Pevnosti (24.6. - 27.6.2011)

Jelikož v Československu už je doslova jen pár srubů, které nikdo z nás tří neviděl, a naopak velkou většinu všech jsme již navštívili spolu nebo samostatně všichni, vyrazili jsme letos na tradiční pevnostní výlet naší trojice já, Jirka, Petr netradičním směrem a do programu pojali několik netradičních bodů. V pátek ráno jsme se pustili na pražskou dálnici a cesta nám příjemně utekla za neustálého Petrova telefonování, který si snažil ověřit, že má své nové auto řádně pojištěné (což se ukázalo být pro obě instituce, mezi nimiž jeho pojistka zrovna putovala, zcela nestandardní a nakonec vlastně neřešitelnou úlohou). A tak jsme se ocitli, ani jsme nevěděli jak, u Prahy, kde nás na chvíli zdržel zavřený tunel (naštěstí pouze dočasně) a brzy už sjížděli z dálnice do prvního cíle naší cesty, do Lidic. Zde jsme absolvovali interaktivní multimediální moderní expozici muzea/památníku, která ve mě zanechala stejně rozpačité dojmy jako zatím snad všechna moderní muzea - nebýt na konci trasy videa, kde přeživší ženy a mezitím značně dospělé děti vyprávěly svůj příběh, odcházel bych značně roztrpčen, protože bych se nebyl býval dozvěděl téměř žádné konkrétní informace o průběhu lidické tragedie a pozdějších osudech přeživších. Po procházce místy, kde obec stávala, a krátké zastávce v expozici romských koncentračních táborů, která byla mnohem skromněji pojatá, ale informačně slušně obsáhlá, jsme vyrazili dále.

Už kousek za Kladnem jsme však narazili na nečekanou cedulku, slibující "bunkr Drnov". Vydali jsme se udávaným směrem v očekávání výjimečně zachovaného řopíku pražské čáry, a když jsme namísto něho narazili na oplocený komplex jakési firmy a řopík ani po dvou průjezdech úsekem mezi cedulí a areálem nespatřili, vytáhl Petr svou moderní technologii a vygoogloval, že se jedná stanoviště a kryt protiraketové obrany vybudované v 80. letech. I přes tvrzení ostrahy oploceného objektu (kterou jsme vyrušili z její idylky zvídavými telefonickými dotazy na možnosti prohlídky bunkru), že bunkr je podzemním areálem a nelze ho navštívit bez přítomnosti správce, jsme za použití druhé vymoženosti (GPS) vyrazili trochu mimo cestu a brzy se ocitli uprostřed nečekaně rozlehlého komplexu krytých stanovišť, odpalovacích svahů a několika obslužných budov, který jsme si se zájmem prošli. Do podzemí jsme se sice skutečně nedostali, ale tato návštěva rozhodně stála za to. Odnášíme si z toho ponaučení, že ostraha neví.

Pak jsme se vydali na hlavní bod pátečního programu, kterým byla návštěva Terezína. Po krátkém dešti, který jsme vhodně skloubili s obědem na zastřešené zahrádce restaurace, jsme odstavili auto u brány a jali se Petra zasvěcovat do tajů bastionových pevností obecně a Terezína obzvláště. Jelikož se rychle naučil terminologii, mohli jsme se po zbytek výpravy bavit skutečně fundovaně - nebýt Jirkova úmyslného sabotérství, když tvrdošíjně používal výrazy jako "domeček uprostřed" namísto kavalíru, zeď před bastionem namísto kontragardy, potůček namísto kynety apod. Ač jsme to původně neplánovali, nakonec jsme obešli celou pevnost dokola, shlédli všechny prvky opevnění včetně stavidel a jako bonus i památník na místě, kde nacističtí provozovatelé židovského ghetta nasypali popel mrtvých obětí do řeky Ohře těsně před svým kvapným opuštěním místa činu. Nejdobrodružnější částí výpravy však bylo bezpochyby proniknutí do nitra podzemí pevnosti, včetně výletů do několika naslouchacích chodeb.


Petrovo pozadí při velmi náročném nastavování foťáku na společnou fotku v terezínském podzemí

Jelikož jsme skončili značně pozdě, posunuli jsme se jen o pár desítek kilometrů a ubytovali se v Mělníku, kde nám místní pan domácí s nezaměnitelným českým přízvukem doporučil nedalekou hospodu "Alabáááma", z čehož jsme si nepřestali utahovat po celé následující tři dny. Nakonec jsme zaparkovali o dům vedle, ve stylové hospůdce i s živou hudbou vyluzovanou několika místními štamgasty na kytáááru.

Ráno jsme absolvovali krátké zastavení na (nejen) italském vojenském hřbitově z první světové války v Milovicích, který byl však oplocen a uzavřen, a tak jsme ho obdivovali pouze zpoza plotu. Pak jsme dokončili přesun do pevnostní oblasti v okolí Náchoda, zaparkovali u místního nádraží v Malých Svatoňovicích a čekali na místní motoráček, abychom se jím přesunuli a kus dál podél linie, kterou jsme si hodlali projít anavrátit se tak k autu. S místního motoráčku supícího klikatou železnicí v Podkrkonoší se však vyklubal rychlík na trati Trutnov - Praha. Ačkoliv přijel trochu opačným směrem, než jsme čekali, nasedli jsme a přesvědčeni, že je vysoce nepravděpodobné, aby se zrovna zde potkali ve stejný čas vlaky v obou směrech jsme ani nepovažovali za nutné se ptát, zda je to skutečně ten správný vlak. Teprve těsně před tím, než se náš vlak rozjel, když jsme uslyšeli skřípění brzd vlaku, který si to přisupil na nádraží z opačného směru, nám došlo, že na tomto nádraží se skutečně vlaky křižují, a po rychlém dotazu u průvodčího jsme vyskákali zpět na peron a poklusem se přesunuli k tomu správnému vlaku. A tak se nám podařilo vyrazit na bunkry.

O dvě zastávky dál jsme přesedli na autobus a z něj pak už pěšky pokračovali k linii srubů, na jejímž začátku nás čekal hned jeden rekonstruovaný s příjemným průvodcem a poté několik dalších v lese na hřebeni svahu, přerušených jen jednou delší mezerou, kterou velmi vhodně vyplnila místní hospůdka čekající nás přímo u (přeložené) turistické značky s neuvěřitelně laciným pivem. Na konci putování po této části linie (z obou stran oddělené úseky, v nichž sruby nebyly postaveny) Jirka pouze nepatrně přeháněl, když prohlásil, že toto byly poslední bunkry, které ještě neviděl, a že příště už za opevněním jede jedině do Francie.

Jelikož se nám nepodařilo najít v Červeném Kostelci ubytování, které by splňovalo naše náročná kriteria (postel a hospůdka s jídlem poblíž), skončili jsme nakonec na druhou noc v Náchodě. Odtud jsme ráno vyrazili autobusem do Dobrošova, abychom shlédli tvrz, navštívili Jurkovičem projektovanou Jiráskovu chatu nedaleko, a poté podél linie srubů sestoupili z hor zpět do Náchoda, přičemž minuli zavřenou Březinku, kde v dešti nebyli její provozovatelé k zastižení. Aspoň mně tak na této linii zůstal jeden zásadní důvod k její opakované návštěvě. Po shlédnutí pěkné a poměrně rozsáhlé expozice ve srubu u nákupních center v Náchodě (Lázně) jsme se vydali ještě k poslednímu objektu, poněkud odskočenému srubu který měl střílet na nádraží, byl však oplocený a nepřístupný. Příhodně jsme se tím ovšem přiblížili k autu, která jsme ráno zanechali právě na nádraží, a jelikož zbyla ještě trocha času, vyrazili jsme na nedaleká místa bojů z války 1866. Nepříliš připraveni jsme našli několik památníčků, pročetli si několik informačních tabulí a udělali si představu o průběhu střetnutí u Náchoda. Pak jsme narazili na vhodný penzion, a nakonec se vydali ještě k vodní nádrží Rozkoš, abychom na její hrázi zastihli efektní západ slunce. Nás zde pro změnu zastihl hlad a když se ukázalo, že kuchař z našeho penzionu již vzal nohy na ramena, vydali jsme se ještě kousek cesty za teplou večeří. Tuto změkčilost má ovšem na svědomí výhradně Petr, který si bez teplého jídla nedokáže den představit.

Poslední den jsme vyrazili do Kladska, kde jsme navštívili Srebrnou goru i Kłodzko. Stříbrnou horu jsme zastihli vprostřed rekonstrukčních prací, a jelikož nešel proud, mohli jsme si její vnitřní prostory prohlédnout za použití vlastních lanerek. Sleva pár zlotých, kterou jsme za to dostali, se posléze ukázala důležitou, neboť naše zásoby zlotých byly nezodpovědně malé a vstupné v Kłodzku bylo o něco vyšší, než by byly bývaly unesly, nebýt právě této slevy. Bereme si z toho ponaučení, že je dobré si všude nosit vlastní baterky. V každém případě oceňujeme, že Poláci kvůli rekonstrukci celou tvrz nezavřeli (což by se jistě stalo například u nás), a my jsme si tak mohli z jejího vršku prohlédnou jako na dlani celé Kladsko a značnou část obojího Slezska. Uvědomili jsme si při tom, jak je kladský výběžek strategicky významný - už Fridrich ho Rakousku sebral právě proto, aby vytvořil klín do jeho území v citlivém bodě, a ještě stopadesát let poté Kladsko plnilo přesně tutéž funkci - a bylo obestavováno těžkým opevněním, přičemž kdyby bylo bývalo zůstalo součástí Rakouska (nebo bylo bývalo připojeno k Československu v roce 1918, jak také česká strana ne úplně důrazně, ale přece požadovala), obranná linie by mohla být vybudována přímo na jeho severní hranici (Kladsko je uzavřeno mezi horami ze všech stran) a výrazně by se zkrátila. V roce 1938 by tak byla výrazně dokončenější, než skutečně byla...

Na pevnosti Kłodzko jsme téměř na závěr naší výpravy absolvovali prohlídku s průvodcem a Petr tím pádem rychlokurz polštiny. Poté jsme se vydali směrem na Králíky a názorně si tak prohlédli, kudy by německá armáda měla nastupovat proti Československu a proč zde byla stavěna tak silná opevnění. Byl to poučný a neobvyklý pohled z opačné strany, než jsme zvyklí. Vynořili jsme se u našeho známého železničního mostu nedaleko Boříkovic (kolem toho jsme se loni již za tmy vraceli z Boudy k autu) a zajeli si ještě jedna zkontrolovat postup prací na povrchu Hůrky, a jednak se na hodinku položit na strop pozorovatelný Utržený a kochat se krásným výhledem, který nám toho dne umožnil vidět na druhou stranu až daleko do Jeseníků (včetně Pradědu). Po závěrečné debatě na Utrženém jsme už vyjeli nejrychlejší cestou do Brna.

Byl to velmi vydařený výlet, jehož program jsme vytvořili tak nabitý, až jsme byli sami překvapení, kde všude jsme byli. A taky jsme v Petrovi zaseli semínko zájmu o starší pevnosti, ale třeba i o válku 1866...