Zimní procházka (26.1.2014)

Abychom své diskuze a plánování roku 2014 neabsolvovali stále jen po hospodách, rozhodli jsme se vyrazit po delší době zase na jeden zimní výlet. Vsedli jsme proto do ranního vlaku na Jihlavu a vystoupili v Rapoticích, abychom započali naše kolečko. Nejdříve jsme dorazili ke vsi Ketkovice, kde je, jak hlásala cedule u vstupu, přísně zapovězen podomní prodej. Naštěstí jsme nic k prodeji neměli, a tak jsme mohli projít celou vesnicí bez obav z postihu. V jejím středu jsme chvíli obdivovali informační tabuli vyvedenou ve čtyřech světových jazycích (česky, anglicky, německy, italsky), která nabízela v každém z nich trochu jiný text - anglický špion měl zapovězeno zvědět počet domů ve vsi, Italovi bylo zase servírováno dozadu posunuté datum první písemné zmínky o obci, atd... Zda jde o promyšlený pokus vnést rozkol do případné smíšené skupiny cizinců, či prostý šlendrián, necháme na zvážení každého návštěvníka.

Bezprostředně za vsí jsme odbočili ze silnice, abychom navštívili pro nás neobvyklou památku - vojenský prostor, kde byly ještě v 90. letech umístěny protiletadlové rakety strategické obrany státu (zde konkrétně strategické obrany Dukovan), v němž u raket Volchov sloužil jeden náš společný kamarád-voják. Jelikož areál je přístupný, jeho bývalé pracoviště jsme si důkladně prohlédli. Vzpomněl jsem si při tom na partu nadšenců, která takto mapuje gulagy v Rusku, a tímto vyzývám badatele v oboru moderní historie, aby něco podobného začali provádět i s takovýmito objekty (jistě jich je po republice více). Nebo snad, pánové historici, čekáte, až budou všichni pamětníci v domovech důchodců a jejich vzpomínky vybrakovány Alzheimerem, aybste si mohli o této problematice beztrestně vymýšlet a psát, co vás napadne?

Samotné pozice raket jsou dodnes obehnány nepřekonatelnou bariérou, a tak jsme na ně mohli nakouknout jen škvírou v plotě. Prošli jsme se nicméně přilehlou částí sloužící k ubytování obsluhy a mohli obdivovat tři linie opevnění celého areálu proti diverzantům, a to včetně protiponorkových mříží v kanalizační strouze opevnění protínající.

Perimetr

Pak jsme se vydali zkratkou zpět na původní cestu a pokračovali po plánované trase na hrad Ketkovák, který byl po obsazení loupežníky rekrutujícími se z řad vojáků Albrechta Rakouského, kterým tento nevyplatil žold, rozhodnutím zemského sněmu v 15. století "od původních majitelů vykoupen, oblehnut a ztroskotán tak, aby lupičům už nikdy co úkryt nemohl sloužiti" - tedy na jeho zbytky. Z těch je nicméně pěkný výhled na údolí Oslavy i Temelín. Jirka zde navíc z batohu vytáhl své překvapení - grochówku, kterou jsme na lihovém vařiči za tímto účelem celou cestu táhnutým ohřáli a zkonzumovali v hodovní síni pod širým nebem. Zapálit ohniště, o což se Jirka pokoušel údajně z cvičných důvodů, se nám nepodařilo, ale to nás nemuselo mrzet.

Poté, co jsme (opět zkratkou, tentokrát po svahu rovnou dolů) sestoupili ze zříceniny, octili jsme se na počátku jednoho z nejkrásnějších údolí v republice, jak aspoň hlásají informační tabule - údolí Chvojnice. Jeho krása spočívá především v tom, že turistická značka v něm návštěvníka hned několikrát nutí vystoupit z něj na jeden ze svahů a pak zase dolů, čímž mu dává šanci údolí si shora prohlédnout, a také ho několikrát nutí říčku přebrodit, což v tomto zimním čase není úplně triviální zadání. Podařilo se nám to však naštěstí vždy suchou a nezmrzlou nohou.

Ztratili jsme se pouze jednou (i když by člověk řekl, že jda údolím podél říčky, ztratit se nemůže), nicméně pochytali jsme si pár družic a brzy byli zase zpátky na správné stezce. Ta nás nakonec dovedla až do Kralic na nádraží, kde právě příjížděl vlak - ovšem v opačném směru, a tak jsme nakonec navštívili i místní hostinec U nádraží, kde jsme dočkali příjezdu vlaku ve směru správném, který nás už noční krajinou zavezl zpátky do Brna.