem věděl, že si pro ni mám přijít za ním... Laskavému nálezci tímto děkuji a pokud se ozve, má u mě minimálně nějaké to pivo;-)

Návštěva Devína tímto dobrodružstvím padla, neboť naše časové plány byly narušeny. Operativně jsme tedy vymysleli nový plán - přešli jsme si po Lafranconi (což samo o sobě pro nás byl zážitek:-) do lesa při okraji města, kde jsme se pokusili najít nějaké ty bratislavské sruby. Neúspěšně. A tak se zlatým hřebem naší návštěvy stalo házení žabek do Dunaje. Tato řeka nás jako suchozemské krysy zaujala velice. Viděli jsme po ní plout nejrůznější podivné věci - kajak, skútr, výletní parník plující pod neidentifikovatelnou vlajkou, ale hlavně několik remorkérů. Zaujaly nás různé způsoby tlačení - tlačit lze jedno plavidlo s nákladem, ale taky dvě za sebou (takový vodní vláček) a dokonce i dvě vedle sebe (taková vodní sajdkára), plout lze proti proudu (rychlostí jen trošku vyšší než je naše chůze) nebo po proudu (rychlostí výrazně vyšší) a nebo jako Ukrajinec rychlostí vůbec nejvyšší. A to jsme se ještě nebyli podívat na přístav...

Nakonec jsme se vrátili do centra a vyšlápli si ještě na kopec Bratislavského hradu. Tam jsme měli příležitost obdivovat lešení a ploty kolem staveniště, neboť hrad se stále zvelebuje, výhled na rakouské větrné elektrárny (v množstvím výrazně překračujícím emisní limity zdravého rozumu), ale i výhled na město. Jako Bratislavy ne úplně znalým nám město připadá jako hromada domů bez výrazných dominant (tou je samozřejmě hrad - ale na tom jsme zrovna stáli; ojedinělé mrakodrapy nepočítáme za dominanty města). Dalo nám dost práce nalézt vůbec v té změti ulic prezidentský palác (vyznačuje se asi pěti vlajícími slovenskými vlajkami) nebo vůbec nějaké náměstí.

Poté jsme už vyrazili směrem na nádraží, protože bělehradský rychlík nečeká. Nakonec jsme neměli čas ani na tradiční zastávku u Gašparoviča na dvorku, ani na zastávku v naší oblíbené čekací hospodě s anglickou ligou. Na nástupišti jsme k našemu značnému údivu opět spatřili mladíka vlekoucího předmět velmi specifického tvaru a zcela neodhadnutelného účelu, který s námi jel už cestou tam, a absolvoval s námi tak i cestu zpět. V bělehradském rychlíku jsme ještě cestou domů založili jazykový koutek, když jsme si pročítali jakési srbské noviny (jménem Blesk), které zde zanechal asi některý z předchozích cestujících, a po příjezdu do Brna jsme zažili příjemné překvapení, když jsme potřebovali uhasit celodenní žízeň a zjistili jsme, že u Zelené kočky už zase točí starou dobrou dalešickou jedenáctku.

V neděli jsme pak vyráželi i s Petrem na výlet do oblasti, kde se uskutečnil náš zimní pochod po řopíkách - k Dyji poblíž Hrušovan nad Jevišovkou. Čekal nás nový cíl. První překážkou v jeho zdolání, kterou se však podařilo zdárně odstranit, byl neexistující vlak, který jako vhodný spoj vybral Jirka (trval na tom, abych vyzdvihl všechny jeho zásluhy - tak toto je první z nich). Po zdárném přesednutí v Miroslavi i vysednutí v Hrušovanech jsme absolvovali nám už dobře známou cestu z hrušovanského nádraží k Dyji. Tentokrát bylo méně sněhu, ale o to více bláta. Neudělali jsme tu chybu, že bychom se prodírali přes pole jako minule, ale pro změnu tu chybu, že jsme si to namířili okolo zemědělského objektu střeženého asi pěti nevrle se tvářícími psy, kteří toto území zjevně považovali za své teritorium. Poněkud větším obloukem jsme se jim vyhnuli a zdárně je tím oklamali.

Prvním vodním tokem, který nám stál v cestě, byla strouha akvaduktu, který jsme minule překonávali snadno, neboť byl vypuštěný a zamrzlý. Tentokrát jsme ho překonali snadno po mostku, neboť jsme šli po cestě. Po různých rozblácených cestičkách jsme došli až k mostu přes Dyji, kde jsme na první pohled poznali, že je poměrně vysoký stav vody. Toho jsme si měli do sytosti užít v následujících hodinách. Dyji jsme překonali po mostě a vyrazili podle zaručeného návodu hledat zbytky dvou sovětských tanků, které se v oblasti měly nacházet. Hned první polní cesta, která v popisu figurovala, má tu nepříjemnou vlastnost, že zrovna letos neexistuje (málem bych zapomněl - tento popis sehnal Jirka). Mapku k popisu náležející jsme vytištěnu neměli (další Jirkova zásluha) a proto jsme si brzy připadali jako na skautské hře hledání pokladu. Indicie byly nejednoznačné, terén problematický, ale nálada výborná. Našli jsme hned několik míst, které by mohly přesně odpovídat oné neexistující polní cestě, a tak se nám dostalo toho luxusu, že jsme si mohli vybrat. Jak se posléze ukázalo, bylo celkem jedno, co jsme si vybrali...

Po nedlouhém úseku, který se zdál být nadějným, jsme dorazili k lesíku, uprostřed něhož se nacházelo několik metrů široké koryto slepého ramena Dyje, které by mohlo docela dobře plnit úlohu menší plnohodnotné říčky. O přechodu této překážky jsme nemohli ani fantazírovat, a Jirka proto navrhl pokusit se jí obejít. Podle mapy měla na jedné straně po asi kilometru přecházet v úzký potok, který bylo reálné překročit. (Tento nápad je další Jirkovou zásluhou - zmiňuji to proto, že později se ukázalo, že rameno šlo mnohem snáz obejít z druhé strany).

Poté, co jsme rameno skutečně obešli (na jeho konci už jsme nenarazili ani na potok, je to rameno na obě oči slepé), vraceli jsme se po jeho druhém břehu. Nyní už jsme byli pomalu v oblasti (která ovšem měla pár kilometrů čtverečných), kde se podle našich odhadů tanky měly nacházet. Zjistili jsme, že každé druhé zákoutí naprosto přesně odpovídá popisu jejich umístění, kterým jsme disponovali. Není asi překvapivé, že zdaleka ne v každém druhém zákoutí se tanky nacházely. Vlastně se nenacházely v žádném.

Nebudu vás dlouho napínat, nakonec jsme to našli. Stalo se tak asi tři sta metrů rovné chůze od místa, na němž nám Jirka přesvědčivě dokázal, že se musíme otočit a jít úplně na opačnou stranu (další jeho zásluha:-). V každém případě jsme ještě zdaleka neměli vyhráno - mezi námi a cílem totiž tekly dva potoky či zregulovaná ramena Dyje, přičemž přes jeden z nich se nám podařilo najít pěkný mostek, ale přes druhý nikoliv. Nakonec jsme narazili na kmen hozený přes koryto, po němž Jirka přešel na druhou stranu - my jsme si však jeho ekvilibristický kousek zopakovat netroufli a rozhodli jsme se zpevnit si lávku druhým kmenem, který jsme našli v blízkém lesíku. Už když jsme s ním přišli ke korytu, pochopili jsme, že jsme se trochu zmýlili v odhadu. Po jeho postavení a spuštění do koryta se s velkým šplouchnutím druhý konec zanořil asi do poloviny potoka a my mohli vyrazit pro další, delší kmen. Ten jsme nakonec z lesa vydolovali a zatímco Jirka se opaloval na své straně koryta u přechodu, my se rozhodli že náš kmen je dostatečně široký na to, aby nám na přechod stačil, a že se s ním nepovlečeme až k původnímu přechodu, ale most si vyrobíme co nejblíže u lesa, neboť kmen byl opravdu dost těžký. A tak se po chvíli Jirkovi nabídl pohled na vztyčující se kmen stromu o sto metrů jinde než čekal, který ho vyburcoval k tomu, aby se v předtuše pěkných záběrů i s foťákem přesunul k našemu stanovišti a zvěčnil náš přechod přes rozvodněný tok. My s Petrem jsme si mezitím vyzkoušeli vztyčování telegrafního sloupu, protože náš kmen byl pro změnu až zbytečně vysoký. Nakonec se ale akce podařila a my mohli vítězně vstoupit na nepřátelský břeh.

Vrak tanku už není zdaleka tak pěkný, jak kdysi býval, ale jsme rádi, že jsme ho viděli ještě před tím, než zmizí úplně. Po vyřešení několika technických detailů ohledně ruských tankových koleček jsme si ujasnili průběh boje, během něhož byl tank zničen, shodli se na tom, že Němci jako obvykle ve svém popisu přehání, a pak se vydali zpět. Samozřejmě mnohem kratší a pohodlnější cestou než sem.

Další naše kroky směřovaly proti proudu Dyje podél hranice s Rakouskem a podél linie řopíků. I zde se střídají šestatřicítky se sedmatřicítkami, až nakonec je monotónní linie přerušena výběžkem Rakouska do českého území. Když jsme jím procházeli, hned jsme na vlastní oči viděli, jak je v Rakousku všechno čistší, upravenější, hezčí, tráva zelenější, vody modravější a slunce svítivější než u nás. Bohužel výběžek končil poměrně záhy. Zaujalo nás to, že výběžek je tvořen zjevně polem, které asi patří rakouskému vlastníkovi a které je obděláváno. Není v něm však pochopitelně žádný most přes Dyji - pouze brod pro traktory. Zajímavý způsob hospodaření. Jak to fungovalo v době železné opony, to si moc nedovedu představit...

Poté co jsme se vrátili na Moravu, narazili jsme na řopík, který na rozdíl od všech ostatních nestál na valu Dyje, ale byl zabudován v něm. Vyběhli jsme tedy na val - a před námi se objevila podivná konstrukce, nedostavěný a nebo naopak rozebraný most přes Dyji, z něhož zbyly čtyři železné nosníky na několika pilířích, po každém z nichž se dalo pohodlně přejít na druhou stranu řeky jako po širší kladině. Přestože Jirka se tvářil, že by to s foťákem v ruce i zkusil, vyzkoušeli jsme si to nakonec jen nad břehem. Celá konstrukce vypadal značně pochybně, a zajímalo by nás, kdy byl most postaven a za jakým účelem. Ani z jedné strany k němu nevede ani polní cesta (na obou stranách řeky je zde už ČR).

Pokračovali jsme podél Dyje k železnici Břeclav - Hrušovany, kterou jsme chtěli využít pro návrat. U železničního mostu si ještě Petr odlovil kešku, načež jsme usoudili, že vzhledem k naší speciální krajské jízdence si můžeme dovolit sednout do vlaku, popojet dvě zastávky, vysednout a pokračovat následujícím vlakem za hodinu. To v nás ubilo odhodlání pokračovat dále pěšky a zůstali jsme až do příjezdu vlaku, který zde zastavuje. Přitom jsme si všimli na železničním mostě závěsné konstrukce na údržbu spodku mostu, která nám připomněla totéž v Bratislavě - jenže tam to bylo vše asi desetkrát větší.

Poté, co jsme na zastávce čekaje na vlak pojedli a Petr si prohlédl místní vlastivědné cedule, které nám prozradily, že pěkná asfaltová cesta zde vedoucí byla vybudována pro pohraniční stráž, popojeli jsme motoráčkem do Dobrého Pole, kde jsme si šli prohlédnout dvoupatrový řopík. Nelepší cesta k němu byla po pešuňku, přičemž Petr odhalil tajemství slavného Cimrmanova kroku. Jak známo, Cimrmanův krok byl chorobou z povolání, způsobenou právě chozením po pražcích během jeho zubařské kariéry. Jako doklad lze citovat dochovaný milostný dopis od jisté Emílie Weberové, která mu napsala: "Nemohu s tebou jíti životem, pro tvou směšnou chůzi. Prevíte." Když jsme před sebou viděli Petra a jeho nakrucování při snaze jíti po pražcích (které on zove krokem tanečním a my nemáme to srdce mu sdělit, jak skutečně vypadal), Emílii Weberové jsme porozuměli. Nezbývá než doufat, že Petrův krok se časem vrátil do normálu.

Nicméně dorazili jsme na dvoupatrový řopík, a přestože jsme na tomto objektu byli už několikrát, opět jsme našli něco nového - konkrétně kolečka připevněná na stropě u obou střílen, která držela lano se závažím pro vyvažování kulometu. V debatě o tom, proč zrovna tady bylo nutno stavět dvoupatrový řopík, jsme poseděli na jeho stropě a čekali, až projede vlak v opačném směru. Když jsme pochopili, že žádný takový vlak neprojede, vydali jsme se zpět na zastávku doufaje, že aspoň ten náš pojede.

Při čekání na tento vlak jsem ověřoval staré dobré indiánské postupy, neboť jsem se pokoušel přiložením ucha na koleje poznat, že se vlak už blíží. A zjistil jsem, že vlak je dříve vidět než slyšet. Velmi dlouhý rovný úsek trati umožňující spatřit vlak na velkou vzdálenost podle mého názoru Indiány neomlouvá - byly snad v amerických prériích klikaté koleje? Každopádně jsme experimentálně dokázali, že světlo je rychlejší zvuku.

Za počínajícího deště (který nicméně posléze zase ustal) jsme pak odjeli do Břeclavi, kde jsme v naší oblíbené hospůdce u nádraží dočkali odjezdu vlaku do Brna. Tuto dobu využil Petr ke své oblíbené zábavě - vykolejování obsluhy v hospodě svými neobvyklými požadavky. Poté, co obsluha tímto náročným testem úspěšně prošla, nasedli jsme do svého posledního vlaku, který s námi uháněl na Brno. Seděli jsme u impresionistického okna, které díky svému zanesení prachem věků nabízelo neotřelé pohledy na krajinu, a provázel nás upovídaný průvodčí, únava a Petrovo nadšení z toho, že nám ve tmě ukáže světélko svého baráku, které z trati jde kousek před Brnem vidět. Nakonec jsme neodolali a celou povedenou víkendovou taškařici zakončili opět Dalešicemi.

Žádné komentáře: