Těšínsko 12.-13.2.2011

Na dvou posledních návštěvách Těšína a Karviné jsme byli seznámeni s člověkem, který se z oken svého domu dívá na kopce nad Skoczowem, po nichž se táhla linie fronty na konci československo-polské války o Těšínsko, a který se o téma zajímá, a tak vznikl záměr navštívit okolo výročí bojů tato místa. Nakonec se to sešlo tak, že jsme vyrazili tento víkend a spojili své projíždění bojiště s jinou akcí, která se konala nedaleko Dębowca - oslavou prvního výročí seskoku prvních polských parašutistů z Anglie - tzv. Cichociemnych - do okupované vlasti.

Vyrazili jsme v sobotu ráno a ačkoli bez dálniční známky znamenala cesta Brno - Těšín pěknou projížďku přes celou Moravu, byli jsme po jedenácté v Cieszyně. Tady jsme rychle zkontrolovali, co nového v Muzeu 4. pułku Strzelców podhalańskich, a vyrazili v koloně tvořené dvěma vozy do Dębowca. Když jsme si prohlíželi výstavu předmětů spojených s Cichociemnymi, zaujali nás dva vojáci velmi pečlivě skládající padák. Jelikož byl nákladní, nezdálo se nám pravděpodobné, že by tak činili pro své vlastní bezpečí, ale brzy jsme se dozvěděli, že nejen že to je originál z roku 1941, ale že skutečně bude později odpoledne použit.

Na takovéto akci samozřejmě nemohla chybět nám už dobře známá grochówka, jíž jsme neodolali, a pak už následoval oficiální akt. Stávají se z nás pomalu i odborníci na proslovy - musí se nechat, že tyto polské byly ve srovnání s bratislavskými česko-slovenskými znatelně kvalitnější - na druhou stranu zase v Dębowcu mluvilo víc kněží. Po položení věnců se celé osazenstvo (mimochodem poměrně početné) přesunulo na pole na okraji obce, o němž jsme se dozvěděli, že je to skutečně originální místo seskoku parašutistů, kde následovala neobvyklá historická rekonstrukce - nízko prolétající Andula shodila nejdříve dva nákladní kontejnery s materiálem (jeden z nich na onom originálním padáku, jehož skládání jsme obdivovali o pár hodin dříve) a poté postupně čtyři výsadkáře na stylových kulatých padácích (jediné co není jasné je, proč byli zrovna čtyři, když v originále byli tři...).

Během této ukázky jsme však už svou pozornost pomalu přesouvali k druhému, původnímu, důvodu naší návštěvy, a začínali s Markem plánovat projížďku po bojišti v okolí jeho domu. Přesedli jsme do jeho džípu a nechali se povozit po místech bojů, což bylo doprovázeno i jeho stručným výkladem. Udělali jsme si tak konečně obrázek jednak o tvářností zdejší kopcovité krajiny, a jednak o konkrétních podmínkách na místě bojů. Celý výlet byl navíc zakončen místní specialitou, která stála za to čekání na mraze - výbornými plackami s něčím jako škvarky, servírovanými v místní hospůdce (z první, kde jsme otevřeli dveře, nás přivítal mohutný zpěv až řev "Hej sokoły", který nám napověděl, že se zde koná jakási soukromá oslava; tato druhá byla při našem příchodu obsazena do posledního místa lidmi napjatě hledícími na obrazovku přítomného televizoru; když jsme, popíjejíce pivo venku před hospodou, zjistili, že všichni sledují lety na lyžích a skok Adama Małysze, pochopili jsme; jakmile skočil a závod zakrátko skončil, hospoda se během pár minut vyprázdnila a my tak měli spoustu místa k vychutnání objednaných placek).

Nakonec jsme se s Markem rozloučili výměnou darů (materiálů a knížek) a předběžnou domluvou na příští návštěvu, a vyrazili zpět na českou stranu, do Karviné, kde jsme se setkali ještě s jedním kamarádem, který pro nás v místní knihovně sehnal několik knížek k tématu, které se nám velmi hodí. Poseděli jsme tedy a pak vyrazili do Těrlicka, kde jsem měli zamluvené ubytování. Ukázalo se však, že mapa na internetu umístila hotel přesně na druhou stranu přehrady, než kde ve skutečnosti stojí, a tak jsme si užili ještě několik desítek minut nočního bloudění Ostravskem, což je opravdu specifický zážitek.

Večer si Jirka, po celodenním řízení, konečně dal nějaké to pivo a tím jsme první den výletu zakončili, nemajíce už sil k plánování dne druhého.

Ráno jsme zjistili, že počasí je stejně krásné jako včera, a po krátké procházce po okolí přehrady u hotelu (abychom vůbec věděli, kde jsme to spali) se vydali na další cestu po oblasti, tentokrát po trase Stonava - Orlová - Karviná - Zebrzydowice - Dębowec - Skoczów - Těšín - Chotěbuz. Jelikož jsme podcenili přípravu a nenašli si řádně všechna místa, která jsme chtěli navštívit, a krom toho si nevzali ani mapu (a kopie map operací z roku 1919 navíc předchozího dne ztratili), vyzkoušel jsem si navigaci podle maličkého displeje GPSky. A zjistil jsem, že jednou (navíc v husté oblasti průmyslového Ostravska) stačilo a příště si raději vezmu mapu papírovou.

Po obědě v Českém Těšíně (polskými zlotými jsme, jako obvykle, nedisponovali) v hospodě, která názvem předčila svou kvalitu, jsme chtěli výlet ukončit návštěvou velkomoravského hradiště u Chotěbuzi. To nás ovšem zaskočilo svou velikostí a hlavně fortifikačními kvalitami, neboť mimo sezonu je zavřené a díky potoku ho obepínajícího s jedním - zataraseným - mostem těžko dobytné (ne že by to nešlo - ale rozhodli jsme se, že nebudeme barbaři a na prohlídku se zastavíme, až budeme v těchto místech někdy v sezonu). A tak jsme se vydali na zpáteční cestu o něco dřív, než jsme čekali, ale zato jsme si tím umožnili ještě zastávku na vojenském hřbitově ve Valašském Meziříčí za světla.

Když jsme po návratu do Brna prováděli v jedné místní hospůdce obligátní hodnocení výpravy, tak jsem to nevyslovil, ale je nutno si přiznat, že ležérnost našeho plánování tentokrát překročila jakousi mez, za kterou už začíná způsobovat ne sice závažné, ale přece trochu komplikace, a tak se do příště musíme zase trochu polepšit;-) Pro ilustraci - a taky aby bylo vidět, že navigátor i řidič se skutečně činili - přidávám záznam pohybu po Těšínsku, jak ho viděl náš stroj na družice: