Ukrajina (11.-15.4.2017)

Na Ukrajinu jsme se tentokrát podívali díky laskavosti našich lehionářských kolehů, kteří se vypravili na zborovské bojiště připravovat velkolepou akci, která se zde bude konat u příležitosti stoletého výročí bitvy u Zborova na přelomu června a července (podrobnosti na webu), a kteří nám nabídli možnost svézt se s nimi. Vyrážet na noc je jejich styl - a my můžeme konstatovat, že noční přesun má něco do sebe, obzvláště pokud celou dobu řídí někdo jiný... Člověk se sice zdaleka nevyspí tak jako v postýlce, ale na druhou stranu v úterý pozdě večer vyrazí z domu a ve středu dopoledne je po zhruba 10 hodinách cesty (z toho 2 hodiny připadají na ukrajinskou hranici a jedna hodina na časový posun) v Ozerné za Zborovem, kde jsou na místním hřbitově pohřbeni příslušníci čs. střelecké brihády padlí před bitvou u Zborova; jejich pohřebiště bylo naší první zastávkou.

Konečně máme zase pamětní stužku, kterou můžeme vázat na hroby českých vojáků... její obnovenou premiéru bylo třeba řádně zdokumentovat.

Druhou pak byl místní bufet nabízející produkty za velmi rozumný peníz. Neměli jsme však štěstí s výběrem, studený boršč, maso pochybného původu a hlavně mimořádně uzený uzvar žádným velkým kulinářským zážitkem nebyly. Účel ale splnily a my se mohli přesunout na samotné zborovské bojiště. To jsme sice navštívili už při našem kodrcání západní Ukrajinou před 3 lety, ale tentokrát jsme měli možnost prohlédnout si ho pod odborným vedením našich lehionářských kolehů mnohem důkladněji. Kromě Mohyly, která se před stoletým výročím mohutně rekonstruuje, jsme strávili většinu dne v polích západně od Cecowé (dnes Kalinivka), kde bylo těžiště útoku čs. brihády 2.7.1917. Viděli jsme cecowské údolí, předsunutý opěrný bod Káťa, místo zaniklé vesnice Cecówka (kde bylo za bitvy obvaziště IR 35), a opět vrch Mohila i němého svědka bitvy, kamenný kříž z roku 1902 se stopami střel pod ním. Hlavně ovšem jsme viděli nepřehledně se vlnící terén plný plytkých roklinek a táhlých svahů bez výraznějších orientačních bodů, díky kterému je identifikace konkrétních míst na zborovském bojišti dosti náročnou úlohou.

Orientace na zborovském bojišti si vyžaduje plné soustředění několika badatelů ;-)

Zastavili jsme se ještě na jediném dochovaném rakousko-uherském hřbitově na zborovském bojišti - resp. jeho zbytku -, který se nachází severně od úseku českých pluků (IR 35 z Plzně a IR 75 z Jindřichova Hradce) v pásmu sousedních maďarských jednotek v Koršylivu, a pak už vyrazili do Tarnopolu, kde jsme byli ubytovaní v hotelu téhož jména. Večer jsme zvládli jen krátký výlet do nedalekého centra města, průzkum četnosti restaurací v něm (nikoliv překvapivě nižší než u nás) a nalezení knihkupectví s dlouhou otevírací dobou, v němž jsme zakoupili odbornou literaturu. A také definitivně pochopili, že turistické mapy Ukrajiny (mimo Karpaty), o kterých jsme snili před cestou, opravdu neexistují.

Druhého dne jsme se nechali zavést na první lokalitu, která nás eminentně zajímala - k vesnici Szybalin, kde byl od srpna 1916 do března 1917 nasazen jihlavský IR 81. Zkoumání jeho pozic nám výrazně zpříjemnila skutečnost, že od pana Kurky jsme dostali několik snímků focených na tomto místě jeho dědečkem, příslušníkem IR 81. Rozhodli jsme se najít v terénu místa jejich pořízení a vyrobit dnešní fotky odpovídající těm historickým.

Výchozím bodem našeho putování byl památník Sičovým střelcům (dobrovolnické jednotce Ukrajinců v rakousko-uherské armádě o síle pluku), kteří v srpnu a v září drželi pozice na hoře Lysonia, než byli při ruském útoku prakticky zlikvidováni; právě na jejich místo byl pak postupně nasazen jihlavský IR 81, který v dalších bojích o tuto významnou výšinu utrpěl rovněž značné ztráty. Památník má pohnutou historii, neboť původně vznikl na místě hřbitova Sičových střelců padlých v bojích na Lysoni. Ti byli však polskými úřady, kterým se nelíbilo, že zde vzniká ukrajinské národní poutní místo, ve 30. letech přeneseni na turecký vojenský hřbitov do asi 10 km vzdáleného Pidvysokého a památník byl od té doby pod vlivem polského a sovětského režimu několikrát zrušen a obnoven.

V současnosti je památník Sičových střelců poměrně monumentální.

Na místě jsme zjistili, že právě tento hřbitov na Lysoni je na fotce od pana Kurky.

Leden 1917 (fotografie od pana Kurky)

Duben 2017

Zda zde společně se Sičovými střelci byli pohřbeni (a přeneseni do Pidvysokého) i vojáci IR 81, nejsme schopni zatím zjistit. Nedaleko památníku se však pod svahem na okraji lesa nachází další větší rakousko-uherský hřbitov; ani o tom žádné bližší informace nemáme.

Rakousko-uherský vojenský hřbitov pod vrchem Lysonia byl ke stoletému výročí bojů na Lysoni mírně zveleben

Po jeho prohlídce jsme se vrátili na hřeben Lysoni a vyrazili po něm nad Szybalin. V délce několika kilometrů se nad celou vsí táhnou velice výrazné zákopové linie, které od podzimu 1916 do jara 1917 "obhospodařoval" IR 81. Nedaleko od památníku se od první linie ve shodě s dobovými náčrty odděluje předsunutá linie a vytváří zde rozlehlý opevněný komplex s mnoha spojovacími zákopy a úkryty. Prošli jsme těmito pozicemi až do míst, odkud byl focen další ze snímků pana Kurky, a poté co jsme si na oslavu jeho nalezení dali oběd, pokračovali dál, abychom nalezli místo, odkud byl snímek OPRAVDU focen.

Leden 1917 (fotografie od pana Kurky)

Duben 2017

Pak jsme sestoupili do vesnice a šli se porozhlédnout po místním hřbitově, kde byl podle archivních dokumentů měly být rovněž hroby vojáků z první světové války, ale kromě podezřelého kříže a památníku ukrajinským obětem stalinského teroru (který snad mohl být postaven na místě bývalého vojenského hřbitova) jsme nic nenašli a ani od místních nezjistili. Dozvěděli jsme se ale, že rozpadlý kostel u cesty, který jsme viděli už při příjezdu, je bývalý polský kostel, a tak jsme ještě pro jistotu prozkoumali, že hřbitov se nenachází o něj (nenachází). Pak jsme se vrátili na svahy nad Szybalinem a prošli ještě druhou polovinu zákopové linie IR 81, přičemž jsme usoudili, že poslední neidentifikovaný snímek musel být focen z toho jediného místa, které je dnes oproti stavu před 100 lety porostlé lesem, a nejde ho tudíž zopakovat. Nakonec jsem ale nad obrázky doma našli fotky z kopců na levém křídle pluku, které se zdají místu odpovídat docela dobře.

Leden 1917 (fotografie od pana Kurky)

Duben 2017 (fotografie není přesně ze stejného místa, bylo by potřeba posunout se více doprava a aparát namířit více doleva, na což jsme už neměli čas...)

Sešli jsme zpět k mahazinu v Szybalinu a sotva se krátce občerstvili, už se vynořila lehionářská dodávka, aby nás odvezla zpět do Tarnopolu. Zde jsme navštívili hruzinskou restauraci a ochutnali něco krajových specialit. Pak jsme si uvědomili, že už jsme druhý den na Ukrajině a ještě jsme nebyli schopni objednat si (mimo boršče) nějaké typické ukrajinské jídlo, a rozhodli se, že to musíme zítra napravit.

Následujícího dne jsme vyrazili do Zolotniků - místa, kde jihlavský IR 81 strávil skoro rok (od září 1915 do srpna 1916) před ústupem k Szybalinu v pozicích hájících předmostí na Strypě. I zde jsme identifikovali místo vyfocení několika dobových fotohrafií.

1916 (fotografie od pana Kurky)

2017 (bylo by potřeba posunout se mírně doprava, ale tam nebyla možnost vylézt na svah); cerkev vpravo vypadá dodnes stejně, ale polský katolický kostel vlevo je dnes ruinou

Na luskách - 14.7.1917 (fotografie od pana Kurky) - z kostela v pozadí je přes zeď zahrady vidět jen horní část

Na návsi - 14.4.2017 (polský kostel v pozadí je dnes ruinou, na místě tehdejších domků a zahrad je dnes vydlážděná náves před obecním úřadem)

Místní pán nám ochotně povyprávěl o tom, že polský katolický kostel byl po druhé světové válce opuštěn a sovětský režim v něm následně zřídil kino ve spodním patře a kulturní centrum v patře horním. Na to se ale, slovy onoho pána, Bůh nemohl dívat a tak jednoho dne silný vítr odnesl střechu - a od té doby je kostel neudržovanou a nepoužívanou ruinou.

Hlavně jsme ale po dlouhém pátrání a porovnávání fotek a vyptávání místních zjistili, kde se na místním hřbitově nacházel vojenský hřbitov IR 81. Nakonec se ukázalo, že je zde i malý sice, ale prokazatelný zbytek kamenného památníku jistého jednoročního dobrovolníka.

Hřbitov v Zolotnikách (fotografie od pana Kurky) - uprostřed kamenný pomník jednoročního dobrovolníka Pštrose, stromy za hřbitovem zakrývají výhled na civilní hřbitov, z něhož jsou mezi stromy vidět dva náhrobky či památníky

Vojenský hřbitov v Zolotnikách, 2017 - kámen uprostřed je zbytek pomníku jednoročního dobrovolníka Pštrose, na zlomu vzadu byly dříve stromy, volný plac za ním je stará část hřbitova, kde dnes již nestojí žádné náhrobky, vpravo vzadu stromy dnešního parku zakrývají výhled na terén za vsí, který je na dobové fotografii vidět

Jako bonus jsme od pána, který nám umístění hřbitova potvrdil, dostali ještě výklad Nostradamova proroctví. Samotné pozice IR 81 na předmostí Strypy jsme nezkoumali, neboť k nim máme málo podkladů a terén na první pohled nevypadal nijak specificky. Cestou zpět do Tarnopolu jsme se zastavili u Nastaszówa - místa, kde byl celý IR 81 v září 1915 zajat při ruském protiútoku -, abychom mohli obdivovat lány polí, na kterých se tak stalo. Jediná výrazná věc na této lokalitě byl zápach zemědělského typu, který pokrýval celou jinak naprosto nezajímavou lokalitu. A tak jsme se kromě poznání, že tuto oblast nemá smysl zkoumat, odnesli jen poznatek o tom, že úsek pluku byl širší, než jsem si podle plánků a popisů představoval.

Pohled podél linie IR 81, na které byl v noci ze 6. na 7. září 1915 pluk připravující se k útoku zajat ruskými jednotkami, které vyrazily do protiútoku a pronikly pluku do zad stržemi viditelnými v pozadí na tomto snímku; a nebo prostě obyčejné ukrajinské pole

Po návratu do Tarnopolu jsme měli celé odpoledne na to, abychom konečně okusili ukrajinský šašlik a obdivovali památky města. Ty nás, nutno přiznat, trochu zklamali, když jsme po chvíli zjistili, že na všech směrovkách a pláncích uváděná bazilika je onen kostel, který máme před hotele a kolem něhož chodíme každý den několikrát, a stejně propahovaný bývalý jezuitský kostel je fabrika. Prohlédli jsme si tak aspoň nádraží (poměrně hezké) a hlavně promenádu u tarnopolské přehrady, která musí být v létě opravdu příjemným místem (my jsme ji však v tom studeném vichru nedokázali dostatečně ocenit).

Tarnopolská přehrada

Když jsme narazili na opravovaný pomník Bandery a vývěsku dobrovolnického praporu Azov, usoudili jsme, že turistiky po Tarnopolu bylo již dost a okusili ještě něco ukrajinských piv. K nim je nutno podotknout, že tentokrát nás dost zklamaly. Nevím, zda jsme měli smůlu, nebo zda jsou všechna prodávaná piva už skoupena velkými značkami, ale nenarazili jsme tentokrát na žádné vyloženě chutné. Ještě než Tarnopol opustíme, poznámka k ukrajinským cenám. Od našeho posledního výletu na Ukrajinu v roce 2014 kurz hřivny v důsledku vývoje v zemi oproti koruně klesl na polovinu - tehdy byla hřivna za zhruba 2 koruny, dneska stojí necelou korunu; díky tomu se snadno přepočítávají tamější ceny na naše (kurz 1:1 zvládá používat i Jirka, který má jinak s jakýmikoliv přepočty měn notorické problémy). Ceny jídla, pití nebo ubytování jsou v průměru poloviční než u nás, což je pro nás příjemné. Nicméně je potřeba si uvědomit, že pro místní jsou naopak dvakrát vyšší než u nás, neboť průměrná ukrajinská mzda je momentálně okolo 6 000 hřiven.

Bazilika Neposkvrněného početí Panny Marie

Náměstí Tarase Ševčenka (nejčastější název ulice a náměstí na Ukrajině) s divadlem

Кафедральний собор Різдва Христового

Ráno jsme se s Tarnopolem rozloučili a vyrazili naposledy znovu ke Zborovu. Lehionáři zde dokončovali své mapování, fotohrafování a natáčení a při tom nás po dosti náročných a místy prakticky neexistujících cestách zavezli o pár kilometrů na jih, ke Koniuchám. Zde byl totiž jihlavský IR 81 nasazen během slavné bitvy u Zborova a 1.7.1917 prakticky celý opět zajat. Na tuto lokalitu jsme neměli mnoho času, takže jsme jen obhlédli překvapivě divoký ráz krajiny a vysoké srázy nad vesnicí, na nichž se nacházely obranné linie IR 81, vytipovali možné místo původního umístění vojenského hřbitova IR 81 a za pomoci místních našli místo pohřbení vojáků z první světové války na místním hřbitově (kam byli pravděpodobně po odchodu fronty přeneseni z malých hřbitovů v okolí). Jak nás místní varovali, komunisti na něm následně postavili pomník...

Vojenský hřbitov, na němž jsou pochováni už vojáci kozáckého vojska ze 17. století, s památníkem osvoboditelům vybudovaným po druhé světové válce

Kopce nad východním okrajem Koniuch, na nichž byly pozice IR 81 před jeho zajetím 1.7.1917

Děkujeme tímto našim "hostitelům" nejen za to, že obětovali čtyři lehionářské tlumiče, aby nám pomohli lokalizovat toto místo pohřbení rakousko-uherských vojáků, ale i za to, jak nás celou dobu po ukrajinských silnicích vozili a hlavně za to, že nás převezli přes těch více než 700 kilometrů, které oblast od střední Moravy dělí. Cestou z Koniuch jsme ještě mohli obdivovat dva simulované útoky vojáka čs. brihády, které tito natáčeli na zborovském bojišti pro účely použití ve virtuálních brýlích, a pak už (s mírným předstihem oproti původnímu plánu) sledovat ubíhající ukrajinskou (pomalu a houpavě) a následně polskou (rychle) krajinu, jak jsme vyrazili zpět domů. Na ukrajinské hranici tentokrát nejen že nebyl nával, ale nebyl tam prakticky nikdo (až z toho náš řidič zapomněl zastavit na stopce a vyslechl si od nakvašené polské celnice promluvu na téma, že jsme jim málem přejeli nedisciplinovaně do Polski bez kontroly!), takže zdržení bylo minimální. I díky tomu jsme byli už před půlnocí v Kroměříži.