Archeoexpedice na východ Slovenska (26.-30.4.2017)

Náš pobyt na východním Slovensku byl tentokrát ve znamení archeologie moderních bojišť - discipliny, která u nás, resp. na východních frontách není příliš rozvinutá (zatímco na západních bojištích se provozuje poměrně ve velkém). Proto jsme loni požádali Visegradský fond o dotaci na projekt, který svedl dohromady nás, brněnské archeology, kteří se jako jedni z mála v ČR tématu věnují, naše slovenské kolegy z KVH Beskydy a maďarské partnery z Nagy háború, abychom na východním Slovensku vytipovali lokalitu vhodnou k archoelogickému výzkumu a provedli její úvodní průzkum. Projekt získal podporu a na konci dubna se uskutečnila jeho hlavní část - společná expedice do terénu.

Ve středu odpoledne tedy dorazila do Bardejova jako první naše tříčlenná skupina sloužící jako kvartýrmajstři. Zajistili jsme ubytování v jednom z našich vyzkoušených penzionů a vyrazili do obchoďáku nakoupit jídlo pro 10 lidí, z toho většinu statných archoelogů. Večer nám pak nezbývalo než nad lahodným mokem (kterým po několik dnech pobytu v Polsku východlosvenský Šariš bezpochyby je) očekávat příjezd dalších účastníků. První skupina archeologů dorazila před 23. hodinou, druhá pak až hluboko v noci. Přesto jsme ráno byli všichni připraveni vyrazit na první lokalitu.

Co však připraveno nebylo, bylo jídlo nakoupené na dnešní den, které jsme si večer uschovali do společné ledničky; zřejmě někdo z hostů neodolal lákavému pohledu na naše zásoby a zabavil je. Majitelka penzionu však k celé situaci přistoupila velkoryse, vzniklou škodu nám nahradila a my jsme tak mohli narychlo vyrazit do obchodu znovu a zakoupit suroviny náhradní. Pak už nám nic nebránilo vydat se ke Stebnícké Hutě, která byla naším prvním cílem. Zde jsme měli v plánu archeologickými metodami prozkoumat pozice kulometného oddělení IR 28, které 3.4.1915 mělo přehrazovat údolí vedoucí do Stebníku a o jehož aktivitě během ranního ruského útoku, který skončil zajetím téměř celého pluku, existují protichůdné zprávy.

Abychom nemuseli do svahu táhnout veškeré vybavení ručně, Jirka nám vydžípoval jeho část svým terénním vozem až k lokalitě. Cestou zpátky však špatně vyhodnotil průjezdnost kritického úseku na louce, kterým protéká potůček-bažina, a experimentálně vyzkoušel limity průchodnosti Nissanu v terénu. Odnesl to přední nárazník a blatník...

Náš věrný druh Nissan mírně obnažen

Zatímco část skupiny odjela na setkání se starostou Stebnícké Huty, který je našim aktivitám v jeho obci velmi příznivě nakloněn, a Jirka se následně věnoval slepování svého vozu izolepou, hlavní skupina zahájila průzkum pozic nad Stebníckou Hutou. Naše podpůrná logistická skupina zároveň v průběhu dne okupovala místní altánek a dala se do vaření guláše, který později posloužil jako chutný oběd. Na lokalitě s kulometem se podařilo najít několik nábojnic a zbytků ostnatého drátu svědčících o tom, že její lokalizace byla správná, nicméně závěr je, že archeologickými metodami nelze v žádném případě potvrdit intenzivnější boje na tomto místě (nalezla se pouze jedna ruská vystřelená nábojnice). Obzvláště při porovnání s jinými lokalitami, kde k bojům docházelo a kde jsou jejich stopy mnohem četnější, je možno konstatovat, že buď zde skutečně k žádnému boji nedošlo, a nebo byly jeho stopy změnami v terénu (v oblasti dochází občasně k sesuvům svahů) a blízkostí lidských obydlí už dokonale zahlazeny.

Přes potok jde každý svou vlastní cestou  - vstříc vidině chutného obědu

Po první části výzkumu následoval sestup k altánku a oběd, který vhodně vyplnil právě čas, kdy začalo mírně pršet. Během toho se u naší skupiny zastavil starosta Stebnícké Huty, který "náhodou" projížděl kolem, a počastoval nás po místním zvyku. Každý jsme tedy statečně zdolali nějaký ten pohárik a pak se vydali opět do kopce, tentokrát na druhou vytipovanou lokalitu - pozice III. praporu IR 28 na Suchém vrchu. Zde jsme již při jedné z našich minulých návštěv neúspěšně hledali zbytky zákopů; tentokrát jsme však - vybaveni lepšími mapovými podklady a v hojnějším počtu umožňujícím vytvořit širší rojnici - velice rychle našli pozice dvou nejzápadněji rozložených setnin III. praporu IR 28. Tato lokalita byla bohužel již přeoraná ilegálními detektoristy, nás však naštěstí zajímají i artefakty, o které tito zájem nemají. V rychlosti jsme tedy provedli detektorový průzkum, kterým se podařilo nalézt nábojnice rakouské i ruské, stejně jako vystřílené náboje obou stran. Tyto nálezy jsou dokladem bojů, ke kterým zde došlo 28.3.1915 při nástupu IR 28 proti ruským pozicím na Suchém vrchu. V těchto místech pravděpodobně měly ruské síly svá předsunutá postavení, ze kterých byly útočícími Osmadvacátníky vyhnáni; následně zde své pozice vybudovali vojáci pražského pluku, kteří v nich strávili následující týden až do svého zajetí v důsledku útoku z levého křídla.

Večer jsme skupinu archeologů zanechali na bojišti a sami vyrazili do Medzilaborců, našeho druhého cíle. I zde jsme měli za úkol především zajistit ubytování a nakoupit zásoby, neboť pozdě večer dorazila další skupina účastníků, tentokrát z Budapešti. Kolegové z Nagy háború vytipovali pro výzkum druhou lokalitu, která je zatjímavá z jejich pohledu - oblast západně od Medzilaborců, kde honvédské pluky na počátku května 1915 pronásledovaly ruské oddíly ustupující z Karpat po úspěšném rakousko-německém průlomu u Gorlic. Právě na tato místa jsme vyrazili společně další den ráno, zatímco archoelogická část naší skupiny pokračovala ve výzkumu u Stebnícké Huty.

Společně s maďarskými kolegy se nám podařilo po asi 4km výstupu nalézt dobře patrné ruské pozice na kótách, na něž útočili maďarští vojáci. Většinu dne jsme poté věnovali jejich průzkumu v terénu a vytipování lokality vhodné pro archeologický výzkum. Po sestupu dolů jsme ještě navštívili několik vojenských hřbitovů poblíž a maďarští kolegové si objeli ještě nám již známé vojenské hřbitovy v Medzilaborcích. Večer pak vzdali čekání na příjezd archeologické skupiny těsně před tím, než se tato objevila ve dveřích hotelu, a tak k setkání všech účastníků projektu došlo až ráno u snídaně.

Štábní porada nad mapou ...

... a zkoumání v terénu

Tento den nás čekalo asi největší dobrodružství z celé výpravy - po dvou propršených nocích, které způsobily značné rozbahnění terénu, jsme se měli vydat na včera vytipovanou lokalitu a tentokrát se nahoru dostat pokud možno i s vozem, který by vyvezl potřebné nástroje, vybavení a zásoby. Zatímco dva "civilní" vozy jsme odstavili na konci relativně sjízdného úseku cesty, terénní Nissan se vydal na náročný výstup do kopce plně naložený vybavením i několika členy výpravy. Mezi nimi nechyběl kameraman připravující krátký dokument z expedice, kterému jsme slíbili působivé záběry - a myslím že můžeme bez uzardění konstatovat, že slibu jsme dostáli.

Tady měl ještě řidič čas dokonce fotit... je ale jisté, že připravované video bude akčnější ;-)

Nakonec se sice nepodařilo vyjet až na samotnou lokalitu, ale i tak jsme značně zkrátili vzdálenost, po níž by bylo nutno tahat těžké vybavení ručně. Závěrečný výstup už jsme zvládli bez problémů pěšky a archeologický průzkum lokality mohl začít. I tyto pozice byly bohužel již před naším průzkumem vyrabovány detektoristy, takže šance na nalezení jakéhokoliv artefaktu, který by zajímal tyto zloděje, je mizivá. (Pozn. autora: právě s ohledem na detektoristy, kteří protizákonně ničí archeologické lokality, uvádím v tomto textu umístění zkoumané lokality jen vágně; z téhož důvodu jsem si musel odpustit i několik zajímavých pasáží, které by nicméně umožnily lokalitu přesně určit, za což se čtenářům omlouvám. Ačkoliv na lokalitě již nic "zajímavého" zřejmě není, nechceme pozornost těchto dobráků k místu přitahovat, neboť ti jsou schopni lokalitu znehodnotit i případným neúspěšným hledáním).

Jelikož nás naštěstí zajímají i "obyčejné" artefakty, průzkum přinesl zajímavé výsledky. Podařilo se nejen potvrdit intenzivní boje, o kterých víme z archivních dokumentů (velké množství vystřílených i nevystřílených nábojnic či zbytků na lokalitu dopadnuté dělostřelecké munice), ale krátce před ukončením celodenního výzkumu identifikovat i linii, na které byl zastaven útok honvédských jednotek před ruskými pozicemi, která v terénu dnes již není patrná a dá se na ni usuzovat jen z vystřílených rakouských nábojnic, které ji lemují. Tento výsledek považujeme za nejzajímavější přínos našeho bádání u Medzilaborců, neboť přesnější informace o tom, jak blízko k nepřátelským pozicím honvédi během útoku pronikli, neodkrývají ani podrobné archivní dokumenty. Tento výzkum je tak praktickou ukázkou toho, jak může archologie doplnit poznatky historiků i o tak moderní historické epoše, jakou je první světová válka.

Nesmíme ale zapomenout na náš podpůrný tým, který v průběhu našeho bádání připravoval dole pod kopcem další vynikající oběd v kotlíku!

Kuchařka v akci

Tento výkon pak korunoval Jirka, který se s celým kotlíkem a všemi dalšími potřebnými zásobami vydal na nelehkou cestu k nám nahoru, aby ušetřil výzkumnému týmu cestu dolů. Díky jeho obětavosti jsme tak mohli poobědvat přímo v zákopech a neztrácet síly a hlavně čas sestupem a opětovným výstupem.

Piknik v zákopech

Navíc přinesl nabitou GPSku, která nám umožnila zaměřit průběh zákopové linie (v délce necelých 2 km) a přilehlých terénních objektů.

Zaměřování zákopových linií

A nakonec nás svou návštěvou na lokalitě překvapila i maďarská část výpravy, která měla vlastní program (průzkum dalších pozic v okolí a návštěva vojenských hřbitovů v oblasti), jež ji však překvapivě zavedl znovu i na tato místa. A úplně na závěr se Jirka odhodlal ještě k jednomu logistickému výkonu, když po přes den již poněkud uschlé polní cestě a louce vyjel s Nissanem až k nám nahoru a naložil všechno vybavení přímo zde.

Náš věrný druh Nissan v plné kráse

Po návratu do Medzilaborců nás pak čekala závěrečná společná večeře všech účastníků, která se postupně zvrhla v prezentaci výsledků celodenního bádání, debaty nad možnostmi spolupráce do budoucna a přesvědčování obsluhy, aby nám nalila ještě jedno pivo, ačkoliv už oficiálně zavírá...

V neděli ráno, zatímco neúnavná archeologická část expedice vyrazila ještě na jeden den do terénu, maďarští kolegové vyrazili směrem na Budapešť a my jsme vyrazili na recepci hotelu, abychom vyrovnali účty za celý pobyt... operace to byla opravdu komplikovaná, ale díky spolupráci nočního vrátného, na něhož povinnost zúčtovat s námi zbaběle přehodil příslušný orgán hotelové hierarchie, se nakonec po asi hodinovém úsilí podařila. A tak jsme mohli s čistým svědomím i my vyrazit vstříc svým domovům, kam jsme také v podvečer po úspěšné cestě po stále přibývajících kilometrech slovenských dálnic dorazili.