Po stopách hanáckých zeměbranců II a) Polsko (23.-25.3.2018)

Na poslední březnový víkend jsme měli naplánovanou expedici na Ukrajinu. Vzhledem k poruše na expedičním vozidle jsme však museli na poslední chvíli změnit plány a namísto Ukrajiny vyrazit tam, kam si troufáme i vozidlem standardním - do Polska. Konkrétně pak po stopách působení olomouckého LIR 13, abychom zaplnili nejedno bílé místo, které na naší mapě zbylo po první expedici v tomto směru před pěti lety (ano, Jardo, skutečně pěti). Za ty roky jsme totiž okruh našeho poznání značně rozšířili... a také na některých místech v terénu došlo k určitým změnám (ale o tom později).

Komparativní studie čepic vz. 08 a 85 odhalila nečekané podobnosti

Vyrazili jsme z Olomouce v pátek ráno a prvním cílem byla Smoleń, nacházející se uprostřed malebné krajiny krakovsko-čenstochovské jury. Definitivně jsme stanovili, že právě toto je nejhezčí bojiště LIR 13 - což je potěšitelné, jelikož je zároveň také bojištěm od Olomouce nejméně vzdáleným. Za zhruba tři hodinky cesty (z větší části po dálnicích) jsme tedy vystupovali z auta přímo pod zříceninou smoleňského hradu, před kterou se na konci listopadu 1914 zastavil útok LIR 13. Právě sem jsme nedošli při minulé návštěvě, kdy jsme na bojiště vyrazili z jižní strany, od Krzywopłot, tedy z míst, odkud vyrazil do útoku i LIR 13. Nyní jsme tedy v dobových podmínkách (trocha sněhu a teploty lehce nad nulou) vyrazili v protisměru postupu LR 13 - od Smoleně, kolem "skupiny domů JV od Smoleně", o kterou v závěrečné fázi bojů olomoučtí vojáci opakovaně bojovali s ruskými oddíly, po naučné stezce kolem místních pískovcových skalních útvarů. Procházkou v této oku lahodící krajině jsme došli až kousek od místa, kam jsme loni došli z jihu, a konečně tak ukončili tehdy plánované projítí celého bojiště.

Jedna ze skal mezi Krzywopłoty a Smolení, kolem kterých probíhaly boje LIR 13

Po návratu do Smoleně jsme popojeli o nějakých 20 km na sever, abychom se dostali do oblasti bojů moravské 4. pěší divize v okolí Lgoty Murowane. Teprve po návratu z minulé výpravy jsme totiž dohledali současné informace o dalších vojenských hřbitovech v této oblasti se nacházejících (tehdy jsme měli jen informace z roku 1918, které mezitím však poněkud zastaraly). Objeli jsme tedy další čtyři, přičemž se ukázalo, že na tom posledním (a vůbec největším) jsou dodnes zachovány nejen cedulky se jmény některých vojáků, ale i centrální památník jihlavského IR 81. Večer už citelně přituhlo, takže jsme odjížděli s výhledem na teplo a pohodlí našeho ubytování v Čenstochové, ale i s jistotou, že v této oblasti nejsme naposled.

Památník vojáků jihlavského IR 81

Provozovatelka ubytování v Čenstochové, kam jsme navečer dorazili, trvala i přes naše opakované ujištění, že polsky rozumíme, na tom, že na nás bude hovořit anglicky; hovořila tedy a výsledkem bylo, že nám téměř nic nesdělila. Ukázalo se ale, že nám žádná informace ani nechyběla, takže výsledkem byla spokojenost na všech stranách. Zatímco Jarda se rozhodl vrátit se do mládí sledováním polské televize, my ostatní jsme vyrazili do večerní Čenstochové s dvojím cílem: prohlédnout si centrum a pochutnat si na dobré večeři. Ten první se nám podařilo nejen naplnit, ale dokonce překonat, neboť jsme při pohledu z náměstí usoudili, že slavná Jasna Góra - nejvýznamnější poutní místo Polska - je tak blízko, že si zajdeme i k ní. Mimochodem, není to vůbec žádná góra.

Čenstochová

Cestou jsme navíc narazili na otevřené knihkupectví, a tak jsme prozkoumali i jeho nabídku. Zatímco my, co jsme pátrali po knihách na téma první světové války, jsme odcházeli zklamaní téměř nulovou nabídkou, Soňa naopak odcházela spokojená s kuchařkou staropolských jídel v ruce. Poté už nezbývalo, než nějaké to polské jídlo okusit i naživo. Cestou do města nás zaujala restaurace Viking - otevřít si ve městě, jehož sláva je založena na zázračném odolání švédskému obléhání restauraci tohoto jména mi připadlo natolik vtipné, že jsem trval na její návštěvě. Když jsme ale otevřeli dveře a ve zcela prázdném lokálu uviděli zlaté lemování ubrusů a piano, rychle jsme vycouvali. Tak nóbl společnost zase nejsme. Nakonec jsme tedy żurek a pierogy našli o kus dál, v prostředí zcela normální restaurace.

Druhý den ráno jsme zahájili opět více než tříhodinovým přesunem - na bojiště pod Ivanogorodem (tedy dnešním Dęblinem). Dlouhou a poněkud nudnou cestu jsme si krátili vyhlížením Biedronky (které zůstáváme věrni přesto, že už několik let nenabízí legendární Milkuś!), kterou jsme nicméně našli až v Radomi. Poté, co jsme uspokojili své nákupní choutky (Jirka zakoupil mimo jiné kilo soli), mohli jsme konečně vplout na bojiště u Ivanogorodu; bojiště placaté tak, že by se na něm dala svést i bitva námořní (kdyby jen lodě měly kolečka). I zde jsme měli, na rozdíl od minulé návštěvy, bohaté informace o vojenských hřbitovech na bojišti našeho pluku. Brzy jsme se však rozpomenuli, že se nacházíme v hloubi Ruského Polska...

Hřbitov Brzustów, pravděpodobně místo posledního odpočinku vojáků LIR 13 padlých pod Ivanogorodem

Ivanogorod bohužel musíme označit za naopak vůbec nejškaredější bojiště LIR 13 - a les u Bogucina, pásmo postupu LIR 13 na konci října 1914, lze s klidným svědomím označit za typické "místo, kde nic není". Abychom ale začali pozitivně - od minulé návštěvy přibyla rozsáhlá naučná stezka. Na všech jejích naučných tabulích v okruhu padesáti kilometrů od jakéhokoliv místa, kterého se dotkla bota polského legionisty, jsou podrobné informace o polských legionech. Mauzoleum polských legionů je krásně udržované. Ostatní vojenské hřbitovy, na nichž jsou pochovány tisíce rakouských, německých a ruských vojáků, jsou ve stavu... rozmanitém. Některé jsou udržované, některé jsou prakticky zapomenuté. Co nás ale postupně (nejdříve mě, o hřbitov později i Jirku) vytočilo, je polský nacionalizační přístup k vojenských hřbitovům z první světové války (který známe i odjinud z Ruského Polska). Na jednom hřbitově zůstala jen tabule o tom, že odtud byli přeneseni polští legionisti do mauzolea; o tom, že ostatní vojáci jsou zde stále pohřbeni, ani slovo. Na velkém hřbitově v Kozienicach, kde byla několik let vojenská nemocnice, velkolepě upravená kwatera leginów polskich hlásá, že zde je pohřbeno několik desítek polských legionistů zemřelých v této nemocnici; po ostatních vojácích ani stopy. A na každém druhém prvoválečném hřbitově je dodatečně umístěn hrob nebo dokonce jen symbolický památník nějakého polského partyzána z druhé světové války. Tím se místo pohřbení tisíců vojáků ze všech zemí stává polským národním památníkem - a tak je to správne, tak to má byt! Dovolte nám odejít.

Hřbitov Molendy ve vsi, kam LIR 13 už těsně nedošel

A tak jsme tentokrát oblast Ivanogorodu opouštěli s národnostně nesnášenlivými komentáři na adresu (ruských) Poláků na rtech. Korunu tomu nasadil Jarda, který nám později předhodil k dlouhým filosofickým úvahám téma "problémy východoslovanských národů s alkoholismem"; to nám vydrželo na několik hodin pomalu ubíhající cesty. Sobotní průjezd vesničkami 100 km od Varšavy, pravda, nabídl k tomuto tématu množství materiálu. Od Ivanogorodu jsme se však vydali na jih, k Sandoměři do našeho oblíbeného penzionu Dobry czas. Zde nás pan domácí osobně uvítal již na parkovišti, ukázal krásné pokoje, pohostil čajem a nakonec i chutnou večeří, a tím naše protipolsky naladěné mysle uchlácholil.

V neděli ráno jsme po dobré snídani vyrazili na poslední štaci - opět Klimontów. Člověk by řekl, že potřetí tady už nemůžeme nic nového objevit - ale my jsme sami sebe překvapili. Poté, co jsme prošli naše stará známá místa (hřbitov u cesty na Augustów, zákopy na kótě 282), zkusili jsme ještě najít druhý hřbitov u Beradze, jehož existenci naznačují místní orientační tabule, ale jehož polohu se nám minule nepodařilo vypátrat. A ejhle, v krásně prostupné a průhledné krajině se vynořil jen pár metrů od cesty, opatřen dokonce šipkou a přístupovými schodky... a také maďarským kůlem. Je ovšem téměř jisté že na tomto hřbitovu jsou pohřbeni vojási olomouckého pluku padlí během bojů na kótě 282.

Hřbitov na kótě 282, celá naše výprava i maďarský falus

Spokojeni s tímto objevem, vyrazili jsme pomalu na zpáteční cestu. Tu jsme přerušili jen u vesničky Skorzeszyce, na dalším místě, kde nic není, abychom aspoň symbolicky zhlédli oblast, kam pluk na počátku listopadu od Ivanogorodu ustoupil a kde se chystal k další obraně, než přišel rozkaz ustoupit dále, daleko na západ - až ke Krzywopłotům u Smoleně, kde jsme své putování před dvěma dny začínali. Zároveň jsme mohli obdivovat v dálce kopce Świętokrzyskigo parku narodowego - další nám dosud neznámé, ale na první pohled sympaticky vypadající polské přírodní rezervace. Od Skorzeszyc jsme pak už šupajdili nejkratší cestou zpět na Moravu - i tak byla "krátká" ještě pěkných pár hodin...