Expedice Manilowa (25.-28.10.2019)

Na základě setkání v Baligródu na konci naší minulé cesty do Karpat na téma projektu Manilowa jsme se rozhodli, že se chceme zúčastnit i další akce v rámci tohoto projektu, která byla naplánována již dříve, ale o které jsme nevěděli: průzkumu Manilowe skupinou asi 80 detektoristů, kteří si vytyčili za cíl shromáždit informace o pozůstatcích bojů a hlavně identifikovat místa pohřbení vojáků, kterých musí na Manilowe, kde nikdy neproběhla exhumace pochovaných vojáků, být značné množství. Podle posledních zpráv se jim snad podařilo identifikovat sedm takových míst...

Vyrazili jsme však už v pátek ráno, abychom si dlouhou cestu do Baligródu (cca 8 hodin) vhodně zhruba v půli rozdělili zastávkou u Tarnowa. Zde jsme totiž chtěli navštívit a probádat bojiště z prosince 1914, kde byl zastaven postup rakousko-uherské 4. armády po bitvě u Limanowe - resp. jeho malou část. Tato epizoda šla dosud víceméně mimo nás, protože se jí neúčastnilo příliš mnoho jednotek z Českých zemí. Nicméně některé ano - předně jihlavský 81. pěší pluk, který je teď předmětem našeho obzvláštního zájmu. Ten zde v roce 1914 strávil mimořádně neklidné a neveselé Vánoce, když mezi 21. a 27. prosincem absolvoval tvrdé boje mezi Dunajcem a Białou v prostoru mezi Szczepanowicemi a Janowicemi.

Nedlouho po sjetí z dálnice jsme tedy vjeli do kopečků, které jsou ve skutečnosti prvními opravdovými výšinami Karpat (resp. jejich podhůří) a po zastávkách na dvou vojenských hřbitovech nacházejících se přímo u cesty jsme vyjeli na výšinu mezi Szczepanowicemi a Lubinkou, kde jsme podle dobových popisů a plánků tipovali ruské pozice z vánočních bojů. V rakouských pramenech jsou označovány jako velmi silně opevněné, a v terénu jsme skutečně narazili na výraznou linii zákopů (v inkriminovaných dnech byla sice zima, ale pršelo a vojáky spíše než zmrzlá půda trápil terén rozbahněný).

Pak jsme (kolem dalších vojenských hřbitovů) pokračovali do Lubcze Szczepanowské, kde nám loni místní samospráva postavila velmi vhodnou rozhlednu poblíž vrchu zvaného Golgota, ze které je možno přehlédnout ne celé sice, ale část bojiště IR 81. Mohutná stavba je při tom schopna bez problémů pojmout celé autobusy turistů, které sem jistě budou mířit, a disponuje i osvětlením, takže se není třeba obávat ani noční návštěvy...

Rozhledna v Lubczi Szczepanowske

Pak jsme se vrátili na křižovatku nad Lubinkou a odtud vyrazili směrem na Rychwałd. Po pár stech metrech jsme ale nečekaně ještě před klesáním do nížiny k Białe narazili na místo s dobrým výhledem na bojiště, které jsme ihned využili. Pak jsme se už spustili až do Pleśne, jejímž dobytím byl ruský protiútok v této oblasti 21. prosince zahájen, a zde navštívili ještě vojenský hřbitov jen kousek od míst, kde se celých 5 dní bránil II. prapor IR 81.

Jeho pozice jsme si prohlédli až o tři dny později cestou z Baligródu zpět domů - ale jelikož tento průzkum navazoval na jeho první část, zmíním se o něm už na tomto místě. Na dobových pláncích je místo označované jako kóta 367, ve skutečnosti se jedná o plochý dvouvršek a my jsme nevěděli přesně, která jeho část byla před sto lety za vrchol považována. Po chvíli bloumání po jižnějším z obou vršků, kde jsme našli jen nevýrazné stopy po zákopech, jsme se však ujistili, že se jednalo o vršek severnější - zde jsou totiž dodnes patrné hluboké a výrazné zákopy jej obkružující.

Po jejich průzkumu jsme zamířili znovu k Rychwałdu a odtud k výšině Wał, která se stala opěrným bodem závěrečné obranné linie rakouských jednotek, do které ustoupily 26.-27. prosince a v níž pak setrvaly dalších několik měsíců. Samotný vrchol žádný vhodný výhled nenabízí, ale kousek pod ním se nedaleko dalšího vojenského hřbitova (kterých je v okolí opravdu hodně) otevírá panorama celého bojiště; posléze jsme si uvědomili, že se navíc nacházíme přímo v obranné linii, které od 27.12.1914 do konce ledna 1915 držel berounský IR 88 (několik jeho příslušníků, kteří zde během bojů přišli o život, je také pohřbeno a zmíněném vojenském hřbitově pod Wałem).

Nakonec jsme vyjeli ještě na druhý opěrný bod závěrečné obranné linie nad Janowice, označovaný v dobových materiálech jako kóta 384, a přesvědčili se, že odtud žádný zajímavý výhled není. Návštěvu celé oblasti jsme tedy zakončili na vojenském hřbitově Janowice, unikátním motivem Krista na centrálním památníku, který se na žádném jiném haličském hřbitově nenachází, a pak už vyrazili směrem domů.

Nyní se ale vraťme k cestě TAM. Po zastávce u Tarnowa jsme pokračovali přes Rzeszów a Sanok (zastávka v naší oblíbené karczmě na rynku) do Berežnice, kde jsme opět nocovali. Zatímco naše minulá výprava, plánovaná jako podzimní, se změnila spíše v zimní, tato expedice zase vlivem neobvykle teplého počasí připomínala spíše výpravu letní, nebo aspoň jarní.

V sobotu ráno jsme vyrazili naší starou známou místní zkratkou do Baligródu, resp. k hotelu Visan, kde byl sraz účastníků akce, než bude vyraženo do terénu. Většina účastníků se zde však sešla už předchozího večera a náročný společenský program si na nich vybral svou daň... Výstup na Manilowou byl tedy o hodinu odložen a my jsme při našem vzorném příjezdu zastihli na startovních značkách jen pár nejodolnějších jedinců, kteří se už nemohli dočkat (a nebo nemohli spát).

Nakonec ale celá asi 80členná skupina vyrazila a úspěšně vystoupala až na vršek Manilowé. Zde nás naši ukrajinští kolehové, kteří zde již byli před několika lety, nasměrovali přímo na místo kráteru, který jsme při naší minulé návštěvě, kdy jsme nebyli tak dobře orientováni, jaksi minuli. V závěrečné fázi dobývání Manilowé rakousko-uherskými jednotkami zde totiž došlo v březnu 1915 k jedinému případu minové války v Karpatech - ruský opěrný bod na vršku Manilowe, který se ani v den co den se opakujících krvavých útocích nedařilo dobýt, byl budapešťskými sapéry podkopán a vyhozen do povětří; vršek Manilowe byl vzápětí konečně ovládnut oddíly znojemského LIR 24 a "akutní" fáze bojů o Manilowou tím skončila. Ruské oddíly se nicméně udržely na západní straně vrcholku hory a ke klidu na východní frontě zde bylo daleko. Jihomoravská 13. zeměbranecká pěší divize (tvořená čtyřmi pluky) zde byla v březnu 1915 téměř zlikvidovaná, když byla její bojová síla redukována sotva na sílu jednoho pluku.

Tentokrát jsme však byli vybaveni mnohem lepšími podklady a také jsme měli průběh bojů nastudován. Proto nám rychle došlo, že vidíme nejen kráter, který po výbuchu vznikl, ale také místa, odkud byl jen několik metrů dlouhý podkop vykonán - konfigurace terénu zde neumožňuje jinou lokalizaci.

Jirka sedí (s nalezeným zbytek rakouské polní lopatky) zhruba v místech, kde bylo ústí štoly vedoucí pod ruský opevněný bod na Manilowe

Po krátkém pietním aktu u kráteru, který se stal po dobytí ruského opěrného bodu zároveň místem pohřbení desítek, ne-li stovek vojáků padlých ve dnech předcházejících minovému útoku, byl zahájen samotný průzkum lokality. Jelikož nemáme ani detektory, ani potřebnou erudici, rozhodli jsme se věnovat tomu, co ovládáme - tedy terénnímu průzkumu - a vydali se podle našich plánků podél frontové linie směrem k vrchu Patryja. Opět jsme nicméně nenašli žádné stopy zákopů, až těsně pod Patryjí.

Eksploratorzy v akci

Po návratu zpět na vršek Manilowé, resp. po sestupu zpět do údolí z něj, jsme nicméně mohli konstatovat, že terénnímu výzkumu bylo učiněno zadost - náročný terén jsme si vyzkoušeli opravdu na vlastní nohy, nastoupali a naklesali jsme stovky výškových metrů a udělali si o něm dobrou představu.

Část nálezů z terénu

Večerní posezení s účastníky akce jsme neprotahovali - další den jsme totiž měli v plánu další neméně náročné pochodování po kopcích. Díky spolupráci na projektu jsme tentokrát dostali oficiální povolenku je vjezdu do zákazu, která nám umožnila vyjet do sedla pod Bagnistym (kam jsme minule složitě šlapali pěšky) a teprve odtud vyrazit na průzkum. Vystoupali jsme na Bagnisty, odtud sestoupili do sedla mezi ním a Lysym Wierchem a se značnými navigačními obtížemi (způsobenými mým podceněním strmosti místních kopců) odtud pokračovali na kótu 759 (dnes 750). Tím jsme se prošli po linii, kterou rakousko-uherské jednotky držely po celou dobu bojů v oblasti a ze které vyrážely k útoku na Manilowou - a i zde samozřejmě narazili na patrné zákopy.

Po návratu do sedla jsme vyrazili znovu na Manilowou (Lysy Wierch) - tentokrát tedy ze strany, ze které ji rakousko-uherské jednotky v únoru/březnu 1915 dobývaly. Postupovali jsme tak fakticky ve stopách IR 85, který první útok vedl. Zjistili jsme, že vršek Manilowe je z této strany asi nejpřístupnější - většímu praktickému využití této skutečnosti však brání ta nešťastná okolnost, že vstupní bod (pod Bagnistym) je hluboko v zákaz vjezdu...

Při návratu pod Bagnisty nás pak potkaly dva mimořádné zážitky. Nejdříve jsme nějakých 70 metrů před námi v lese spatřili ve volné přírodě opravdického živého zubra - největšího v Evropě volně žijícího přežvýkavce. Byl sám (což je u stádních zvířat zvláštní) a jakmile nás zmerčil, oddusal pryč, a tak setkání netrvalo dlouho - ale splnil nám tak dlouholetý sen po mnoha a mnoha zubřích hovnech, které jsme už v karpatských lesích spatřili, spatřit také samotného jejich tvůrce. Pro mě, jakožto rodáka z Přerova, který má zubra ve znaku i v názvu místního piva, jímž jsem byl odkojen, šlo o zážitek o to slavnější.

A to nebylo vše - ani ne o půl hodiny později nás, po příchodu k zaparkovanému autu, čekal další zoologický zážitek. Už jsme se kolem auta motali nějakou tu chvíli, přezouvali se, převlékali a hledali něco v mapě, když se najednou ozvalo šustění nedalekého křoví. Napjatě jsme pozorovali hýbající se větvičky - a najednou kde se vzal tu se vzal, medvěd. Vyšplhal si asi dva metry na strom, aby se pořádně rozhlédl, pohlédl na nás svýma pronikavýma černýma očima - a šup dolů (my šup do auta). Po chvilce se objevil na silnici, kráčeje pryč. Vlastně - kráčejíc! Neboť z faktu, že ji následovalo mládě, bylo zjevné, že jde ve skutečnosti o samici. No, nebýt u auta (resp. v autě), asi bychom nebyli tak klidní...

Využili jsme pak ještě naší propustky a vjeli do údolí zaniklé vesnice Lubne (poznámka: to, co jsem minule označoval za Lubne, bylo ve skutečnosti o jedno údolí více na jih a jednalo se o ves Kołonice), abychom se porozhlédli, jak to tam vypadá, podívali se, zda zde není zaniklý hřbitov, a vyzkoumali, co je to za kapličku či pramen, který jsme viděli z kóty 750 na svahu nad touto zaniklou vsí. Ukázalo se, že ta kaplička je sklep - opravdu jakoby vinný sklípek, ale uprostřed divočiny, zjevně sloužící myslivcům k uskladnění krmiva pro lesní zvěř. Zaniklý hřbitov tu někde musí být - protože z pramenů víme, že na něm byli pochováváni i vojáci 13. divize - ale kde byl, to neví ani místní lesáci (kterých jsme se následně ptali). Vesnice Lubne zanikla prakticky beze stopy...

Jelikož předchozí noci došlo ke změně času na zimní, začalo se nám velmi brzy šeřit. Využili jsme tedy dlouhý večer k tomu, že jsme si v místním obchůdku koupili na počest našeho setkání s tímto tvorem nám dosud neznámé polské pivo značky Zubr (skutečně Zubr bez háčku - nikoliv správně polsky Żubr) a rituálně ho vypili. A tehdy nás potkal třetí mimořádný bieszczadský zážitek - objevili jsme polské pivo, které nejen že se dá bez následků vypít, ale dokonce se dá označit za dobré!

Předchůdce zubra - prazubr

Expedice Manilowa nechť je tedy zaznamenána jako mimořádně úspěšná ;-)