Expedice Korutany-Slovinsko (11.-17.8.2013)

Účast na společné višegradské akci nás i letos nasměřovala do Slovinska. Po několikerých změnách plánů na poslední chvíli jsme nakonec vyrazili ve třech v neděli ráno a zamířili do Villachu. Prvním cílem bylo totiž navštívit muzea první světové války v Korutanech - při snaze najít na internetu nějaké informace o nich se ale ukázalo, že je tam skutečně zřejmě pouze to jedno (v Kötschach-Mauthen), o kterém jsme již věděli. Namísto dalších muzeí první světové války jsem ale při hledání narazil na Bunkermuseum, soukromé muzeum (či spíše skanzen) rakouského opevnění proti Jugoslávii z podruhoválečné doby. To se nachází u Buřtového průsmyku (Würzenpass) pár kilometrů od Villachu, takže se stalo naší první zastávkou.

Je to zajímavý park, kde si člověk může projít kryté a podzemní chodby a úkryty, ale také vlézt přímo z podzemí do staticky umístěných tankových věží několika typů tanků, které zde plnily roli palebných prostředků. Krom tohoto původního vybavení se zde nacházejí věže všech typů tanků, které rakouský Bundesheer od druhé světové války používal, několik kanonů a další techniky - majitel je totiž současně sběratel těchto věcí a v areálu je vystavuje. Na první pohled to je trochu zmatek a člověk má problém identifikovat, co je vlastně původní část opevnění a co je "natahaný šrot", ale nakonec jsme zjistili, že i v plánku areálu je to dobře rozlišeno. Jak už to tak bývá, majitel vede v současné době válku s úřady, které věnuje velký prostor jak na svém webu, tak na výstavce ve vstupní budově, a jak už to tak bývá, pravda bude asi někde uprostřed - úřady mu totiž prý dělají problémy kvůli bezpečnosti; když jsme společně s přítomnými malými Rakušátky zkoušeli lozit do umístěných tankových věží, bylo i nám, kteří je neznáme, jasné, že standardy Evropské unie to určitě nesplňuje.

Jirka a Centurion

Po této návštěvě jsme vyrazili údolím říčky Gail mezi předalpskými velikány na západ, do Kötschach-Mauthen. Tady se v centru obce nachází poměrně velké muzeum první světové války, které se skládá z velkého množství fotografií z celé italské fronty (od švýcarské hranice až po Jaderské moře) samozřejmě s důrazem na alpskou část, doplněných různými exponáty (výstroj a výzbroj obou armád). Citelně chybí popisky či jakékoliv texty uvádějící návštěvníka do problematiky. V množství fotografií z alpského úseku fronty, o kterém zatím nic moc nevíme, jsme se naprosto ztráceli.

Po shlédnutí památníku pionýrům, kteří ještě před válkou vybudovali silnici do Itálie skrz Plöckenpass, jsme vyrazili právě do něj, protože zde se nachází areál muzea pod širým nebem, skládající se z několika oblastí zachovaných zákopů, úkrytů a pozic. Přímo u cesty do průsmyku jsme narazili na vzorně udržovaný hřbitov z první světové války, na němž se vyskytují i české jednotky. Později jsem se v průvodci dočetl, že zde už před válkou byla kasárna pro místní posádku a za války potom polní nemocnice. Bohužel už pozdě jsem se dočetl i to, že v Mauthen by měl být ještě jeden velký rakousko-uherský hřbitov...

Nahoře v průsmyku jsme pak zjistili, že Rakušáci mají zřejmě nějaký odpor k mapám - v oblasti je několik stezek, kterými lze areál různě projít, a navíc několik menších vojenských hřbitovů. Není tu však jediná mapa a ani průvodce za dvě eura nenabízí víc než schematický nákres bez měřítka (pouze na italské straně je vyvěšen trochu použitelný nákres, ale zase pouze části areálu).

A tak jsme strávili pár chvil meditováním nad šipkami ukazujícími nejrůznější směry a těmi pár náčrty, které jsme měli k dispozici, abychom si udělali aspoň zhruba představu o tom, co zde je, kde to je a jak se k tomu dá dostat. Prošli jsme si malý okruh, označovaný v průvodci trefně jako Spaziergang, který nás zavedl k památníku tvořeném motorem lanovky, kterou zde za války dopravovali materiál nahoru na kopec nad průsmykem, z něhož rakouská armáda průsmyk ovládala, a kapli - a dalším šipkám. Vrátili jsme se tedy k autu, vyjeli do samotného průsmyku kousek nad námi, rozložili večeři a nad ní se rozhodli, že upravíme program pro příští den (původně jsme chtěli pokračovat ještě kus dál do Itálie ke Cortina di'Ampezzo, ale to se ukázalo jako příliš rozmáchlý plán), zůstaneme zde a absolvujeme jeden z okruhů.

V dobrém rozmaru, netušíce ještě, že zítra tam nahoru půjdeme

Sjeli jsme tedy zpět do Kötschah-Mauthen, našli kemp a zjistili že je naprosto plný až do září. Jelikož tak dlouho se nám na ubytování čekat nechtělo, zkusili jsme se zeptat hned u přilehlého Zimmer frei - a za chvíli jsme se už uvelebovali v pokojíku s terasou za 20 euro na osobu (což je tu zřejmě ještě dobrá cena, co jsme viděli kolem sebe, nebylo výjimkou 30-35 euro) u přívětivých domácích, kteří nám poradili kde je nejbližší hospoda. Její návštěva byla čistě kulturně-sociologickým podnikem, protože rakouský Gösser rozhodně není tak gut a už vůbec ne besser, jak slibuje reklama, a za 3,30 by musel být člověk (rozhodně tedy Čech) pivní masochista, aby si jich dál víc než jeden. A navíc jsme měli tu terasu s výhledem na Alpy a něco málo českých zásob...

Ráno jsme tedy vyrazili zpět do průsmyku a připravili se k první a zároveň největší túře této výpravy. Čekal nás výstup na Kleiner Pal, vrchol nad průsmykem s převýšením přes 600 metrů, ale neustále nás lákala i cedulka slibující "Kriegsfriedhöfe". Nakonec se nám podařilo zorientovat se natolik, že jsme pochopili, že jedna z cest, kterou lze dojít na vrchol, vede kolem těchto válečných hřbitovů, a vyrazili jsme tedy po ní. Hned první hřbitůvek při cestě je čáslavského 21. pěšího pluku, další je kapličkou a místem pochování vojáků nejrůznějších "podivných" jednotek. Rozhodli jsme se udělat si ještě zacházku k dalším několika, ale po návratu náš už čekal začátek samotného výstupu na Kleiner Pal.

V jeho poslední fázi se před námi postupně otevíraly krásné výhledy na různé strany a zároveň jsme se dostali do kamenitého terénu, v němž byly patrné stopy války - úkryty a základy staveb. Když jsme vystoupali až na samotný vrchol, překvapila nás rozrytost kopce, spousty zákopů a úkrytů, dokonce pancéřová pozorovací věž... dozvěděli jsme se také, že zde byly rakouské a italské předsunuté zákopy doslova co by granátem dohodil. Poměrně rozsáhlý areál je udržován nadšenci z klubu FJB 8 a nabízí spoustu popsaných objektů, i když, jak je zřejmě v Rakousku zvykem, opět chybí jakýkoliv plánek, který by se zde velmi hodil.

Vrcholové foto celé naší výpravy

Po krátkém odpočinku na vrcholu jsme proto pomalu vyrazili dolů. Jelikož jsme stále neměli dostatečně dobrou představu o tom, jak celý areál vypadá a kudy kam vedou vlastně které cesty, vyrazili jsme dolů po šipkách na Plöckenhaus, kde jsme měli zaparkované auto. Tím se nám podařilo minout druhou část areálu, tedy MG-Nase (pozice pro kulomety, které uzavíraly samotný průchod průsmykem), ale beztak už jsme neměli příliš moc času.

Vyrazili jsme tedy průsmykem do Itálie, kde nás překvapila mnohem točitější cesta dolů, než je z rakouské strany. Na jejím konci jsme uviděli cedulku na museo de la grande guerra a monumento de la grande guerra, a tak jsme našli další italskou kostnici padlých vojáků. Museo je kousek dál ve vesnici - samozřejmě chiuso, jako ostatně všechna muzea v Itálii, která jsme zatím měli tu čest (vždy jen zvenčí) vidět.

Poté co se nám podařilo najít nějaký otevřený obchod s potravinami, což také nebylo úplně jednoduché, a trefit se do vjezdu na jeho parkoviště, což bylo ještě složitější, vyrazili jsme do průsmyku Prdel - pardon, Predil. Na cestě, která do něj vede, nás však vyděsil ne úplně jasný zákaz vjezdu, který by znamenal aspoň 50km objížďku. U domu, u něhož byla přenosná cedule umístěna, zrovna uklízela jeho obyvatelka, starší paní, která na nás mohutně gestikulovala v tom smyslu, že si ho nemáme všímat a máme jet dál. Přece jen se nám nezdál její pokyn být nadřazen dopravní značce, a tak se jí Jirka šel pro jistotu přeptat, jestli se tou cestou skutečně dostaneme do Slovinska. Ačkoliv se rozhovor odehrával z jeho strany v češtině a z její v italštině, porozuměli si. Zásadní pasáž její promluvy tvořila slova "Carabinieri" a "dementicato". Nejsme si zcela jistí, zda tím myslela, že carabinieri zákaz zrušili, a nebo že jsou dementi, že ho tu zapomněli... Každopádně jsme usoudili, že paní tímto dopravní značku přesvědčivě dementovala, a vyrazili.

Kousek před samotným průsmykem se nachází horské jezero Lago di predil, v němž jsme se vykoupali, italská pevnůstka, kterou jsme si prohlédli, a nakonec dvě rakousko-uherské větší pevnosti, které jsme navštívili taktéž. Na další zastávky však už nebylo času, a tak jsme vyrazili přímou cestou, která vede tedy značnou oklikou, přes Bovec, Kobarid-Tolmin (náš oblíbený silniční úsek, kde jsme mohli pozdravit náš oblíbený Krn) okolo hor do Bohinjské Bistrice. Tady jsme podle známých nápisů na vozovce u přechodů ("ŠOLA") identifikovali, která cesta vede ke škole, kde už byla ubytována velká skupina ostatních účastníků akce.

Část veselé internacionální společnosti

Ráno nás čekalo brzké vstávání, ale poněkud pomalý rozjezd akce, jejímž cílem bylo natření několika set křížů na dvou vojenských hřbitovech v Bohinjské Bistrici a v Ukanci. Po organizátorských zmatcích jsme nakonec skončili v Ukanci, kde jsme se marně pokoušeli korigovat řádění maďarských účastníků, kteří se vrhli na natírání, aniž by před ním očistili kříže od špíny a zbytků staré barvy. Nakonec jsme rezignovali a snažili se aspoň odhadnout směr jejich dalšího postupu a co nejvíc křížů před nimi vyčistit sami, což se nám podařilo tak z 50%... Odpoledne se pak Jirka stal asi na tři hodiny panským kočím a vozil velitele akce po všech jeho pochůzkách, o čemž nám potom vyprávěl neuvěřitelné zkazky, které nedokážu bez újmy na kvalitě reprodukovat.

Maďarsko-česká skupina nakonec Ukanc zvládla sice během jednoho dne, ale obávám se, že na úkor kvality. Slovensko-polská skupina v Bohinjské Bistrici mezitím zorganizovala manufakturu, jejíž mnohem lepší výsledek jsme si byli prohlédnout večer. Během prvního dne stihla takto polovinu hřbitova, druhá půlka zůstala na následující den. Téměř každý, kdo se akce účastnil, si však předem prohlédl předpověď počasí a tušil, že následující den bude pravděpodobně silně pršet. S několika málo výjimkami...

Když jsme ráno vyšli před školu a hlavní organizátor uviděl stav počasí (skutečně začínal silný déšť), přestože neumíme maďarsky, pochopili jsme z jeho vyjádření, že na tuto variantu není připraven. My jsme naštěstí byli mobilní (vlastním autem, kdežto ostatní skupiny byly vázány na mikrobusy), takže jsme se mohli hned po snídani odpojit a i přes trvající déšť si udělat výlet na opevnění Rupnikovy linie, na které jsme zatím nikdy neměli čas. To, jak se podařilo zabít celý den zbytku skupiny, se nám ani přes opakované dotazy nepodařilo uspkojivě zjistit...

Pravda je, že počasí bylo chvílemi nepříjemné, ale nebyl to zas takový liják, aby člověk nemohl vylézt z auta. Ve Škojfe Loce je turistické informační centrum, kde jsme dostali mapu (ovšem v naší české knížce o Rupnikově linii, kterou jsme měli s sebou, je lepší) i informaci o tom, že do tvrzí se chodí pouze s průvodcem a toho je potřeba objednat jeden až dva dny dopředu, a vyrazili jsme objevovat rupníky.

Radim dobývá svůj první rupník, Petr nevěřícně přihlíží

V krásné kopcovité krajině zahalené mlhou s úzkými silničkami jsme si po krátkém bloudění mohli prohlédnout naše první jugoslávské bunkry s neobvykle řešeným pancéřovým "zvonem". Nakonec jsme i pochopili, kde je sever, a krátce nato se stali mírnými odborníky, přestali zajíždět k typovým objektům a za stálého deště si objeli i ty méně obvyklé - velký srub, dělostřelecký srub a jako vrchol jeden tvrzový objekt, který měl mít přístup z podzemí, tudíž nemá vchod, ale dá se do něj s troškou akrobacie protáhnout střílnou.

Večer jsme se vrátili na základnu do Bohinjské Bistrice, ale následujícího rána, kdy se udělalo opět krásné počasí, jsme museli skupinu opět opustit, tentokrát plánovaně. Vydali jsme se totiž do Lublaně, kde jsme měli domluvené setkání s českým velvyslancem panem Voznicou, jehož jakožto generála a bývalého velitele Sil územní obrany AČR sočská fronta a účast vojáků z Českých zemí na ní opravdu zajímá, což bylo při našem setkání skutečně patrné. Kromě spousty informací o tom, co se v tomto ohledu ve Slovinsku děje a chystá, nám poskytl také několik užitečných kontaktů - jeden z nich i na vhodné ubytování na Krasu, kam jsme z Lublaně mířili. Ještě před tím jsme si ale prošli centrum města a Petr, který mezitím co jsme byli na konzulátu prozkoumal okružní cestu po římských památkách ve městě, nás provedl i po nich.

Pak jsme vyrazili na dálnici a sjeli až v Ajdovščině, abychom se zastavili na několika vojenských hřbitovech, které jsme měli při cestě. Ve Slovinsku je v tomto ohledu problém v tom, že díky silné regionalizaci je těžké sehnat jakékoliv celkové informace - například neexistuje žádný seznam vojenských hřbitovů, a tak neustále nacházíme z mnoha různých stran jednotlivé informace o dalších a dalších. Na druhou stranu podle našich zkušeností je zde silné povědomí místních o této historii, kdekoliv jsme se kohokoliv zeptali, vždy věděl, kde je nejbližší vojenský hřbitov z první světové války, i když to nebylo přímo v jeho vesnici.

Postupně jsme se takto propracovali až ke Komenu (jak by řekli Slovinci se svým vyvinutým citem pro odstraňovaní zbytečných samohlásek - Komnu), kde jsme navštívili i velký poněkud zanedbaný hřbitov, o kterém jsme minule, ač jsme místem několikrát projeli, neměli ani tušení. Protože už se schylovalo k večeru, zamířili jsme do Pliskovice do vyhlédnuté doporučené laciné ubytovny - bohužel byla zcela obsazena, shodou okolností nějakou českou partou. Vrátili jsme se tudíž do Komenu a ubytovali se v novém penzionu, který nabízí taktéž rozumné ceny (55 euro za 3 osoby, od čehož je potřeba odečíst ještě Radlera pro každého, který nám majitel zaplatil jako odškodnění za to, že jsme na něj museli nějakou dobu čekat). Odtud jsme se vydali na krátkou večerní pěší procházku do sousedního Preserje, abychom se ujistili, že tam skutečně žádný vojenský hřbitov není, a pak svedli nerovný souboj s několika málo Lašky. Ani slovinské pivo totiž není pro Čecha, zhýčkaného českými moky, žádným zážitkem.

Ráno jsme zajeli do Gorjanska, kde jsme posnídali na místním výstavním vojenském hřbitově, a pokračovali přes Goricu na Škabrijel, který jsme chtěli navštívit. Cestou jsme si ale u odbočky na legendární stále zavřenou rozhlednu, kde jsme byli minule, všimli nové cedule Potu miru, zastavili se abychom si ji prohlédli, a objevili na ní opět další tři vojenské hřbitovy v oblasti, o kterých jsme nevěděli a jež nejsou ani v turistické mapě... Takže malá změna plánu a ke Škabrijelu jsme jeli oklikou.

Obvyklý vzhled vojenského hřbitova ve Slovinsku

Jelikož cestou jsme se zastavili ještě na několika dalších hřbitovech, které byly nedaleko, nakonec jsme usoudili, že výstup na Škabrijel už nestíháme. Sjeli jsme tudíž k Soči a podél řeky, v níž v těchto vedrech poněkud chybí voda, vyrazili na Tolmin. Jelikož něco času jsme ještě přece jen měli, rozhodli jsme se vykoupat se v Soči na našem oblíbeném místě. Dalo nám trochu práce ho znovu objevit, protože jsme ho zprvu přes zaparkované bárky slovinské sočské rybářské flotily nepoznali, ale nakonec jsme si přece jen uvědomili, že to je skutečně ono. Na konferenci do Kobaridu jsme tak za našimi slovinskými kolegy dorazili vzorně umytí.

Podle neověřených zpráv nebyl náš maďarský vedoucí zájezdu schopen překousnout to, že jsme si dovolili udělat si zčásti individuální program a projevili iniciativu a měl se o nás v naší nepřítomnosti vyjádřit v tom smyslu, že má Čechů už plné galoše (maďarská alternativa českého "mít někoho plné zuby"). Můžeme maďarské kolegy ujistit, že tento cit plně opětujeme. Organizace vojenského stylu, kde se neustále buď spěchá, aby se pak mohlo čekat, nebo čeká, aby se pak mohlo spěchat, skutečně není náš šálek čaje.

Po oficiální části konference v Kobaridu následoval výstup k italské kostnici nad městem a společná večeře s méně oficiálními debatami. Večer pak zakončil kulturně-sociologický výzkum v místní hospůdce na rynku, který prokázal, že Čech, Polák a Slovák se se Slovincem dorozumí i bez použití angličtiny. Akorát Slovinec většinou nechce.

Ráno jsme se tedy definitivně sbalili a rozloučili s ostatními účastníky akce, neboť poslední den se celá skupina rozdělila na několik expedic, z nichž ta naše měla svůj cíl už v Brně. Ještě před tím jsme se ale vydali na náhorní planinu Banjšice, kde v 11. bitvě na Soči bojovaly české jednotky, abychom ji konečně poprvé také navštívili. Byli jsme okouzleni krajinou téměř neobydlenou, plnou pasteveckých samot a lesů. Krom několika vojenských hřbitovů, které se zde nacházejí, jsme náhodou narazili na místo s krásným výhledem na Krn a přilehlé Alpy, na jamu, do které po druhé světové válce Titovi partyzáni naházeli povražděné slovinské domobrance, což byla dlouho tabuizovaná záležitost, a nakonec na památník jugoslávských partyzánů z druhé světové války, z něhož je jeden z nejhezčích výhledů na bojiště od Monte San Michele po Sabotin, na Alpy s Krnem a na druhou stranu na Banjšice.

Oběd na vyhlídce

Úplně posledním bodem našeho slovinského programu byl výstup na zalesněný Škabrijel, kam se jde spojovacím zákopem s mnoha kavernami. Sice nám to Marek Pavlík už dvakrát říkal, ale my jsme to opět zapomněli, a proto nás velmi příjemně překvapila na jeho konci krásná rozhledna, z níž je podobně pěkný výhled jako od památníku partyzánů.

Rozhledna na Škabrijelu

Když jsme se dostatečně pokochali (včetně lesního požáru, který mezitím vypukl někde na svazích náhorní planiny), sestoupili jsme zpátky k autu a vyrazili domů. Za necelých 7 hodin jsme, už za noci, byli doma, unavení, ale plni spousty nových dojmů a informací.