24. ledna 2010

Zimní bunkry

Po fiasku minulého zimního výletu na bunkry na severu, který skončil chozením v krátkém rukávu, rozhodli jsme se, vidouce letošní sněhovou nadílku, spontánně vyrazit letos na krátký výlet na zasněžené bunkry na jihu, konkrétně k Hevlínu. Tentokrát jen ve dvou, neboť Petr měl jiné povinnosti. Dorazili jsme vlakem do Hrušovan nad Jevišovkou, odkud jsme se vydali podél linie řopíků na jih, s cílem dorazit na MJ-S 16 Výběžek.

Jak je naším dobrým zvykem, jen co jsme vyšli z Hrabětic, zbytečně jsme si zkomplikovali cestu tím, že jsme vyrazili zasněženým polem namísto po cestě. Jelikož jsme od přirození zvídaví, nestal se prvním objektem našeho zájmu řopík, ale vodohospodářská stavba (taky nám stála přímo v cestě a museli jsme ji nějak překonat) - a tak jsme se poprvé v životě ocitli v akvaduktu.

Pak jsme pokračovali kolem řopíku přestavěného na protiatomový úkryt, který se tak stal naším prvním zasněženým řopíkem, který jsme viděli, dále k cestě, z níž jsme brzy odbočili a vydali se k řece Dyji. Podél ní jsme poté postupovali dále na jih. Hned prvním objektem u mostu do Rakouska byla šestatřicítka, a pak se řopíky střídaly docela pravidelně v tempu sedmatřicítka - šestatřicítka až k dvojici poněkud specifických řopíků v náspu bývalého mostu přes Dyji, které jsme už kdysi při jiném výletu za opevněním navštívili. Tentokrát však nebyly zarostlé neprostupným křovím a kopřivami. Potěšilo nás, že ve sněhu podél břehu Dyje byly v těchto místech vyježděny koleje od aut (ačkoliv moc nechápeme, kdo a proč tudy jezdí, když pohraničníci už jsou dávno zrušení), které nám výrazně ulehčily naše putování v nepříznivých meteorologických podmínkách (i když právě vyzkoušet si putování v nich bylo tak trochu naším cílem...)

Jirka s sebou vzal svůj foťák včetně stativu, proto jsme se rozhodli pořídit si skupinové foto. Nechal jsem mistra pracovat, čekaje trpělivě, až si svou aparaturu našteluje, neboť jsem věděl, že výsledný záběr bude stát za to. Brzy se mělo ukázat, že celá procedura spočívala hlavně ve snaze nastavit na foťáku samospoušť na 10 sekund namísto 2. Tato snaha byla po asi deseti minutách konečně korunována neúspěchem. Jirkův pokus doběhnout za 2 vteřiny na asi 15 metrů vzdálené stanoviště pro focení ukázal se býti stejně marným, a tak vznikla naše jediná, zato originální společná fotka.



Poté, co jsme si ujasnili pravý význam slova kýč, vyfotil mi Jirka ještě jednu kýčovitou fotku na pozadí (monitoru) a pak už jsme opustili linii řopíků, abychom vyrazili k MJ-S-16 Výběžku. Pohled z dálky na řopíky na horní hraně hráze kolem řeky Dyje nás přiměl zabývat se chvíli filosofickými úvahami, zda nebyly takto příliš vystaveny dělostřelecké palbě, ale nakonec jsme usoudili, že projektanti ŘOP to jistě jako vždy měli geniálně promyšleno.

Na Výběžku, k němuž jsme se museli opět prodírat zasněženým polem, jsme pak své putování zakončili a vydali se zpět a do Hevlína. Zde jsme po menších komplikacích našli autobusovou zastávku, vyčkali v místní hospodě, obtěžováni nesrozumitelným blábolením jednoho z místních štamgastů, příjezdu autobusu, a tímto luxusním taxíkem (v autobuse jsme jeli až do Hrušovan sami dva) se vrátili k vlakové zastávce. Zatímco venku výrazně přituhlo a setmělo se, ohřívali jsme se v budově nádraží a posléze ve vlaku, a šťastně dorazili zpět do Brna.

Jedinou vadou tohoto výletu tak zůstává fakt, že po návratu jsem namísto brzkého ulehnutí a dlouhého spánku strávil noc v objetí se záchodovou mísou. Příčinu tohoto nečekaného selhání mého zažívacího traktu se mi nepodařilo vystopovat, neboť Jirka celý den jedl přesně totéž co já a zůstal zcela zdráv...

Žádné komentáře: