Záměr uspořádat letos akci podobnou té loňské získal přesnější obrysy, když jsem se v Nižné Poliance seznámil s Bogdanem, který bydlí přímo v Sękowé a bádá o průběhu bojů v této oblasti. Jelikož se Jarda na poslední chvíli roznemohl, vyrazili jsme ve velmi netradiční sestavě 2+2 - Jirka s sebou na výlet totiž tentokrát vzal své dva syny.
Po zkušenostech z minulého roku jsme se rozhodli vyhnout se dopravnímu uzlu ve Zlíně, a tak jsme vyrazili na Uherský Brod. Dopravní uzel v Žilině, který minout možné není, nebyl tentokrát téměř vůbec zauzlovaný, ale naše radost neměla dlouhého trvání - pod Strečnem jsme se zařadili do pomalu se sunoucí kolony, ve které jsme se doplahočili až do Rožumberoku, kde se konečně situace zlepšila až na dálnici. To už se ale mezitím setmělo, aspoň však zmizely mraky a silný déšť, který nás do té doby provázel celou cestu, a tak jsme na prvním dálničním odpočívadle u Liptovské Mary, kterou jsme neviděli pod sebou, mohli zastavit na večeři pod téměř úplňkem. Pak už cesta ubíhala rychleji a před desátou hodinou jsme byli v Chmelové, kde na nás už čekal ochotný pan starosta, aby nás ubytoval na místním obecním úřadě. Poté, co Jirka uložil ty dva malé lidi k spánku, poseděli jsme ještě nad svými skromnými pivními zásobami před místní hospodou (již zavřenou) a rozprávěli o nejrůznějších filosofických tématech... Později se ukázalo, že to byl za celý výlet poslední takový klidnější okamžik, protože celé následující tři dny byly nakonec nad míru nabité.
V sobotu ráno jsme vyrazili a přes Becherov, kde jsme se zastavili na památníku na místním vojenském cintorínu, který byl těsně před dokončením (a dokončen byl následující dva dny) a pronikli po překvapivě opravené (a stále opravované) cestě do Polska. Zde nás velmi překvapily zbrusu nové tabulky s názvy místních vesniček, které jsou dvojjazyčné (polsky a lemkovsky). Později jsme se dozvěděli, že wójtem zdejší gminy byl zvolen Lemek - no, jsme zvědaví, jak dlouho takový neslýchaný ústupek národnostní menšině v Polsku vydrží... Nicméně my jsme bez zastavování pokračovali rovnou do Sękowé, abychom se před kostelem potkali s Bogdanem. Ten pro nás připravil turistický program na celý den.
Začali jsme prohlídkou místního kostela, v němž jsou na památku bojů zazděné dělostřelecké náboje. Potom jsme se přesunuli k místnímu hřbitovu, abychom shlédli místa bojů 28. pěšího pluku, který zde byl nasazen nedlouho před svou stebnickou aférou. Potom jsme se zastavili ještě na dřevěném kostelíku v Sękowé a pak už se vydali na kopce nad vesnicí, po kterých se táhly rakouské pozice. Zde jsme zaparkovali, chvíli ještě obdivovali cestáře, kteří právě pokládali asfaltový povrch na polní cestu, a pak vyrazili do lesa.
Prošli jsme celý úsek, na kterém byly původní pozice 36. pluku (Mladá Boleslav), 98. pluku (Vysoké Mýto), 12. praporu polních myslivců (Mladá Boleslav), 18. pluku (Hradec Králové) až po začátek úseku 21. pluku (Čáslav). Z toho je zřejmé, proč nás tato oblast tak zajímá... V lese je spousta zachovaných vojenských úkrytů a zákopů českých vojáků. Nakonec jsme sešli k cmentarzu 67, kde už zmizela matoucí tablička o tom, že jsou zde pochovaní Němci a Rusové (ve skutečnosti je čistě český), nicméně několik ruských křížů na něm představuje stále záhadu...
Zde jsme na základě nonverbální komunikace našich dvou malých souputníků usoudili, že plánovaný návrat stejnou cestou by byl asi nad jejich síly, a tak jsme se rozdělili. Zatímco my s Bogdanem a "chłopakmi" jsme přes dobový mostek sešli k cestě do Ropice a pokusili se je zabavit prohlídkou dalších dvou cmentarzů (oni se nicméně byli schopni zabavit celkem spolehlivě kdykoliv a kdekoliv sami, a stačila jim k tomu trocha kamínků, větviček či listí a hromada fantazie), Jirka se vrátil pro auto a poté pro nás zajel. Rozhodli jsme se nicméně, že přece jen kluky ještě vytáhneme ke cmentarzu 77, který jsme uklízeli při loňské návštěvě, abychom zhlédli na vlastní oči, jak vypadá po roce. K našemu milému překvapení je úplně vyčištěný vevnitř i zvenku a evidentně udržovaný. Navíc jsme od něj dohlédli až k následujícímu (nr. 78), který byl loni úplně stejně zarostlý jako č. 77, a tím pádem zjistili, že je také vzorně udržovaný. Neodolali jsme a přes roklinu s potůčkem, která je mimochodem možná onou roklinou, ve které byla při útoku z 18. března 1915 zajata polovina 18. pluku, jsme se vydali i na něj a poprvé ho tedy mohli spatřit v plné kráse. Cestou jsme také užasle zkoumali několik míst, na kterých vyvěrá ropa přímo na pole. Polsko je však tak bohatou zemí, že ropu nepotřebuje a nechávají ji zde stát v kalužích na poli...
Nakonec nás Bogdan ještě pozval na čaj k sobě a pochlubil se svými podklady a shromážděnými materiály o bojích u Sękowé, ze kterých se podle mého mínění klube pěkná publikace. Během toho se už setmělo, a tak jsme vyrazili zpátky na Slovensko, abychom strávili večer a noc s kamarády od KVH Beskydy v Becherově, kde oni právě v tyto dva dny dokončovali památník na místním vojenském hřbitově. Přespali jsme poté na podiu místního obecního úřadu a úspěšně přežili i několik nočních nájezdů spolunocležníků na toaletu, které byly v naprosté tmě, jež zde panovala, pro ostatní náhodně rozmístěné spící postavy zabalené ve spacácích poněkud nebezpečné.
Ráno jsme tedy ještě jednou projeli Małastówským přelezem na polskou stranu, vyzvedli opět Bogdana i s hrabátky a kopátky, a dorazili k cmentarzu v Siarách. Zde jsme se setkali s několika kolegy z Crux Galiciae a společně s nimi se dali do čištění tohoto vojenského hřbitova, na němž leží především vojáci královéhradeckého 18. pluku. Nebyl naštěstí zdaleka v takovém stavu jako nr. 77 loni a navíc je výrazně menší. Krátce po poledni jsme tudíž byli hotovi a ještě stihli před 13. hodinou, kdy obchody v sobotu zavírají, rychle koupit v Gorlicích mapu oblasti, která nám dosud chyběla. Poté jsme se ubytovali v ubytovně v Gorlicích, kterou jsme měli na další noc zamluvenou, a vyjeli směrem na naši novou mapu.
Rozhodli jsme se totiž využít zbylý půlden k tomu, abychom se porozhlédli po další oblasti, ve které nám seznamy pochovaných vojáků napovídaly, že se zde české jednotky rakouské armády dostaly do těžkých bojů - v okolí Brzostku. Cestou jsme, čistě z důvodu uražené ješitnosti, navštívili ještě jediný z hřbitovů ve středověkém městečku Biecz, který jsme minule nenašli (ukázalo se samozřejmě, že chyba byla v mapě, nikoliv v našich orientačních schopnostech). Ten se vyznačuje tím, že je npůl stržen do strže a jeho kaplička připomíná šikmou věž v Pise. U Brzostku jsme pak metodou ad oculum vybádali, že boje u Brzostku byly překračováním řeky Wisłoky, nad níž se Rusové evidentně bránili zrovna v úseku 98. pluku (Vysoké Mýto) na (z pohledu útočícího) značně nevábném strmém kopci (ovšem s krásným výhledem pro obránce i pro současného návštěvníka). Nicméně o zdejších bojích se nám ani dodatečně zatím nepodařilo nic konkrétnějšího dohledat - velikosti zdejších vojenských hřbitovů a počty pochovaných však ukazují jasně, že nešlo o boje nevýznamné...
Nestihli jsme ani objet všechna místa, která by nás zajímala (nicméně je jisté, že sem bude směřovat jedna z dalších našich expedic), a vyrazili jsme zpět do Gorlic. Zde nás naši dočasní hostitelé v penzionu počastovali výbornou domácí večeří, na které jsme si pochutnali snad přímo v jejich obýváku, a hned poté jsem vyrazil zpět do města, abych se ještě jednou potkal s Mirkem nad několika půllitry polského sice, ale piva. Hned nad prvním z nich, na gorlickém nově zrekonstruovaném rynku, nás napadlo, že Jirka by se mohl v penzionu nudit, a tak jsme brzy putovali s cinkajícími taškami procházkou přes celé večerní Gorlice zpět a strávili večer všichni tři společně na posezení před penzionem.
V neděli ráno jsme vyrazili na cestu domů, tentokrát přes Polsko. Na jejím počátku jsme však ještě udělali několik zastávek na vojenských hřbitovech v oblasti, a narazili hned na dva mimořádně zajímavé. První z nich je hřbitov nr. 120 Łużna, na němž jsou převážně honvédi z území současného Slovenska (hlavně 16. HIR z Banské Bystrice), u něhož se skví velká maďarská cedule (pouze v maďarštině, takže těžko říct co se nám snaží sdělit) a na každém kříži maďarská stužka... Pochopili jsme pouze, že je to dílem jisté vojenské jednotky současné maďarské armády z města Kiskunhalas.
Pak jsme se zastavili ještě na dalších dvou slovensko-maďarských - nr 118 Staszkówka s výraznou architekturou a nr. 136 Zborowice, který je čistě slovenský (taktéž HIR 16), avšak neleží přímo u cesty, takže ho maďarská armáda zřejmě dosud neobjevila. Navíc ho hlídá sympatická psí strážkyně Lassie. Na odjezdu jsme se pak zastavili ještě u jednoho, nr. 115 Rzepiennik Marciszewski, kde je zase mnoho Čechů od několika různých pluku - to je ten druhý mimořádně zajímavý. Nachází se totiž na lesem zarostlém výběžku louky nad potokem, kam jsme pronikli jen díky radě místního, jak to celé obejít a dostat se na místo z druhé strany, a je na pokraji zániku - na plánku relativně rozlehlý hřbitov s asi 150 hroby v realitě tvoří tři (nepůvodní) kříže a čtyři uměle navršené kopečky na ploše asi 3x8 metrů... Je to taky zabytek architektoniczny, jako všechny vojenské hřbitovy v Polsce?
Pak už jsme zamířili k Tarnówu a odtud ke Krakówu, abychom se znovu zastavili na fortu Skotniki (kde jsme již nebyli více než tři týdny...), již tradičně zde poobědvali a hlavně ho ukázali našim malým souputníkům, kteří mají bunkry všeho druhu velmi rádi a které dlouhá zpáteční cesta začínala už trochu nudit. Na cestě z Krakówa do Brna jsme se pak zastavili už pouze na těšínském vojenském hřbitově, kolem kterého jsme už několikrát málem projížděli, ale nikdy jsme ho nenavštívili, a nedlouho před setměním pak dorazili domů. Nakonec jsme se shodli, že to byl zase jednou mimořádně plodný a vydařený výlet.
3 komentáře:
Ahoj, sháním nějaké informace o bojích u Sekowa, případně kontakt na toho Bohdana. Děkuji Martin Svoboda
Ozvěte se nám prosím na mail signumbelli1914@gmail.com, domluvíme se.
Okomentovat