Vyvrcholením letošní východní sezony se stala expedice na Podkarpatskou Rus. Vyrazili jsme z Brna ve čtvrtek před polednem a - díky několika dodavatelským i odběratelským zajížďkám našeho šoféra dolina mírně cik-cak - dorazili přes celé Slovensko krátce po půlnoci až tam, kde začíná konec - do Stakčína. Zde jsme ustájili automobil, přivítali se s částí výpravy, která už byla přítomná ve výchozí stanici, a po krátkém posezení se uložili ke spánku. V pátek ráno přijel z Humenného náš mikrobus i s druhou částí výpravy a brzy jsme se ocitli na nejvýchodnějších zeměpisných šířkách, jaké jsme kdy navštívili. Krátce na to přišla ukrajinská celnice. Přechod této pozoruhodně důkladně střežené hranice (až by člověk čekal, že za modro-žlutými kameny se začíná ráj na zemi) proběhl poměrně hladce, k čemuž zásadní měrou přispělo několik vhodně umístěných eurových mincí, jež zkušenými pohyby zmizely v kapsách několika celníků.
První zastávka (kvůli nákupu ukrajinských hřiven a proviantu na první den) nabídla atrakci v podobě důmyslných dřevěných stojánků u benzinové pumpy, které umožňují najetí automobilu tak, aby do nakloněné nádrže bylo možno načerpat o několik litru více paliva než ve vodorovném stavu. Aby bylo zřejmé, jak se Ukrajincům občas nasazuje psí hlava - tyto stojánky zde slouží Slovákům, kteří sem zajíždějí nakupovat laciný ukrajinský benzin.
Brzy jsme uháněli po ukrajinských silnicích (které svou hrbolatostí hravě předčí silnice polské) podél řeky Už na Užhorod. Tam jsme si prohlédli pravoslavný kostel, který je památníkem vojákům z první světové války, i když pouze zvenčí (bohužel otevíral až později odpoledne), a poté zaparkovali na křižovatce, sloužící jako na první pohled trochu chaotické (ale placené, byť s ne zcela pevně stanovenou taxou) parkoviště poblíž středu města. Prohlídku historického jádra jsme spojili s návštěvou stylové restaurace a obědem (člověk jednou dojede do země, kde je vše v přepočtu dvakrát až třikrát levnější než u nás, a hned se začne chovat jako západní turista...). Boršč byl chutný, avšak obsluhující dámy nešly daleko pro ránu (či facku, jak se přesvědčil na vlastní kůži řidič našeho mikrobusu). Ačkoliv je Užhorod značně velkým městem (120 000 obyvatel), jeho centrum je poměrně malé. Zato má řeku Už a nábřeží, jehož část je vyhrazená ke koupání, které ve vedrech, jaké ten den panovaly, muselo být velice příjemné. My bohužel na něj neměli čas. V turistickém centru jsme si však koupili mapu města i oblasti, čímž jsme si nepochybně zadělali na nějakou další návštěvu Zakarpatské Ukrajiny v budoucích letech...
Odpoledne jsme vyrazili zpět na sever, abychom se zastavili na sovětském hřbitovu z druhé světové války, u části Arpádovy linie (obdařené cedulkou tvrdící, že je to ekologická památka), a poté i v místním obchůdku, kde jsme nalezli a zakoupili několik největších pokladů (velmi levné nanuky, dobré pivo a 100-wattové klasické žárovky, které jsou v zemích EU již nelegálním kontrabandem). Pak už jsme se posunuli až na ubytovnu správy národního parku nedaleko slovenských a polských hranic ve Stužyci (cestou jsme ještě obdivovali nejstarší strom na Ukrajině, dub, jehož udávané stáří kolísá mezi 700 a 1 200 lety). Zde někteří využili sprchy, někteří přímo potoka, a vrhli se na večeři a následné posezení u ohně. Nakonec ještě mnozí z nás neodolali a dlouho zírali na oblohu posetou takovým množstvím hvězd, o jakém se člověku z města nemůže ani snít, neboť si to nedovede pod lampami a září továren představit.
V sobotu ráno jsme se nechali naším mikrobusem odvést k Lubni, kde jsme se setkali s mimozemšťanem (poznámka pro ufology - nebyl zelený, ale modrošedý) a poté, co se k nám připojilo pár ukrajinských kolegů, vyrazili na horu Čeremchu (1130m). Čekal nás více než dvouhodinový výstup, který jsme rozdělili občerstvovací zastávkou u chatky v polovině cesty, spousta brusinek a borůvek a krásné výhledy na karpatské vrchy. Nahoře pak prohlídka zarostlého cintorína z prvej svetovej vojny, který bude příští rok společným úsilím slovenských a ukrajinských kolegů rekonstruován, a zbytky vnitřní železné opony na ukrajinsko-polské hranici (ke skutečné hranici, dnes schengenské, která je o kousek dál, jsme nelezli). Celou taškařici završilo společné fotografování s českou, slovenskou a tak trochu i polskou vlajkou.
Cestou dolů jsme se opět zastavili u chatky, kde detašovaná jednotka ukrajinských hostitelů připravila zatím oběd v podobě opečených brambor a dalších pochoutek a počastovala náš i některými tekutějšími ukrajinskými specialitami. Po sejítí zpět k autobusu jsme ještě navštívili místní hospůdku a - zaslepeni žízní, která byla v opětovných vedrech veliká - úplně přehlédli pípu a vrhli se k lahvovým pivům. I ta ovšem svůj účel splnila.
Poté jsme pokračovali dál, směrem na Užocký průsmyk, s několika zastávkami - maďraský hřbitov z druhé války, cintorín z první války ve Volosjance, který opravují ukrajinští skauti, židovský hřbitov poblíž, hospůdka s pěknými krígly, které si někteří z nás odvezli jako suvenýr (ale poctivě zaplatili)... Nejsilnějším zážitkem ovšem bylo osazení kříže se jménem českého vojáka, kterého se podařilo kolegům ze Slovenska identifikovat, a který v těchto místech zahynul na jaře 1919, na jeho hrobě ve Volosjance. Tuto ceremonii završil na výpravě přítomný starosta slovenského Velkropu dokonce improvizovanou modlitbou podle pravoslavného ritu.
Zastavili jsme se u místní dřevěné cerkve, na které nás zaujal symbol kalicha prozrazující zřejmě nějakou souvislost i s českobratrskou církví, a i přes neochotu některých členů výpravy (nepramenící z ničeho jiného než lenosti) jsme se poté vydali ještě na poslední zastávku, totiž přímo do Užockého průsmyku, kde jsme krom hřbitova z první světové války mohli obdivovat hranici dvou ukrajinských oblastí (Podkarpatské a Lvovské) vybavenou závorami a obsluhovanou několika vojáky. Na této vnitrostátní hranici se nám málem podařilo způsobit mezinárodní incident, neboť někteří fotografové naší výpravy, méně obeznámení se sovětskými reáliemi, si i přes výslovný zákaz fotit Ukrajince v uniformě nemohli neudělat několik snímků, a důležití ukrajinští strážci závory si nemohli nezakřičet.
Po večeři v blízké hospůdce, okořeněné několika setkáními a rozhovory s několika zajímavými místními postavičkami, jsme zároveň se setměním dorazili zpět na ubytovnu a uspořádali noční koupání v potoce. Poté vypuklo všeobecné posezení, které vyvrcholilo fantastickou inscenací, která by se dala označit za parafrázi slavného Hemmingwayova díla Stařec a moře - "Starosta a ryba". (V hlavních rolích: Starosta Velkropu, anonymní sušená ryba z místního obchodu). Poučení na závěr, na které nikdo přítomný jistě nikdy nezapomene, zní: Chceš se rozvést - kup rybu!
V neděli po sedmé ráno jsme pak vyrazili na dlouhou cestu na západ, která pro nás skončila po zhruba dvanácti hodinách šťastným návratem do Brna. A pak že je Ukrajina daleko.
28. srpna 2011
Podkarpatská Rus 25.-28.8.2011
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat