Akce, která se u příležitosti výročí ukončení první světové války v Olomouci a okolí konala 11.-12.11., byla první (a obávám se, že nikoliv poslední), které jsme se neúčastnili jako obyčejní členové zájezdu, ale kterou jsme organizovali. Z tohoto důvodu jsou mé zážitky z ní sice intenzivnější, ale těžko uchopitelné. Omluvte proto sníženou kvalitu tohoto textu, chyba není na vašem přijímači.
Sotva jsme ve čtvrtek kolem 16. hodiny dorazili do Olomouce, abychom zařídili poslední nutné organizační záležitosti a počkali na příjezd prvních účastníků, objevili se první dorazivší (polská expedice), a tak jsme se rovnou vrhli do hledání parkovacích míst v okolí Plaveckého stadionu (kde jsme měli domluvený nocleh), kde jich je přes den permanentní nedostatek a ubytovávání našich hostí ve frmolu vchodových prostor bazénu. Jelikož během toho dorazila i výprava slovenská, sfoukli jsme to nakonec jedním vrzem a pak odložili veškeré, po cestě značně žíznivé, členy výpravy do přilehlé restaurace s důrazným varováním před zde tekoucím nápojem značky Holba, vydávaným svými autory zatvrzele za pivo, abychom mohli konečně zařídit pár posledních drobností.
Později jsme se přesunuli k Moritzovi, do stylové hospody v bývalé židovské palírně těsně za hradbami města, která si vaří vlastní pivo, abychom zahraniční účastníky (k nimž se právě zde přidali i později přibyvší členové výpravy maďarské) oslnili pivní kulturou, kterou ze svých bydlišť bohužel moc nemohou znát. Aby byla zdůrazněna skutečnost, že toto vynikající pivo je z Moravy (nikoliv z Čech, jejichž obyvatelé si mnohdy zcela neodůvodněně myslí, že dobré pivo se vaří jedině u nich), přibylo k němu později večer ještě uzené koleno.
Nazítří ráno začínal oficiální program - po snídani jsme se vydali, vedeni Jardou chrlícím jednu vtipnou glosu za druhou, na prohlídku historického jádra města. Prošli jsme přes obě náměstí, shlédli komunistickou parodii na orloj, kterou se Olomouc pyšní, a došli k hradbám a mausoleu Jugoslávců v Bezručových sadech. To je ostudou spíše Srbska než města Olomouce, které by ho rádo uvedlo do důstojného stavu, ale v cestě mu stojí zapeklité mezinárodně-právní otázky. Odtud Jarda celou výpravu nasměroval už na vojenský hřbitov v Černovíru, kde se konal v 11 hodin oficiální pietní akt. Naše osazenstvo dorazilo na minutu přesně, a sotva jsme uvázali stužky na věnec, už jsme s ním stáli před ústřední kapličkou, abychom ho důstojně položili. Jarda poté k přítomným krátce promluvil, armádní kaplan odsloužil bohoslužbu, a tím oficiální paráda skončila. Následoval Jardův oblíbený kousek, to jest vyprávění přítomným zájemcům o historii hřbitova, zhusta prokládané nadáváním na město, které ho nechalo takto zpustnout.
Ze hřbitova jsme vyrazili do centra na oběd, a jelikož zbylo trochu času, zájemci ještě stihli prolétnout pár dalších pamětihodností, než se celá skupina přesunula Na Hrad, tedy na katedru historie UP, kde se konala konference na téma válečných hřbitovů ve střední Evropě. Jelikož zástupce ministerstva obrany nakonec nedorazil z pracovních důvodů a zástupcové university nedorazili z důvodu nezájmu, odehrála se takříkajíc v kruhu rodinném, za přítomnosti vzácného hosta pana Rychlíka, který povyprávěl o svých vzpomínkách na vojenské hřbitovy na Podkarpatské Rusi, kde mezi válkami žil se svou rodinou (o této problematice vydal nedávno i knihu).
Poté co jsme na universitě zatměli, vyrazili jsme do blízké hospody, abychom nabrali trochu sil na večerní cestu na Černovír, kde se konal event geocacherů, kteří na něm měli rozsvítit množství svíček. Když nás autobus MHD k mému překvapení nevysadil na hlavní cestě, z níž bych ke hřbitovu bez problémů trefil a kde je zastávka kreslená v mapě, ale zajel s námi do jakési postranní uličky, která mi známa nebyla, museli jsme počkat, až nás vysvobodí Jarda (který byl na černovírském hřbitově v předstihu), abychom celou skupinu nevystavili nočnímu bloudění uličkami olomouckého předměstí. Když jsme konečně dorazili na prostor před hřbitovem, měli jsme chvíli pocit, že nás šálí zrak - byl zaplněn parkujícími auty, a okolí se hemžilo davy lidí, kterých na Černovír dorazilo přes 200. U centrální kapličky už hořela hromada svíček a Jarda už poněkolikáté zopakoval své láteření na olomoucký magistrát maskované za výklad historie hřbitova, ale jelikož se geocacheři ukázali poněkud těžko ovladatelnými, nakonec jsme po odchodu většiny z nich hřbitov rozsvítili poukládáním svíček na to, co zbylo z křížů, my.
Zatímco většina výpravy odjela autobusem zpět do centra, náš zasunutý oddíl dokončil rozsvícení a pak vyrazil na autobus, který nejel. Když už jsme smířeni s tím, že cestu ještě jednou absolvujeme pěšky, mířili k centru města, zastavil nás jeden z posledních odjíždějících účastníků a nabídl nám svezení, takže jsme nakonec na večerní posezení v centru města nedorazili promrzlí úplně, ale jen napůl.
V sobotu jsme pak vyrazili mikrobusem na okruh po vlastech hanáckých, začínající na vojenské části hřbitova v Neředíně. Zde jsme krom položení věnce k pomníku padlým z první světové války navštívili především židovskou část, kde jsou pohřbeni vojáci židovského vyznání zemřelí v olomoucké nemocnici za války. Nakonec ještě Zbycho, který se k výpravě připojil až předchozího dne navečer, našel samostatný památník židovských vojáků, který stojí poněkud v jiné části hřbitova, a o kterém ani Jarda jakožto místní dosud nevěděl.
Další zastávkou byl fort XIII., na kterém nás přivítaly zpočátku pouze pro něj typické ovečky, obývající a spásající jeho valy. Jelikož pan majitel měl zrovna důležitější návštěvu, improvizovali jsme výklad o olomoucké pevnosti a jejich fortech na valech, a teprve posléze se nechali zavést dovnitř, kde jsme absolvovali mírně zrychlenou prohlídku, včetně její chlouby, plastického modelu pevnosti a širého okolí. Jarda se s námi zde bohužel musel rozloučit, na druhou stranu přibyl Rad. Další zastávka byla u tovačovského památníku střetnutí z války roku 1866, kde je nedávno renovovaný památník. Následovalo krátké zastavení v Přerově u památníku na místě rodného domu velitele 4. pluku čs. legií v Rusku Jan Gayera, a delší zastávka na Parníku, další restauraci (a jediné v Přerově), vařící si své vlastní pivo. I toto bylo přijato kladně.
Odtud jsme vyrazili do Hranic, abychom shlédli mausoleum vojáků zemřelých za první světové války, u něhož jsme se zdrželi déle než plánováno, neboť na některé účastníky silně zapůsobilo, jiní se zase pustili do obsáhlých debat... V Hranicích jsme se museli rozloučit se Zbychem, který tvrdil, že pokud neodjede, nebudeme zítra svítit. Už bez něj jsme tedy vyrazili na Hostýn, abychom zakončili program prohlídkou Jurkovičem navrhovaných zastavení křížové cesty (i když někteří účastníci zájezdu se už spokojili s prohlídkou interiéru místní hospody). Odtud jsme pak už za tmy vyrazili do Holešova vyzvednout bečku a pak na Rusavu, kde většina z nás strávila v Adamem propůjčené chatě příjemný večer v krbem vyhřáté místnosti, někteří odvážlivci pak příjemný večer na mrazu u grilu před chatou. Postupné odpadávání členů způsobilo jejich rovnoměrné rozložení po chatě na noc, přičemž krom tradičně v autě spícího glgačky se našel dokonce jeden sebevrah, který strávil noc ve spacáku venku.
Ráno jsme pak postupně odexpedovali jednotlivé národní týmy zpět do Olomouce, odkud vyrazily do svých domovin, a popíjejíce zbylé pivo jsme uvedli chatu do původního stavu (až na chudáka šneka). Po poledni jsme ji tak opustili, aby nás Jirka, tvrdící že cestu Rusava-Olomouc je schopen odřídit už i se zavázanýma očima, odvezl ještě jednou do Olomouce a odtud konečně do Brna. Byli jsme tak unavení, že jsme se ani přes značnou chuť nakonec nedokázali přimět k opuštění jednou už dosažených domovů k tradičnímu zhodnocení akce v některé z brněnských hospod, a museli ho provést až o den později. Z toho se dá soudit, že akce byla... akční;-)
15. listopadu 2011
Černovír 11-11-11 (10.11.-13.11.2011)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat