Ve čtvrtek odpoledne jsme vyrazili na - v porovnání s našimi ostatními cestami z poslední doby - poměrně krátký výjezd do maďarského Székesvehérváru. Cestou jsme se zastavili pouze v Bratislavě, abychom vyzvedli jednoho kolegu. Věříce svým znalostem slovenského hlavního města už poněkud nadmíru, vzali jsme si na to pouze jakýsi cár papíru s vytisknutým mostem Lafranconi a jeho nevelkým okolím. Jirka se však z nejasných důvodů rozhodl, že pojedeme přes Nový most, a na místo setkání se tak přiblížíme z opačné strany, kam naše mapa ani náhodou nesahala. Jako řidič si snadno prosadil svou, a tak jsme strávili asi 15 minut ježděním po Petržalce, než jsme na inkriminované místo skutečně dorazili - abychom pokračovali dále, neboť jsme si nevšimli, že jsme v cíli, a tak jsme pokračovali v motání v okolí. Za pomoci přítele na telefonu jsme nakonec opět treffpunkt nalezli a pak už nám nic nebránilo vydat se do Maďarska.
Hned po přejetí hranice jsme byli mile překvapeni, jak dobře rozumíme maďarským nápisům. Jakmile jsme ale opustili nevelkou oblast obývanou chorvatskou menšinou a cedule se staly jednojazyčnými, naše porozumění významně kleslo někam k bodu mrazu. Nakonec jsme se, částečně úmyslně, částečně pod tlakem ukazatelů směrů, rozhodli nevyužít dálnice, a přes Györ a dvě městečka s poetickými názvy Kisbér (překřtili jsme na Malého medvěda) a Mór dorazili už za tmy do Stoličného Bělehradu (rychlokurz maďarštiny: Székes=stolice, vehér=bílý, vár=hrad či město). Zde jsme podle jiného cáru papíru hravě našli předmětný hotel, kde už se sešla větší část účastníků dvoudenního setkání. Po večeři jsme se rozhodli vyrazit na průzkum maďarské pivní kultury. Cena piva v blízkém hotelu nás odradila svou výší (tisícovka za pivo je příliš, i když je to ve forintech). Vydali jsme se tedy směrem k centru a brzy našli hospůdku s přívětivějšími cenami odpovídajícími zhruba našim, kde se nám podařilo objednat si pivo (chápavá obsluha nám ceny ukazovala na displeji kalkulačky). Samozřejmě jsme si dali pravé maďarské pivo značky Aranyászok (rychlokurz maďarštiny: Arany=zlato, ász=eso, ok=koncovka pro množné číslo), nikoliv dovážené české či slovenské. Podle odborníků na pivo v našich řadách je vyráběné z kukuřice, čemuž se zdál nasvědčovat i jeden ze shluků písmen na etiketě, který by mohl být maďarským slovem pro kukuřici. Není rozhodně tak zlé, jak jsem se před cestou vygooglil - poučení zní: nevěřte tomu, co si přečtete na internetu.
V pátek ráno jsme byli autobusem transportováni za ostnatý drát kasáren ve městě, kde jsme se zúčastnili celodenní konference. Po svém propuštění jsme se prošli po městě a prohlédli si místní pamětihodnosti, včetně sochy nahého husara i s mečem, zřejmě "z dupy vyciągnutým", jak poznamenal jeden polský účastník zájezdu. Jiný polský nešťastník se v centru Székesvehérváru pokusil zakoupit baterie do foťáku za použití domněle mezinárodního výrazu "battery" - uspěl až napotřetí, neboť v inkriminovaném obchůdku je měly vystaveny a on mohl ukázat... Po večeři v hotelu následovala večer neformální "konference" s dobrou společností a dobrým vínem.
V sobotu pak pro nás naši hostitelé připravili výlet po památnících a místech spojených s první (ale i druhou) světovou válku ve městě, návštěvu muzea maďarského honvédu, jak se dodnes maďarská armáda jmenuje (rychlokurz maďarštiny: hon=vlast, véd=bránit), a potom výlet k Pákozdu, což je významné místo maďarských národních dějin - proběhla zde první vítězná bitva honvédu. Stalo se tak v roce 1848, kdy honvéd vznikl, na druhé straně bojovala chorvatská armáda Jelačićova a bitva to nebyla nijak monumentální - ačkoliv na každé straně bojovalo přes 10 000 vojáků, padlých bylo dohromady kolem 100. Dnes zde stojí přímo komplex vojenských památníků, včetně 3D modelu bojiště s blikajícími žárovečkami ukazujícími průběh boje, imitace zákopů z první světové války a příslušné výstavy, expozice moderní maďarské armády včetně suvenýrů ze všech mírotvorných misí (začínajících Krétou z konce 19. století, kde rakousko-uherské jednotky tvořily součást mezinárodního kontingentu) a tanku T-55 s několika průstřely, o němž se nám nepodařilo nic konkrétního zjistit.
Cestou zpět jsme se zastavili ještě v paláci vybudovaném na přelomu století místním umělcem jako rezidence pro svou manželku. Nevím, zda je to kunsthistoricky správně, ale nazval bych ho manýrystickým. Stavba nás přiměla k dlouhým debatám, zda tak špatný vkus měl on, nebo zda sídlo stavěl s krajním odporem podle představ své ženy, a na čem asi při tom frčel. Některé umělecké výtvory byly skutečně... nevšedně košaté.
Večer nás ještě čekalo překvapení v podobě ochutnávky maďarských vín z Móri oblasti (rychlokurz maďarštiny: víno=bor; koncovkou "i" se z podstatného jména dělá přídavné, víno tedy pocházelo z okolí města Mór, kterým jsme projížděli ve čtvrtek), ráno pak rozloučení s našimi hostiteli i ostatními účastníky konference a odjezd. Cestu domů jsme pojali jako turné po maďarsko-rakousko-slovensko-moravském pomezí se zajížďkou k Balatonu. Zde jsme jednak zakufrovali díky zcela nově postavené cestě, kterou jsme neměli v mapě, a jednak nenašli místo příhodné ke koupání bez nutnosti zaplatit několik forintů, které jsme utratili už ráno téměř do posledního při nákupu proviantu na cestu a zásob pálivých paprikových pomazánek na doma (rychlokurz maďarštiny: erös csipos paprik = silně pálivá paprika).
Poté co nás uprostřed Maďarska zkontrolovali tři maďarští celníci (z nichž minimálně jeden uměl anglickoněmecky, což je škoda, protože jinak to mohl být zajímavý zážitek), dojeli jsme do Soproně, která mě překvapila svými starobylými domy a mnohými průchody mezi uličkami, jako stvořenými pro řádění fantoma Soproně. Díky podrobné maďarské mapě jsme poté pronikli po malé místní komunikaci do Rakouska, kde jsme se zajeli podívat k Neziderskému jezeru (bohužel obleženému turisty) a navštívili Brück nad Litavou, abychom konečně spatřili říčku Litavu, podle níž se Rakousko dělilo na Předlitavsko a Zalitavsko (vypadá nevábně), monumentální pomník padlým v první světové válce a rakousko-uherské jednotě, pomník příslušníků obrněného automobilového vojska rakousko-uherské armády a bustu Franze Josefa co krále uherského. Poté jsme popojeli na hrad Heinburg, z něhož je vidět Bratislava (ale ne Devín), a nakonec povečeřeli u pohanského oblouku u Carnunta (kde u místního muzea vyrostlo od naší poslední návštěvy před několika lety silně naddimenzované parkoviště). Cestou do Brna jsme se pak ještě před setměním zastavili na Moravském poli u památníku bitvy Přemysla Otakara II. s Rudolfem Habsburským, a pak i přes snahu rakouských úřadů zatajit, kudy se jede do České republiky, úspěšně překročili hranici a ocitli se opět u Břeclavi, čímž se kruh uzavřel.
12. září 2011
Kongresová turistika 8.-11.9.2011
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat