Jelikož jsem pocítil abstinenční příznaky co se chození po bunkrech týče, a nebyl jsem sám, vyrazili jsme u příležitosti 28. října v osvědčené tříčlenné sestavě na dvoudenní (původně plánovaná třídenní nevyšla) procházku po bunkrech v Orlických horách. Na této části opevnění jsem ještě nikdy nebyl, a jak se ukázalo, potkalo mě tam pár zajímavých nových zážitků.
Vyrazili jsme v neděli večer a cestou zjistili, že se stmívá už v pět hodin (v noci před tím se posunoval čas a tím i západ slunce o hodinu dopředu), což nás přimělo k hlubokému zamyšlení, jehož výsledkem bylo, že budeme muset zítra brzo vstávat. Ubytovali jsme se v útulném penzionu v Rokytnici a po návštěvě místní neútulné zakouřené hospody jsme nastavili budík na 6 hodin, abychom splnili plán, který spočíval v přesunu autem k Haničce, odtud ranním autobusem do Bartošovic a pěšky k zemské bráně, odkud jsme vyrazili po linii zpět k Haničce.
Počasí nám v rámci možností daných roční dobou přálo, nepršelo, nesněžilo, nemrzlo (no, ráno možná trochu mrzlo). V tomto úseku byly postaveny sruby v arabském stupni odolnosti, a teprve ve druhém z nich (první byl totiž jednopatrový atyp, u kterého mi to nedošlo) jsem si uvědomil, že v "arabovi" jsem ještě nikdy nebyl. V jednom z následujících srubů jsem si pak vlezl po pěkném žebříku i do spodního patra. Cesta nás vedla skrz Žamberské lesy, které Jirka dávno dopředu propagoval jako místo, kde se lze nejlépe ztratit. Pravda je, že v době, kdy je les nejprostupnější a nejprůhlednější, neboť stromy jsou už prakticky holé, jsme některé bunkry hledali v tříčlenné rojnici, prodírajíc se podrostem. Ale našli jsme všechny a k žádnému jsme se nemusli vracet. To svědčí o vyvinutých bunkrologických instinktech naší skupiny. Otázka ovšem je, jak by to vypadalo v létě, kdy je v lese vidět na mnohem menší vzdálenost...
Každopádně nás zdejší linie přivedla na kacířské myšlenky o rozumnosti priorit výstavby čs. opevnění - zatímco v Orlických horách byla vybudována komplet hustá linie těžkých objektů, na mnohých důležitějších místech, např. na Opavsku, se stavělo mnohem rozvážněji. Pevnosti v Orlických horách (a Náchoda) byly stavěny dříve než pevnosti na opavském úseku, v terénu Nízkých Jeseníků, který je jen těžko neschůdnější než Orlické hory, se výstavba těžkých objektů nechávala na později a do roku 1938 k ní nedošlo... Snad to lze pochopi v případě Králík, které asi opravdy byly jednám z nejexponovanějších míst obranné čáry, ale jestli Orlické hory byly pro Němce lákavějším místem průchodu než Ostravsko a Opavsko...
Cesta Žamberskými lesy se ukázala přece jenom o něco delší, než jsme původně plánovali, a tak bylo zcela nereálné stihnout vyjít ještě k Anenskému vrchu, o Komářím vrchu nemluvě. Namísto toho jsme se vrátili do Rokytnice a vymýšleli aktualizované varianty na příští den. Bylo celkem zřejmé, že počasí bude výšlapu na hřeben Orlických hor nepříznivé, a tak se také stalo. Proto jsme druhý den hodlali strávit především v podzemí - nejdříve jsme si prohlédli ještě jednou, tentokrát v efektní mlze - bunkr Na Holém, a pak se vydali k Haničce. Po prohlídce její i jednoho následujícího bunkru jsme přejeli k nedávno otevřené Hůrce, kde jsme po hektickém úprku z restaurace s pomalou a tak trochu nechápavou obsluhou, kde jsme obědvali, absolvovali poslední prohlídku toho dne. Su zvědavý, jak bude Hůrka vypadat za takových 5 let...
Po prohlídce jsme ještě využili posledních pár minut světla a prošli si Hůrku zvenku, včetně dělostřeláku s vyčištěným okolím, a pak už jsme vyrazili domů.
28. října 2008
Bunkry v Orlickýh horách
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat