18. srpna 2010

Stebník

Naši kamarádi uspořádali velkou dvoudenní akci ve Stebníku, která pro nás znamenala pětidenní výlet na východní Slovensko. Jelikož se jednalo o napůl oficiální a napůl masovou akci, která má svou bohatou fotodokumentaci, a která se naprosto vymyká všemu, o čem jsem tu dosud psal, umístím zde pouze stručný zápis. Podrobný popis všeho, co jsme za těch několik dní zažili, by vydal minimálně na brožuru, a jeho značnou část by tvořilo povídání o třetích osobách - což považuji bez jejich souhlasu za neslušné. Navíc mám dojem, že jsem poslední týden nedělal nic jiného než vyprávěl zážitky z tohoto výletu, a už nemám morálních sil podrobně je popisovat ještě zde. Možná se do toho pustím někdy později...

Vyrazili jsme nočním vlakem ze čtvrtku na pátek přes Jablunkov do Košic, a výsledkem tohoto experimentu je, že příště si každopádně koupíme lehátko. Úplně nevyspaní a rozlámaní jsme se v sedm hodin ráno vypotáceli na košické nádraží, abychom po snídani utekli z budovy, kde nás deptala neustálá vždy několikrát opakovaná hlášení nádražního rozhlasu, a vyrazili do města. Hned v parku u nádraží jsme řádně zmokli, neboť se přihnal slušný liják. Byli jsme zrovna u vhodného altánku, do něhož se člověk může před deštěm schovat - pokud ovšem přeleze plot, neboť altánek nemá vchod. Raději jsme se tedy vydali do města. Naštěstí to byl poslední nepříjemný zážitek, který nás čekal - po něm přišla už jen samá pozitiva a sociální jistoty.

Začalo to postupně se prodlužujícím čekáním na kamaráda (aspoň jsme v zlepšujícím se počasí pomalu uschli), který se s námi měl potkat v Košicích a krátce pobýt, neboť na akci samotnou z pracovně-rodinných důvodů nemohl. To nám umožnilo, či spíše nás donutilo, řádně si prohlédnout centrum Košic, katedrálu na hlavním náměstí i spoustu pamětních tabulí na domech na náměstí, z nichž polovině jsme nerozuměli, neb jsou psány maďarsky. U hrající fontány a velkého zvonu jsme se nakonec kamaráda dočkali a s ním se přesunuli do Prešova, který jsem si také prohlédli. Centrum Prešova se mi líbí více než Košice, což by Prešovany (Prešováky?), kteří občas trpí trochu komplexem z blízké metropole, jistě potěšilo. Z věže kostela stojícího na náměstí jsme si prohlédli město a měli to štěstí, že na ní byli zrovna v poledne, kdy zvoní její zvony (byť nejmenovaný člen naší expedice dokázal zvonění zvonů ve věži, na níž stál, přeslechnout) a pak i se znalou průvodkyní navštívili synagogu, která nás svou zachovanou výzdobou a vybavením velmi mile překvapila. Návštěvu města jsme zakončili v hospodě a kavárně a pak už vyráželi na místo hlavní akce - do Stebníku.

Zde jsme po menších navigačních zmatcích vyhledali ubytovnu v Chmeľovej a brzy se potkali s větším počtem dalších účastníků. S nimi jsme se přesunuli autobusem do Stebníku, kde v podvečer začínal oficiální program odborným seminářem, během něhož jsme byli i pohoštěni večeří. Po něm následovala krátká společenská sešlost, která však byla ukončena nezvykle brzo s ohledem na zítřejší brzké vstávání. Nám se to celkem hodilo, aspoň tuto noc už jsme se vyspat chtěli, což se nám po vypití ještě jednoho piva ve společenské místnosti dunící - s přibývajícím alkoholem v krvi stoupaly i decibely - polskými hádkami o principy rekonstrukce vojenských cmentářů v Haliči nakonec i povedlo.

V sobotu, poté co jsme vstali v nelidskou hodinu a přesto způsobili zpoždění autobusu, který na nás musel čekat, jsme vyrazili na pochod po bojišti 1. světové války u Stebníku. Zde se výborně hodila naše předchozí návštěva této oblasti, díky níž jsme se dokonce jednu chvíli ujali zde, několik set kilometrů od našich rodišť i bydlišť, rolí domorodých průvodců.

Jelikož trasa nebyla plánována tak, abychom navštívili přímo zákopy Osmadvacátníků, v polovině výletu jsme se odpojili od hlavní skupiny a udělali si soukromý výlet na tato místa, abychom je ukázali jednomu kamarádovi, který tam s námi prve nebyl. K našemu překvapení se za námi do lesa vrhl i "zuřivý reportér" slovenského rozhlasu, který celou událost zvěčňoval, a ačkoliv to asi netušil, připravil se tím o pokrytí druhé poloviny pochodu, neboť jsme hlavní skupinku už nikdy nedostihli. Slovenští posluchači se tak budou muset spokojit s námi, což jim nezávidíme. Naštěstí onen kamarád, kterému jsme zákopy ukazovali, je vyloženě reprezentativní typ, a tak poskytl několik fundovaných rozhovorů.

Po prolezení zákopů a nalezení několika artefaktů z bojů, které jsme si na památku táhli celý zbytek cesty s sebou, jsme se vydali ve stopách hlavní skupiny. U občerstvovacího bodu jsme našli již pouze vyhasínající ohniště a dvě láhve vody, které nám hlavní skupina laskavě zanechala, abychom nezemřeli žízní, a když jsme cestou dál ještě potkali jednoho odpadlíka z ní, který se vracel ve svých stopách, protože jako starší pán nebyl spokojený se strmostí kopců, kam ho tahali, a strávili další půlhodinu v rozhovoru s ním, bylo jasné, že nestíháme. Podařilo se nám nicméně projít zhruba trasu pochodu, jen namísto Stebníku jsme skončili ve slavném Slnečném mejeri, z evropských peněz dotovaném luxusním rekreačním středisku. Zde jsme se nad kofolou rozhodli, že zbytek cesty už pěšky nepůjdeme (samozřejmě z časových důvodů, ne že bychom byli unaveni...) a pomocí malé lsti jsme přiměli organizátory vyslat pro nás vůz.

Následoval zlatý hřeb oficiálního programu, vysvěcení zrenovovaného vojenského cintorínu ve Stebníku. Zde jsme mohli názorně porovnávat řecko-katolický a pravoslavný rit (oba v rusínštině), neboť vysvěcení prováděli kněží těchto dvou v našich končinách exotických církví. Pravoslavný se mi líbil více. Po obřadu se celé osazenstvo přesunulo zpět do obecního kulturního domu, aby se zúčastnilo kulturní vložky ve formě vystoupení místního ženského pěveckého sboru (které jsme prošvihli stojíce před kulturákem) a oficiálního ukončení akce, následovaného večeří a něčím, co jsme prošvihli pro změnu tím, že jsme se šli ještě před setměním projít po okolí. Když jsme se vrátili, viděli jsme už jen výsledky. Nebudu to rozmazávat, stačí jen poznamenat, že konečně jsem viděl na vlastní oči, co znamená to Adamem často používané rčení "opitý jak carský důstojník".

Následující den jsme vytvořili menší skupinu, která měla vlastní program - prohlídka cintorínu v Becherově, sedla Dujava, největšího slovenského cintorínu z prvej svetovej vojny ve Veľkrope (8 600 pohřbených) v doprovodu místního starosty a jeho následné hoštění (zdrželi jsme se z nedostatku času jen pár minut, ale ani jsme se nenadáli a když jsme odcházeli, měli jsme v sobě každý po třech panácích), venkovní prohlídka muzea ve Svidníku a konečně Humenné, kde jsme po ubytování v místním hotelu absolvovali prohlídku centra, parku pri kaštieli a nádraží se sochou Švejka (kde jsem se opět nechal vyfotit) a večer i místní hospody.

Následující den jsme po menších změnách plánu (které nás provázely prakticky neustále) vyrazili vlakem do Stropkova, abychom se tam setkali s druhou částí expedice, na kterou zbyla místa v autě, a vyrazili do Polonin na nejvyšší vojenký cintorín na Slovensku na Hodošíku, blízkou Kučulavu a cestou zpět ještě na cintorín u (bývalej) Vyšnej Poľany. Pak už nás čekalo loučení s ukrajinskou částí expedice, cesta zpět do Humenného a zakončení pobytu menším kolečkem po místních hospodách. V úterý dopoledne jsem pak nasedli do vlaku směr Bratislava a tentokrát jižní cestou se vydali do Brna. Večer jsme ve slovenské stolici usoudili, že než se hnát na autobus, radši se v klidu najíme a napijeme a pojedeme až posledním nočním vlakem, čímž jsme si připravili skvělý zážitek s Českými drahami, která v Břeclavi ze dvou vlaků z Bratislavy a Vídně, které se tam potkaly, a které vezly vagony do nejrůznějších evropských destinací (Berlín, Warszawa, Moskva...) udělali po usilovném přepojování vagonů dva úplně jiné vlaky, které se s půlhodinovým zpožděním spokojeně rozjely každý do svých směrů. To však byla jen taková třešnička na dortu našich velmi příjemně strávených pěti dní.

Žádné komentáře: