Podzimní expedice do Nižnej Polianky byla rychlá a intenzivní. Vyrazil jsem z Brna ve čtvrtek večer, abych se ráno probudil kus před Humenným - a opět ocenil ten úžasný vynález, jakým nočák je. Navíc jsem si jakýmsi omylem zarezervoval lístek v kupé pro dva a namísto standardního trojlůžkového kupé s jedním sklopeným lůžkem, jaké jsem očekával, se ke svému úžasu ocitl v dvoupatrovém vagonu(!) sestávajícím ze dvou dvoulůžkových kupé nad sebou, do kterých se z uličky chodí po schodech (nahoru, nebo dolů). Tato novinka se ukázala být pohodlnější než standardní kupé, což jsem kvitoval - akorát místa je tam ještě méně, takže se tam v podstatě nevleze ani krosna. Naštěstí můj spolujezdec měl jen malý batůžek, tak jsme se tam nakonec nějak vměstnali... Ale opravdu se tam nedá dělat nic jiného než ležet a spát. Což jsem vrchovatě využil.
V Humenném mě ráno naložil Martin a spolu jsme jeli do Polianky, kde už čekal zbytek výpravy (jak z ČR, tak z Polska), který přijel už předchozího večera. Hned jsme se vrhli do hlavního bodu programu - semináře o dosavadním stavu výzkumu lokality Kaštielik a diskuze nad možným pojetím budoucího muzea zde, které pokračovaly i přes (vynikající) oběd v místní restauraci. Pak už museli všichni místní odjet za jinými povinnostmi, a my zahraniční odborníci jsme mohli vyrazit do lesa. Konkrétně jsme využili Tomkova terénního vozu a vyvezli se na Jackovu Horu, abychom se podívali na místo spadlého (ovšem druhoválečného) sovětského letadla, které se tady v říjnu 1944 zřítilo prakticky přímo do zákopů, a trochu to tu prodetektorovali. Mezi kusy plechu z letadla se občas najde i něco z první světové války... Ale nejlepší lokalitu jsme, jako obvykle, našli až úplně na konci dne, takže nebyl čas ji pořádně projít a zůstává jako možnost na příště.
 |
| Pár zajímavých nálezů jsme našli. Někde. Vzhledem k přetrvávající vysoké prevalenci nelegálních detektorářů na těchto lokalitách se ale zdržím podrobnějších komentářů i geografických specifikací (tohle samozřejmě není ono). |
Večer jsme se stáhli zpět do restaurace a nad (opět vynikající!) večeří a pivem se snažili (mimo jiné) stanovit výzkumnou otázku na zítřejší den. Nakonec jsme se shodli na ne zrovna ambiciosní: "Kde byly ty spodní zákopy pod Kaštielikem, které nejsou vidět na LIDARu?" V prvních bojích na začátku února se totiž rakousko-uherské oddíly (úspěšně) bránily nikoliv nahoře na hoře, ale v obranných pozicích u paty kopce. Až ve druhých bojích na konci března bránily (neúspěšně) linii na samém vrchu. A zatímco ta je vidět i na LIDARu velmi dobře, ta spodní je úplně rozmázlá.
 |
| Čas na focení na sítě jsme si našli až na konci dne, kdy už jsme museli z lokality dolů. Propagace nikdy nebyla naše silná stránka, no... |
Ráno jsme tedy vyrazili od místního hřbitova po svahu Kaštieliku, a kousek za hranicí lesa narazili ne jen na zákopy (o kterých jsme věděli z jednoho dávného rychlého průzkumu), ale přímo na Stützpunkt. Naše čtyřčlenná skupina se pak rozdělila na dvě části - zatímco Jirka s GPSkou a Tomkem vyrazili zákopem dále na východ, aby ho pořádně zmapovali, my dva s Kubou jsme detektorovali přímo ve Stützpunktu. Když se po poledni naši dva turisti vrátili a ukázali nám, co nachodili, a my jsme k tomu přidali co jsme našli na místě (což potvrzovalo že se na tomto úseku muselo intenzivně bojovat), naše výzkumná otázka se okamžitě změnila na: "Proč proboha rakouské jednotky opustily takhle mohutně vybudované zákopy a stáhly se nahoru? A opustily je vůbec opravdu, nebo je ve skutečnosti dále držely aspoň jako předsunutou linii obrany?"
 |
| Fotku těch zákopů samozřejmě nemám. Samozřejmě ju máme! Ovšem mezi odbornými snímky, a ty nejsou na mém telefonu. Tak tady je aspoň výhled na Polianku, vyfocený (jak jinak) na konci výzkumu, cestou z lokality dolů. |
Za debat na toto téma jsme pak dokončovali detektorovou prospekci a zároveň se postupně rozpouštěli - Tomek potřeboval odjet hned poté co se k nám vrátil ze zákopů, já pak o něco později, abych stíhal poslední autobus z Polianky před 17. hod. Namísto toho mě nakonec odvezl do Bardejova ochotný místní dobrovolník svým autem, pak jsem pokračoval autobusem do Kapušan a zde vyčkal v příjemné hospůdce nedaleko stanice odjezdu vlaku do Humenného. No a tam jsem stihl večeři a pivo u Medveďa, než jsem se nalodil opět na nočák (tentokrát už tradiční) a ráno se probudil (tedy byl probuzen) před Bratislavou, odkud jsem krajinou plnou ranního oparu dojel už definitivně poslední kilometry této poněkud neobvyklé cesty zpět do Brna.
Zpět do každodennosti jsem tak zapadl plynule, aniž bych měl šanci pořádně zpracovat, co všechno se to v těch dvou dnech vlastně událo. Inu, teleport!
Žádné komentáře:
Okomentovat