Malé Karpaty

Z nadpisu je zřejmé, že tento zápis bude těžko pojednávat o výpravě na bojiště. A taky že ne - definitivně tímto rozšiřuju působnost blogu i na jiné výpravy na zajímavá místa, než pouze výpravy na bojiště, což je proces který zde už delší čas plíživě beztak probíhá;-)

Do Malých Karpat vyrazili jsme ve středu po sedmé ráno, poté co jsme na poslední chvíli změnili dopravní prostředek (vlak za autobus) i výchozí bod (Podbranč za Košariská). Přes Senicu, kde jsme experimentálně (chůzí) vyzkoušeli, jak daleko je vlakové nádraží od samotného města a nádraží autobusového, jsme dorazili do Podbranče, odkud jsme vystoupali na zříceninu hradu Branč opatřenou množstvím cedulek, bohužel s nápisy bez výjimky už po záruce a tudíž nečitelnými. Zde se nám poprvé naskytl výhled do části Malých Karpat.

Pak jsme se vydali na pochod z Branče do Brezové pod Bradlom, kde jsme v místním konzumu doplnili zásoby potravin a v místní hospodě zásoby tekutin, a večer jsme vystoupali na Bradlo ke Štefánikově Mohyle. Tady jsme splnili všechny tři účely, za kterými jsme se sem vydali - vidět západ Slunce na Bradle, vidět východ Slunce na Bradle, a meditovat o různých důležitých věcech na Štefánikově mohyle, kde jsme posléze i přespali (čímž jsme, doufám, neporušili slovenskou ústavu, která ukládá každému návštěvníkovi aby se choval s úctou k osobě M.R. Štefánika a zdržel se všeho, co by mohlo narušit pokoj pietního místa). V noci nás poněkud zaskočil - naštěstí krátký - deštík, nicméně posléze jsme pochopili, že to bylo součástí genius loci tohoto místa - když jsme přicházeli, proletěly nám nad hlavami dvě Alcy slovenských vzdušných sil - Štefáník byl pilot, večer jsme mohli pozorovat oblohu plnou hvězd - Štefánik byl astronom, a v noci nás pokropil deštík - Štefánik byl meteorolg... Jen bychom rádi věděli, co by autor mohyly Jurkovič řekl na ty otřesné sloupy se světly osvětlujícími v noci mohylu, a co by vlastně sám Štefánik řekl na to, že mu takto světelně znečišťují oblohu nad jeho mohylou, kde by jinak celou noc bylo možno pozorovat spousty hvězd.

Ráno jsme sestoupili z kopce a proti proudu času a z místa jeho posledního odpočinku dorazili do jeho rodného domu, kde je pěkné muzeum s kvalitním výkladem znalé průvodkyně. Poté jsme autobusem vyrazili do Brezové, kde jsme na nádraží hledali spoj do Jablonice - k našemu údivu to byl tentýž autobus, kterým jsme právě dorazili, a tak jsme pobavili jeho vodiče tím, že jsme opět nastoupili a koupili si další lístky...

V Jablonici už jsme tuto eskapádu neopakovali a autobus nadobro opustili, abychom po doplnění zásob vyrazili konečně do hor. Naším cílem byla zřícenina Korlátko a pak Plavecký hrad. K neobvyklému názvu hradu - Korlátko - se nám dostalo poučení na místní naučné tabuli, kde jsme se dozvěděli, že hrad se jmenoval podle svého stavitele Konradstein, načež byl Konrad zkomolen na Korlat a neměcký Stein zaměněn za maďarský výraz pro totéž - kö. Ještě než jsme ovšem dorazili na Korlátko, zastavili jsme se - z důvodu etnografických výzkumů Záhoráků - v místní krčmě, kde jsme si vyslechli veselou historku o předvolební tortě päť krát šesť, alebo šesť krát päť metrov veliké. Na základě ní jsme došli k lingvistickému objevu, že Záhoráci mluví jazykem, který je od spisovné slovenštiny na hony vzdálen. Po návštěvě zříceniny jsme se ocitli přímo pod čtyřmi větrnými elektrárnami, které jsme poprvé zahlédli už z Branče a Bradla. Měli jsme štěstí, že nemrzlo, neboť podle cedule vtipně umístěné až u posledního z větrníků co mají spasit lidstvo by v takovém případě kolem stavby až do vzdálenosti 150 metrů pršely kusy ledu.

Dále naše cesta vedla po tzv. České cestě, kterou zjevně naposledy před námi prošla karavana kupců někdy ve 13. století, směřující do Prahy. Cesta byla značena modrou značkou, ale podezíráme slovenský klub turistov, že účelem značky bylo procházející karavany odklonit do temných hvozdů, kde mohou být oloupeny. Ze špatně značené modré jsme sešli dvakrát, jednou dočasně a jednou definitivně, což se nicméně ukázalo být pro budoudcnost pozitivním. Ocitli jsme se tak v Prievalech, odkud jsme autobusem přejeli do Plaveckého Podhradie. Zde jsme si odpustili návštěvu hospody, neboť nás čekal výstup na zříceninu, kde jsme hodlali nocovat. Když jsme byli už na úpatí kopce, na němž se hrad nachází, udeřila nás do očí velká cedule nabízející ubytování v jakémsi poměrně rozlehlém oploceném areálu, jehož vstup se pochopitelně nacházel přesně na opačné straně. Rozhodli jsme se prodrat se polem a různým porostem k němu, a nebyli jsme zklamáni - ochotný vrátný, ze kterého se vyklubal víceméně Moravák, nám přivolal majitelku ubytovny a půlhodinku čekání nám vyplnil svými zajímavými historkami o místních kopcích, jeskyních, keltském oppidu, vojně ve Vyškově a tom oném. Po ubytování jsme nakonec tedy přeci jenom navštívili místní restauraci a po tomto zážitku jsme se usnesli, že Corgoň už pít nebudeme.

Následující den jsme naposled doplnili zásoby, k nimž jsme na cestu dostali přibalenou i radu o tom, jak se vlastně v eurech dává tuzér (člověk si nechá vrátit přesně a pak na stole nechá nějaké centy, o nichž předem ví, kolik to vlastně je a že tolik chce nechat - má to ovšem tu nevýhodu, že se pak člověku hromadí ty maličké měďáky v hodnotách kolem 50 haléřů, dodávám já) a vyrazili na náš nejdelší pochod - na Plavecký hrad, z něhož nám pěkný výhled trochu omezovala jen přízemní mlha nad údolím pod ním, a dále kolem keltského oppida galským lesem přes Klokoč, což je kopec s krásným výhledem do nitra Malých Karpat a slušně zaplněnou vrcholovou knihou a zároveň přírodní rezervace, jejíž mikroreliéf podle naučné tabule utvářejí četná mraveniště, která jsou zřejmě natolik mikro, že nejsou lidským okem vůbec pozorovatelná, neboť jsme rezervaci prošli skrz a nezahlédli jediného mraveniště, až na Červený Kameň. Na ten jsme dorazili přesně po zavíračce, takže jsme museli jeho návštěvu odložit na příští den (a definitivně se tak vzdát záměru dojít do Bratislavy). To jsme ještě netušili, k čemu to bylo dobré...

Popošli jsme ještě pár kilometrů na Zochovu chatu, kde jsme se hodlali ubytovat. Už zdáli jsme obdivovali vysoký jeřáb, ovšem jen do okamžiku kdy se ukázalo, že jeřáb jeřábuje právě Zochovu chatu, která je celá v rekonstrukci... A tak nám nezbylo než hledat ubytování jiné - naštěstí je to rekreační oblast, takže to nebyl zas takový problém. Našli jsme penzion, který nám svým vybavením ze 70. let připravil spoustu zajímavých zážitků - počínaje sprchou v umyvadle, pokračuje (nefungujícím) lustrem ve tvaru trianglu umístěným v rohu místnosti, a konče lampou nad postelí namontovanou tak, že její šňůra nedosáhla do zásuvky... V místní stylové hospodě zato měli dobré strapačky i pivo.

Ráno jsme se vydali zpět na Červený Kameň. Tam existují dva prohlídkové okruhy, první po obytné části paláce, a druhý po renesanční pevnosti. Samozřejmě jsme chtěli na ten druhý, nicméně aby se prohlídka uskutečnila, je potřeba, aby se sešlo aspoň 5 lidí - a všichni návštěvníci si vytrvale kupují okruh první... Dostali jsme tedy zelené visačky označující, že jsme exoti co by rádi na pevnost, a doufali, že během hodiny co zbývala do začátku prohlídky se najdou ještě tři další takoví znalci (nebo šílenci?). Brzy jsme vzdali hypnotizování přicházejících návštěvníků, marně vyhlížejíce nějaké pevnostní typy, a raději jsme si prohlédli volně přístupné prostory Červeného Kameňa a pozorovali přípravy jakýchsi svatebčanů na obřad. Doslova za pět minut dvanáct (prohlídka měla začínat ve 12.00) se z pokladny vynořili čtyři lidé, kolem nichž vlály vytoužené zelené visačky, a přestože se posléze ukázalo, že na pevnost chtějí pouze dva z nich, kvalitní prohlídka po pevnosti se znalou průvodkyní se uskutečnila i se čtyřmi návštěvníky (zřejmě už počet 4 lidí byl pro průvodce svátkem).

Poté co nás potkalo toto štěstí, vydali jsme se na postupnou cestu domů. Sešli jsme do vesnice Častá na autobus, který nás dopravil na autobusové nádraží slovenské stolice. Protože jsme se ocitli v neznámé části města a mapa se zdála poněkud neodpovídat realitě, došlo právě zde, v centru slovenského hlavního města, na buzolu... Posléze se situace vysvětlila zjištěním, že Bratislava je tak velké město, že má autobusová nádraží dvě, a my pochopitelně v mapě našli první z nich a automaticky předpokládali, že musíme být na něm, neboť hledat druhé by nás ve snu nenapadlo...

Zakoupili jsme ještě něco salámu a za jeho pomoci dojedli náš poslední chléb u pana Gašparoviča na dvorku, kde jsme nádavkem objevili zapomenutý prototyp bájného Turingova stroje. Pak jsme udělali něco pro budoucnost, neboť jsme našli ideální čekací hospodu poblíž bratislavského nádraží (protože po minulé zkušenosti jsme už odmítli navštívit pizzerii hned naproti nádraží). Díky zpoždění vlaku jsme byli nakonec nuceni využít i služeb nádražní restaurace, která má jedinou nevýhodu, a to že zavírá o víkenu už v 18 hodin, a také nádražních záchodků za neuvěřitelných 40 centů na osobu. Nakonec jsme úspěšně nasedli do našeho oblíbeného jugoslávského rychlíku Bělehrad - Praha, a z Břeclavi se rozjeli každý směrem ke svému domovu.