Boudy

Naše tradiční tříčlenná skupina (já, Jirka, Petr) vyrazila letos ve svém oblíbeném termínu (okolo 28. října) na bunkry i přes momentální nedostatek času některých z nás nakonec v neobvykle hojném počtu čtyř lidí, když se historicky poprvé přidal i Adam. Poté, co jsme úspěšně zkompletovali výpravu jeho vyzvednutím v Zábřehu, vyrazili jsme na Králíky. Cestou jsme dojeli auto vezoucí na vozíku entitu, která několik dlouhých minut plně zaměstnávala naši obrazotvornost - dohadovali jsme se, zda je to podivná bouda pro psa, truhlice obra Koloděje, padl dokonce i nápad, že se jedná o mobilní výminek pro tchyni, avšak tajemství této boudy se nám odhalit nakonec nepodařilo. Dorazili jsme tedy do Králíků a rozhodli se, že se pokusíme ubytovat zde. Ukázalo se, že v první ubytovně se místo najde, a proto jsme brzy seděli v místní hospůdce, toho času plné bunkrologů, kteří zde pořádali nějakou svou interní akci.

Hned první večer došlo na Petrův oblíbený sport - vykolejování obsluhy v hospodě. Tentokrát měl však úlohu velmi těžkou - obsluhující slečna totiž zpočátku spíše vykolejovala jeho, neboť nereagovala na jeho několikeré pokusy o verbální upoutání pozornosti, a on si možnost objednat musel nakonec vynutit přímo fyzickým násilím, když svým tělem zatarasil jedinou její únikovou cestu od stolu, kde právě něco donesla. I přesto si ho, k našemu nemalému překvapení, nevšimla dříve, než narazila do jeho mužné hrudi. A nakonec ho zklamala oznámením, že už se nevaří a k jídlu není k dispozici nic. Jeho start ze židle poté, kdy asi o patnáct minut později donesla k vedlejšímu stolu několik porcí jakéhosi pokrmu, byl neobvykle dynamický. Výsledkem jeho důrazné intervence byla místní specialita, klobása na pivu servírovaná v něčem připomínajícím zmrzlinový pohár, na které jsme si všichni velice pochutnali. Následovala strategická a taktická porada, stanovení rámcového programu na příští den, kreslení čínských znaků na ubrousek a další obvyklé hospodské aktivity.

Večer pak vyvrcholil Petrovým kouskem, kterým vítězství ve vykolejovacím souboji s obsluhou definitivně strhl na svou stranu. Snaha upozornit obsluhu na to, že bychom rádi zaplatili, vyšla totiž opět nadarmo, a to i přes Petrovo usilovné nepřehlédnutelné rozmáchlé mávání svetrem nad hlavou. On však, nelekaje se použití neobvyklých prostředků, našel na propagačních materiálech hospody potřebný údaj a použil k přivolání obsluhy k našemu stolu svého mobilního telefonu. Přišly nás zkasírovat dokonce obě přítomné servírky, a to okamžitě...

V sobotu ráno jsme sebrali všechny morální síly, abychom vstali krátce po svítání a stihli tak vlakový spoj, který jsme si předchozího večera odvážně vytipovali. Doplnili jsme zásoby v místním krámě a vyrazili autem do Dolní Lipky, kde jsme přesedlali na vlak a v Lichkově na nádraží započali své putování. Jak už je dobrým zvykem, hned na úvod jsme si střihli prodírání se hustým jehličnatým lesíkem (naštěstí nedlouhé), jehož pozůstatky jsme z kapes a různých jiných zákoutí oděvu postupně vyklepávali ještě následujícího dne. K prvnímu bunkru nad Lichkovem se pochopitelně dalo dojít bez jakéhokoliv prodírání. Krom objektu samotného nás zaujala především krásně zachovaný dosti dlouhý úsek protitankové překážky.

Poté jsme se, občas se potkávajíce s jakýmsi bunkrologem-sólistou, přesouvajícím se po stejné trase, vydali podél linie srubů na Boudu. Na místě s pěkným výhledem, ve svahu nad nadstandardně vybaveným srubem (včetně počítačové pracovny a satelitu!) jsme se zastavili, abychom pojedli něco Jirkovy celerové pomazánky a hleděli přitom na kopec tvrze Adam (opět došlo i na focení Adama s Adamem). Pak už jsme se vnořili definitivně do lesa a přes jeden rekonstruovaný srub (právě přítomní majitelé nás ochotně provedli) došli až k prvnímu tvrzovému objektu, který jsme si zvenku prohlédli už nyní, abychom se nemuseli vracet po prohlídce podzemí. Pak navigaci převzal Jirka a zkratkou, která byla sice delší než cesta po silnici, zato na ní byl horší terén, nás dovedl ke vchodovému objektu tvrze přesně na prohlídku, již jsme také hned absolvovali. Poprvé jsem tak mohl obdivovat masivní díru pro otočnou výsuvnou dělostřeleckou věž, která je opravdu působivá.

Po prohlídce podzemí a svačině, kterou jsme poskládali ze zásob jednotlivých členů výpravy, jsme pokračovali ke zbylým tvrzovým objektům, abychom si i ty aspoň zvenku prohlédli, a pak přes poslední dva bunkry na okraj lesa nad Boříkovicemi, kde jsme si dopřáli krátké posezení nad pěkným výhledem pro změnu na tvrz Hůrku a přiléhající část linie. Poté jsme se, provázeni hypnotizujícími pohledy krav, přes jejichž pastvinu jsme přecházeli, spustili do vsi a jelikož jsme se vynořili přímo u kostela, zašli si za počínajícího šera ještě na poslední srub tohoto dne, K-S-18 s otočnou kulometnou věží. Pak jsme zatměli cestou zpět k autu, kam jsme dorazili unavení, ale spokojení, že náš časový plán vyšel naprosto přesně, ač vůbec neexistoval.

Večer jsme zamířili do jiné restaurace v Králíkách, kde z nás obsluha neměla dosud trauma, a výjimečně jí ho ani nezpůsobili. Jelikož jsem se cítil značně unaven, chtěl jsem jít okolo půl desáté spát - vtom však vypukla debata na věčné téma, zda jsme se měli v roce 1938 bránit čili nic, která se brzy zvrhla v debatu o osobě Beneše, první světové válce a otázce jejího viníka, a jako celek byla značně bouřlivá. Když Petr nakonec ještě vychytrale nadhodil téma průběhu první světové války, bylo jasné, že se opět nedostaneme do postele dřív než po půlnoci. Aspoň že tato noc byla díky posunu času o hodinu delší.

Ráno se nám podařilo zfázovat různé varianty času, které ukazovaly různé naše ukazatele hodin, s oficiálním středoevropským (zimním) časem a vyrazili jsme na Hůrku. Petr po zkušenostech z předchozího dne trval na tom, že si musí pořídit čepici, což byla vymoženost, která v jeho letošní bunkrologické výbavě chyběla. Podařilo se mu však nakonec vydyndat na místní benzince pouze kuklu, kterou si také okamžitě ještě v autě pyšně nasadil na hlavu a následně vyděsil či pobavil několik protijedoucích řidičů.

Jelikož první prohlídka Hůrky začínala až v 11 hodin, využili jsme času k vnější prohlídce jejich objektů, výhledu směrem na Boudu a návštěvě legendární K-S-8 U nádraží, nikdy neotevíraného muzea. Když už jsme byli tady, zbavili jsme se Adama, který na Hůrku už nechtěl, a posadili ho zde na vlak. Pak jsme se ještě šli podívat na dva sruby (6 a 7), které jsme zatím pokaždé minuli - jeden z nich má minomet, bohužel ovšem zatopený půlmetrem vody. Pak už byl nejvyšší čas vrátit se na Hůrku a bez Jirky, kterému nebylo dobře, vstoupit do dalšího podzemí.

Prohlídka k našemu zklamání neobsahovala očekávaný výstup do dělostřeleckého srubu, který probíhá jen při výjimečných příležitostech, namísto toho jsme se však náhodou dozvěděli o raketových silech sovětské armády, které měly být umístěny poblíž Šanova nedaleko Králík. Na obědě v místní restauraci jsme se rozhodli, že výlet zakončíme právě u nich, a vyrazili je hledat. Odchycený Aboriginec na nás nejdříve nechápavě zíral, pak si vzpomněl na cvičák sovětské armády a nasměroval nás. Ze tří kopců, které připadaly v úvahu, jsme vybrali ten, na něhož vedla aspoň nekvalitní a místy téměř nesjízdná, ale cesta, a vyrazili pěšky k jeho vrcholu. Tam jsme brzy našli neklamné stopy vojenské přítomnosti - standardní okopy, okopy pro nákladní auta (zřejmě odpalovací rampy) a obrovské jámy neznámého účelu. Na druhé straně prostoru jsme nakonec narazili i na zbytky jakési betonové stavby, snad velitelského bunkru. Slibovaná betonová sila jsme nenašli a pochybujeme, že zde jsou, ale byla to taková pěkná tečka za tím naším výletem...

Vlastně to úplná tečka nebyla - tou se stala až zastávka v Olomouci u křelovského fortu (bohužel po sezoně zavřeného) s německou pozorovatelnou (s čerstvě vykopanými okopy, svědčícími o jakési nedávné aktivitě), která vyprovokovala Petra, jenž si už při plánování tohoto výletu uvědomil, že tímto si projde poslední část linie těžkého opevnění, na které ještě nebyl (vyjma jižní Moravy a Bratislavy), ke zvýšenému zájmu o starší pevnosti. Ten je příslibem, že příští fortifikační výlet by mohl směřovat netradičním směrem - do Terezína či Josefova.