Východní Slovensko 15.-17.4.2011

Při příležitosti jarního setkání višegrádské skupiny navazující na loňské podzimní jsme si opět naplánovali delší výlet po východním Slovensku, tentokrát na celý týden. Tento záměr však zhatila Jirkova nezodpovědnost, když, pravděpodobně v náhlém vyšinutí smyslů, začal sportovat. Výsledky se brzy dostavily, a tak jsme nakonec byli rádi, že se mu vazy v koleni uzdravily natolik, aby mohl odjet do Humenného aspoň ve společnosti své stylové hole, a výlet museli odložit na později. Vyrazili jsme tedy pouze na otočku, na tři dny. Hned na začátku cesty, ve čtvrtek večer, nás České dráhy překvapily tím, že na trati Brno-Bratislava nasadily soupravu Pendolino (jak známo, veškeré železniční společnosti se snaží oslnit sousední země moderností svých vlaků, a tak vysílají na přeshraniční linky často své nejlepší kusy, tváříce se přitom ležérně ve snaze vzbudit dojem, že jde o běžný standard). A tak vznikla originální fotka (bohužel nevalné kvality, focená mobilem) pocestného 21. století:



V Bratislavě jsme přestoupili do spacího vagonu nočního rychlíku, v rámci zachování tradic zakoupili přiměřeně malé množství Šariše (a přesto nám zbylo) a rozjeli se na východ. V Humenném jsme byli v 7 hodin ráno, a mohli se tak v klidu pomalým krokem (jiného Jirka ani schopen nebyl) vydat přes město do místního kaštiela, kde se odbývala oficiální část konference. Po ní a po obědě okořeněném debatami na mnohá témata jsme vyrazili mikrobusem na obhlídku cintorínů, částečně kopírujíce trasu památného prvního východoslovenského srazu z roku 2006 (to to letí!). Naši hostitelé zvolili vychytralou taktiku, když nás nejdříve povozili po několika cintorínech upravených po německém způsobu v golfová hřiště, aby nechali patřičně vyniknout zlatý hřeb programu, nám dobře známý nedávno opravený stebnický cintorín. Malá skupinka včetně nás se posléze odpojila na typicky matúšovskou rychloexkurzi ke Stebnické Hutě (bojiště Osmadvacátníků, škola v níž družiníci zajali obvaziště...), která se obešla bez nutnosti vystoupit z auta a z níž jsme se vrátili ještě dříve, než místní starosta hostům stihl nalít kávu (což se nedá říct o slivovici). Což o to, my už Stebnickou Hutu dobře známe, ale jestli byl poznávací rychlozájezd přínosem pro ty, kteří zde byli poprvé, to si soudit netroufáme.

Po krátkém posezení se starostou Stebníku jsme se vydali na zpáteční cestu, během níž jsme se zastavili ještě na cintorínu zborovském. Unaven jsem tento den odešel spát bohužel velmi záhy, a proto mám o průběhu večerní neformální diskuze na poľovnické chatě, kde jsme byli ubytovaní, pouze nepřímé indicie z následného rána.

Druhý den jsme vyrazili na Veľkrop, největší vojnový cintorín z prvej svetovej vojny na Slovensku, abychom viribus unitis přispěli k jeho zvelebení. Počasí bylo na takovouto brigádu ideální, zhruba dvacítka účastníků vesměs pilná, a tak se podařil udělat snad aspoň kousek z té fůry práce, které zde ještě je a bude zapotřebí. Starosta Veľkropu, jenž kadencí nalévaní slivovice ještě předčil kolegu ze Stebníku, nám zajistil následné pohoštění a posezení, a tak jsme odjížděli v dobré náladě. Cestou zpět do Kamienky jsme v mikrobusu absolvovali i vzájemný rychlokurz všech višegradských jazyků - obzvláště základy maďarské gramatiky vysvětlované Maďarem Polákovi v angličtině a ruštině byly náročnou kapitolou pouze pro pokročilé.

Jak večer strávený opět na myslivecké chatě postupně plynul, diskuzních témat přibývalo, kdežto účastníků ubývalo (většina stihla odejít dříve než usnula). Nakonec se odebrali do říše snů všichni, aby se ráno každý podle svých plánů postupně rozjel do téměř všech světových stran. I nás tak čekala už jen tradičně nejsmutnější část programu - nutnost nasednout do vlaku směrem na západ a nechat se unášet přes celé Slovensko zpět k našim "civilním" životům...