Po stopách nezvěstného vojína až k Výravě (11.-13.8.2022)

Na začátku byla jen pouhá fotka v rodinném albu a touha dozvědět se více...

Před časem se na nás obrátil pan Michal, pátrající po osudu svého pradědy, který zmizel "na ruské frontě" na přelomu března a dubna 1915. Bylo to zajímavé pátrání s několika nečekanými zvraty, nicméně jeho výsledkem bylo zjištění, že osudným se dotyčnému staly pravděpodobně kopce nad údolím Laborce u Krásného Brodu nebo Čabin. Březnový pochodový prapor píseckého LIR 28, se kterým přišel na frontu, byl totiž ihned po vyložení z vlaků v Koškovciach přidělen namísto vlastnímu pluku těžce zkoušenému chebskému LIR 6, působícímu právě na výše uvedených místech. Když jsme se tohoto výsledku dobrali, pan Michal byl nadšen, že se dozvěděl, že (pravděpodobné) místo úmrtí jeho předka neleží někde u Moskvy, jak se podle fráze "na ruské frontě" původně domníval, ale na východním Slovensku - a rozhodl se ho navštívit. Já s ním jel v roli průvodce, a cestu jsme navíc spojili s návštěvou hned několika dalších zajímavých míst a akcí.

Vyráželi jsme ve čtvrtek ráno - pan Michal už v 5 hodin, neboť to má na východ ještě o tři hodiny dál než my. Vzali jsme to tradičně přes Polsko, abychom v první fázi navštívili několik vojenských hřbitovů v oblasti Gorlic, které nám sloužily jako vhodný úvod do problematiky i terénu karpatské fronty. Samozřejmě jsem pana Michala vzal na ty nejznámější a nejefektnější - "čtyři věže" ve Staszkówce (č. 118) a k tomu Jurkovičovy: Lużna-Pustki (č. 123), Gorlice (č. 91) a Wola Cieklińska (č. 11). Na návštěvu gorlického muzea, které zavírá už v 16 hodin, jsme však už neměli dostatek času.

Mimochodem: ke hřbitovu na Pustkách jsme vůbec poprvé přijeli oficiální, tedy horní cestou, která vede přímo k hlavní kapli na vrcholku kopce, a nikoliv spodní cestou, po která se vejde poblíž původního vchodu. Je to nepochybně pokrok pro turistu, ale názorně jsme si vyzkoušeli, že to pak člověka nemotivuje scházet do spodních sekcí hřbitova, když je vidí pod sebou jako na dlani, a pak by se musel vracet zase do kopce, takže prohlídka je taková... stručnější. Nahoře jsou tabule s informacemi o vojenských hřbitovech v okolí a jejich architektech. Prohlížel jsem si fotky a plánky, které na nich jsou nakresleny, a po chvíli se začal velmi divit, proč je tam každá tabule vždy dvakrát vedle sebe - než jsem si konečně uvědomil, že vždy jedna je v angličtině a druhá v polštině, což se na obrázcích jaksi neprojeví:-)

Následoval malý exkurz ke druhé světové válce - zastávka na kótě 534 u Dukly, místu nejtěžších bojů československého armádního sboru v SSSR během Karpatsko-dukelské operace (s nezbytnou panenkou Marií stále strážící pomník čs. vojáků). Pochopitelně jsme neměli čas ani na zdejší muzeum (slavné možností prohlédnout si vystavenou techniku tyłko przez plot - což je vzpomínka z legendárního prvního východoslovenského srazu z roku 2006, který na tomto blogu není zaznamenán, neboť se uskutečnil ještě před jeho vznikem, a zřejmě tak už navždy zůstane v rovině legend a mýtů). Ale i výhled na hlavní karpatský hřeben a Dukelský průsmyk z kóty 534 byl pro někoho, kdo tyto končiny viděl poprvé v životě, dostatečně vypovídající a zajímavý.

Už na místě jsem měl matný dojem, že nápis na památníku se nějak změnil. A skutečně - původní zněl: "Sláva vojákům sovětské armády a Československé lidové armády padlým v letech 1944-1945", a viděli jsme ho zde při naší první návštěvě v roce 2008, jak dokazuje tento snímek, a zřejmě i při následující v roce 2013. Dnes je tam: "Kóta 534: Místo vojenských střetů v čase Karpatsko-dukelské operace a bitvy o Dukelský průsmyk v září-listopadu 1944. Těžké ztráty v bojích s německými vojsky zde utrpěl i Československý armádní sbor." Nepodařilo se mi dohledat, kdy byl nápis změněn - ale na internetu jsem našel fotky s původním nápisem ještě z roku 2020, fotografii s novým pak ze začátku roku 2021, takže asi někdy tehdy. Pěkná ukázka toho, že i historie a její vnímání se neustále vyvíjí.

Večer jsme pak dorazili do Komańcze, kde svůj hlavní stan (stejně jako loni) rozbili polští archeologové, zkoumající několik prvoválečných lokalit v Bieszczadech - včetně "našeho" Martina V., který na žádné takové akci nemůže chybět. Jelikož jsme je zastihli na samý závěr jejich tři týdny trvajícího výzkumu, dostalo se nám kompletní zprávy o jeho výsledcích - a především jsme druhý den ráno mohli zahájit program hlavní části naší expedice krátkou exkurzí na nejzajímavější z letošních lokalit - na místu, kde stávala cerkev a kolem ní vojenský hřbitov ve Woli Michowej. Zde se výzkumníkům podařilo trefit místo na základě archivních dokumentů tak dobře, že odkryli nejen většinu základů zvonice, která u kostela stála, ale také nejbližší vojenské hroby, v nichž se na malém prostoru nacházelo asi 10 pohřbených vojáků (tedy zjevně hromadný hrob). Naleziště bylo těsně před závěrečnou dokumentací a zpětným zahrabáním, takže v přímo ukázkovém stavu; uvědomil jsem si, že i přes dlouhodobou "známost" s archeology jsem výkop s takto odkrytými hroby viděl vlastně poprvé (poznámka: kosti v reálu vypadají úplně stejně, jako kdyby se jednalo o pravěké osídlení).

Zvonice u cerkve ve Woly Michowej...

... a vojenské hroby bezprostředně u ní.

Po této odbočce jsme už vyrazili směrem k našemu hlavnímu cíli: Lupkovským průsmykem do Medzilaborců a dále na jih. První zastávkou bylo nové muzeum první světové války v Medzilaborcích. Po neúspěšné snaze dobýt se dovnitř zamčenými dveřmi a stejně beznadějném pokusu nechat si poradit v muzeu Andy Warhola v téže budově (kde muzeum první světové války skromně okupuje pár malých místností vzadu) jsme zjistili, že vcházet se má dveřmi s pár ošuntělými lístečky s různými informacemi, a nikoliv efektně polepenými dveřmi s velkým nápisem "Muzeum prvej svetovej vojny". Ano, i po třech návštěvách tohoto místa jsem se na to ještě stále nachytal...

Byl jsem zvědav, jak působí expozice viděná očima někoho, kdo materiály v ní použité nezná víceméně nazpaměť a na obrazovce promítající film nevidí svou vlastní mluvící hlavu, nýbrž hezky zpracovaný dokument, v němž o bojích v Karpatech zasvěceně hovoří několik odborníků ze Slovenska, Česka, Polska a Maďarska. A možno říct, že panu Michalovi se muzeum velmi líbilo - strávili jsme v něm více než půl hodiny (a na ten promítaný dokument jsem mu musel poslat odkaz, aby si ho mohl pustit ještě jednou v klidu z domova:-). Neopomněli jsme také zastávku u pomníku České družiny ani hned vedle se nacházející restauraci, kde jsme se posílili před dalším programem.

A nyní už hurá do terénu - vzali jsme to geograficky od severu k jihu, a zároveň chronologicky - takže naší první zastávkou byl vojenský hřbitov nad Krásnym Brodem (Krásny Brod III), který se nachází přímo na místě, kde měl LIR 6 své pravé křídlo až do ruského útoku 23.3., který je donutil k ústupu. Právě tento útok a toto místo je podle mých úvah nejpravděpodobnějším bodem, kde mizí stopa hledaného vojáka; zároveň je pravděpodobné, že pokud zde skutečně zemřel, je pohřben právě na tomto hřbitově. Hřbitov je na informační tabuli označován jako ruský, avšak ve skutečnosti jsou na něm vedle snad až 600 ruských vojáků pohřbeni i vojáci rakousko-uherské armády, i když v menším počtu (okolo 80); a je téměř jisté, že se jedná právě o vojáky LIR 6.

Další zastávkou byl samozřejmě klášter Krásny Brod, resp. ruiny, které z něj po jeho zničení během první světové války zbyly, a vojenský hřbitov nacházející se u něj. Právě zde pan Michal symbolicky umístil svíčku za svého předka, skutečnou polohu jehož hrobu už zřejmě nikdo nikdy nezjistí.

Dne 12. 8. 2022, po ujetí 837 km z mého bydliště 
a 107 letech od posledního dopisu mého pradědy,
jsem zde, v údolí Medzilaborců, na místě, kde padl.
Teď jen zapálit svíčku, prostě nezapomenout...

Následovala zastávka na "německém" vojenském hřbitově v Čabinách (I) - což je další místo, kde by mohl být nezvěstný vojín pohřbený v případě, že zemřel až ve druhé fázi bojů Velikonoční bitvy. Hřbitov je ještě méně německý než je ten nad Krásnym Brodem ruský - je zde pohřbeno 156 německých vojáků, 157 rakousko-uherských a 96 ruských (plus 45 zcela neznámých). Jeho vzhled i popis je bohužel dědictvím doby, kdy v oblasti řádila "epidemie" vytváření německých vojenských hřbitovů bez ohledu na příslušnost pohřbených, motivovaná platbami Německa za každého důstojně pohřbeného německého vojáka, která tehdy skončila až před soudem.

A do čtvrtice jsme vyjeli ke hřbitovu Čabiny II, na němž je pochováno 880 vojáků, chybí však jakékoliv bližší údaje o nich, včetně státní příslušnosti. To ale nebránilo firmě provádějící tehdy rekonstrukci prohlásit ho pro změnu za ruský - neboť rekonstrukci finančně podpořilo ruské velvyslanectví (nebo ji finančně podpořilo právě proto, že mu byl hřbitov prezentován jak ruský?). Hřbitov se nachází přímo v pozicích, které krátce držel LIR 6 po ústupu od Krásného Brodu (24.3.-2.4.), následně byly vyklizeny a několik dní obsazeny ruskými oddíly (2.-6.4.), které je silně opevnily, aby nakonec byly po těžkém boji dobyty oddíly německé 35. záložní divize, které je držely do konce bojů v Karpatech (6.4.-5.5.). Navíc je od něj krásný výhled do údolí Laborce na straně jedné a přes údolí Olšavy na Javirskou/Kobylu a výšiny jižně od nich na straně druhé.

Nad Čabinami

Jako poslední bod programu jsme pak vystoupali na výšiny západně od Čabin (místní název by měl být Diel), na rakousko-uherských dobových mapách systematicky označovanou jako kóta 256 - což je nesmysl patrný už z letmého pohledu na vrstevnice v mapě, který prozradí, že tuto nadmořskou výšku zde najdeme spíše na dně Laborce... Skutečná výška kóty by měla být 456 m.n.m. O tento kopec svedl LIR 6 svůj poslední boj v rámci Velikonoční ofenzivy, když ji ve dnech 5.-7.4. naněkolikrát dobýval - víceméně neúspěšně, neboť ji obsadil až poté, kdy se dobře opevněné ruské oddíly v noci na 7.4. nepozorovaně stáhly. Při těchto bojích pluk přišel o další desítky padlých - a tato výšina je tedy posledním potenciálním místem zmizení našeho nezvěstného vojína. Čekal jsem, že pokud tam byl skutečně tak silný ruský opěrný bod jak vyplývá z popisu v dějinách LIR 6, mohli bychom tam najít ruské zákopy; nestalo se však, v terénu jsou pouze zbytky pozdější rakouské obranné linie a mnoho velkých úkrytů v jejím zázemí (na jižní svahu kopce).

Pak už byl čas na večeři a přesun do Výravy, za kolegy z KVH Beskydy, kteří tyto dva dny pořádali brigádu. Cílem bylo provést přípravné práce na obou vojenských hřbitovech nad obcí před jejich rekonstrukcí plánovanou ještě na letošní rok, neboť původní obnova obou hřbitovů, která proběhla právě před 10 lety, již zjevně dosáhla konce své životnosti - dřevěné oplocení i kříže uhnívaly a padaly už před třemi lety... Kolegové se do práce pustili s takovou vervou, že k našemu překvapení ještě ani o čtvrt na osm večer, kdy jsme přijeli, nebyli zpět na obecním úřadě. Brzy se ale objevili a večer jsme stihli probrat většinu důležitých novinek ;-)

V sobotu ráno jsme pak nahoru vyrazili všichni, abychom dokončili, co včera začali. Práce komplikoval nedostatek stavebního materiálu, který se na lokalitu dá vyvážet pochopitelně jedině nesmrtelnou V3Skou, a naopak přebytek mravenců, kteří si z hřbitova na kótě 600 udělali doslova jedno velké mraveniště. I přes to jsme je však dokončili poměrně rychle, po poledni si opekli špekáčky a vydali se dolů (a většina účastníků i domů).

Mravenci

Nám to umožnilo zařadit ještě zajížďku na vojenský hřbitov Veľkrop - zajížďku nakonec o dost delší, než jsem plánoval, neboť zkratka přes kopec z Makovců, kterou jsem už donutil projet snad každý vůz, který se mnou kdy na východě byl, je rok od roku v horším stavu, a pro naše městské auto se ukázala být už nesjízdnou. Tím pádem nás čekala okružní cesta přes Stropkov a celkově delší výlet, což ale ničemu nevadilo, protože jsme pak večer dojeli do Humenného tak akorát na pivo k Medveďovi, kde bylo nutno doprobrat témata, která jsme večer před tím ve Výravě opomněli...

V neděli ráno jsme pak už jen vyrazili nejkratší cestou domů.

Rád bych touto cestou poděkoval spolku Signum Belli 1914, panu Radimu Kapavíkovi za pomoc při pátrání po mém pradědovi, který se nikdy nevrátil z bojů z 1. světové války. Jen díky ochotě a naprosté profesionalitě pana Kapavíka, který mě v místě bojů prováděl, dohledával informace nezůstal příběh mého pradědy pouhou informací "zemřel na ruském bojišti", ale stal se poznáním a příběhem, který si já a má rodina uchováme navždy. Poděkování patří také KVH Beskydy, panu Radoslavovi Turikovi, Martinu Drobňákovi a jejich kolegům, za práci, kterou dělají a možnost připojit se k nim při obnově hřbitovů vojáků z první světové války.
S úctou 
válečný veterán,
Michal Škvára