Expedice do Itálie byla pro nás po delší době opět expedicí mimořádně objevnou - navštívili jsme samá pro nás nová místa, z větší části novou frontu a vlastně i novou zemi. Vyráželi jsme v sobotu ráno a po šesti hodinách strávených na dálnici jsme si první pořádnou zastávku udělali v Palmanuově - bastionové pevnosti, která nemá s první světovou válkou nic společného; nicméně jsme kulturní lidé a rádi si rozšiřujeme obzory i mimo oblast našeho hlavního zájmu. Palmanuova je ukázková pevnost, na rozdíl od Terezína postavená na počátku období bastionových pevností a kompletně zachovaná, včetně tří bran. Uvnitř se nachází ospalé městečko (které však na rozdíl třeba od Josefova evidentně žije zdravým životem) se sítí pravoúhlých uliček a efektním náměstím, které jsme zastihli v odpoledním žáru na konci siesty. Z hradeb od muzea (samozřejmě chiuso) je krásný výhled na pevnostní objekty, skrz něž vede několik turistických, cyklistických i běžeckých stezek.
Před branami pevnosti
Po prohlídce pevnosti jsme pokračovali k místu našeho prvního ubytování, které se nacházelo nad Piavou naproti Montellu. Jelikož jsme co se týče plánování už značně laxní, absolvovali jsme celou expedici bez mapy Itálie, pouze s použitím GPS navigace. Ta měla tendenci se v italském horku zasekávat při každé složitější dopravní situaci. Nicméně automobilismus v Itálii se vyznačuje značně uvolněným stylem, který člověk rychle vstřebá a přizpůsobí se mu. Zdánlivý chaos na silnicích je ve skutečnosti ležérní svobodou zodpovědných řidičů, občasné troubení přátelským pozdravem či povzbuzením. V těchto podmínkách není bloudění či chvilkové zmatkování na cestě ničím stresujícím.
Óda na Itálii
Když jsme nalezli místo našeho prvního ubytování, chvíli nám trvalo, než jsme vstřebali, že se nejedná o sen, ale o skutečnost. Čekala na nás nádherná casa s klíčkem v zámku, venkovním posezením, vínem na stole a milou paní majitelkou. Ta nám po zjištění účelu naší návštěvy začala navíc roztomilou angličtinou s příměsí italštiny (zhruba v poměru 1:9) vysvětlovat, že jsme ubytovaní přímo na pozicích rakouské pozorovatelny, ukazovat zbytky postavení kulometu, který "pif paf na Italy na protějším břehu" a upozornila nás na kavernu nacházející se hned vedle naší vilky. Večer jsme nad lahví vína dlouho rozjímali, zda by přece jen nebylo lepší napříště už pořádat expedice spíše do těchto oblastí, než do našich oblíbených východních Slovensk, Haličí či Ukrajin...
Casa Giorgina, na tři dny náš dočasný domov pod italským nebem...
... a výhled z něj na Benátsko, k moři.
Domácká výroba radlera, aneb objevili jsme, v jaké úpravě se dá i italské pivo pozřít. Ale když byla ta možnost, beztak jsme raději i na to používali pivo slovinské...
Česká stopa u San Dona
Putování po italské frontě jsme začali hezky od podlahy, tedy od moře, a první den vyrazili k San Dona di Piava. Další ospalé italské městečko nás přivítalo slavností, při níž na náměstí vyhrávala vojenská kapela, a stánkem, v němž jsme zakoupili naši první italskou knihu a dostali k ní mapu oblasti, která nám posléze hodně pomáhala při putování v pro nás neznámých končinách. Nejdříve jsme vyrazili k pamětním deskám několika popravených československých legionářů, které se nacházejí poblíž (s padesátiprocentní úspěšností co se týče jejich nalezení). A pak už po mostě přes Pivau na západní břeh, do míst, kde v červnu 1918 na rakouském předmostí za bitvy na Piavě působili čeští vojáci, a to na obou stranách fronty. Nejhlubším zážitkem z průzkumu tohoto bojiště pro nás bylo zjištění, že krajina je zde úplně, ale úplně placatá (v originále plazzato totale). Nedaleko od sebe se zde nachází místo působení olomouckého LIR 13 a východočeské 10. pěší divize, místo protiútoku italských jednotek, jehož se zúčastnila část československého 33. pěšího pluku italských legií, s místem, kde při něm padl Jan Čapek, a místo působení těšínského 100. a kroměřížského 3. pěšího pluku. Všechna jsou však v krajině, kde jedinou dominantou je silniční nadjezd a jedinými přírodními překážkami síť malých vodních kanálů, prakticky k nerozeznání jedno od druhého.
Přátelé, tak to je ono!
Následně jsme se přesunuli kousek proti toku Piavy, kde jsme náhodou narazili na naučnou stezku Ernesta Hemingwaye, který zde působil u sanity a byl právě v těchto místech těžce raněn. A od té doby a na jeho počet jsme se tady v Piavě vykoupali.
Ohyb Piavy, u něhož byl raněn Hemmingway. Řeka je na svém dolním toku už poměrně široká, ale před sto lety vypadala - neregulovaná - zřejmě o dost jinak...
Navštívili jsme ještě místo pohřbení Edmunda Hudečka, letce rakousko-uherské armády českého původu, a cestou domů se zastavili v nedalekém Coneglianu u pamětní desky na místě popravy 15 československých legionářů zajatých na počátku rakouské ofensivy v červnu 1918 na Montellu.
Montello
Druhý den jsme vyrazili na první kopce, či spíše kopečky naší expedice - na výšinu Montello, kterou se rakouským jednotkám na počátku červnové ofensivy podařilo částečně dobýt. I zde působily české jednotky, konkrétně brněnský a kroměřížský zeměbranecký pluk. Jako první jsme objevili památník s pontonem na břehu Piavy.
Pontonýři hráli při bitvě na Piavě velmi důležitou úlohu; památník italských byl sice ozdoben maďarskou stužkou, ale rozhodli jsme se že tuto maďarskou obsesi už nebudeme komentovat.
Následně jsme vystoupali na jižní svah Montella a zde zjistili, že monumentální osárium italských vojáků je, jak jinak, bez vysvětlení chiuso. Vyšli jsme si tedy ke zřícenině opatství, zničeného za války rakouským dělostřelectvem a od té doby v troskách se nacházejícího, a následně vyrazili podle již z dálky nás lákajících šipek na Monument Francesco Baracca (nejúspěšnější italský stíhací pilot války, který v těchto místech padl během bitvy na Piavě). Když jsme dorazili na místo, monument nám skutečně vyrazil dech: jedná se o štěrkové parkoviště se zákazem vjezdu(!) a plastovou tabulí o letcově posledním letu. (Teprve po prozkoumání na internetu jsme zjistili, že skutečný monument se nachází o něco níže a přes hustou vegetaci jsme si ho při naší návštěvě nevšimli, protože zas tak monumentální přece jen není...)
Pak jsme se rozhodli projet pahorkatinu skrz a zjistit, zda je někde nějaký pěkný výhled (není) nebo nějaké informace o bitvě (jsou). V celé oblasti se nachází na zastavení poměrně bohatá naučná stezka, která je věnovaná především příběhům jednotlivých italských vojáků zde bojujících. Bohužel všechny její tabule jsou pouze v italštině, takže jsme z ní příliš moudrosti nepobrali. Na místě, kde byl rakouský postup zastaven, je pak centrální památník s kaplí.
Centrální památník na Montellu
Jelikož jsme Montello tímto zvládli výrazně rychleji, než jsme očekávali, vydali jsme se odpoledne na Monte Grappu - horu přes 1 700 metrů vysokou, která byla jedním z důležitých míst italské obrany. Je úžasné při stoupání serpentinami sledovat, jak se její masiv strmě spouští do benátské nížiny - neboť Monte Grappa je i přes svou výšku skutečně poslední horou masivu, za níž už následuje pouze volný a rovinatý terén. To také vysvětluje její vojenský význam. Než jsme dojeli na vrchol, vjeli jsme do mraků - takže na Monte Grappa samotné se nám naskytly působivé scenérie mračen převalujících se přes památník, na chvíli se rozestupujících a zase se vracejících, nicméně bez možnosti prohlédnou si okolní vrcholky a terén mezi nimi. Prohlédli jsme si tak rakouské i italské osárium, kde je pohřbeno dohromady přes 40 000 vojáků, a na výhledy si musíme počkat do příště.
Rakousko-uherské pohřebiště.
Pohled podél osy památníku.
Čekáme, zda se mraky nerozestoupí.
Italské pohřebiště
Cestou zpět jsme se zastavili ještě na rakouském vojenském hřbitově Follina, který je spíše symbolickým památníkem, neboť ostatky vojáků byly z velké většiny přeneseny na jiná místa; nicméně památníkem působivým.
Většina vojáků z vojenského hřbitova Follino byla exhumována, nedávno byl však obnoven do formy vkusného památníku.
Conradův sen
Tím pádem nám vybyl jeden den oproti plánu navíc. Rozhodli jsme se proto vyrazit k Asiagu, na Planinu sedmi obcí - tedy na místo, na němž se Conrad von Hötzendorf snažil tvrdohlavě opakovaně realizovat svůj předválečný plán na tažení proti Itálii. Cestou jsme navštívili vojenský hřbitov Citadella, největší rakousko-uherský vojenský hřbitov v oblasti (přes 17 000 pohřbených). Ochotný průvodce nám ukázal seznamy pohřbených, kde však bohužel v naprosté většině případů figuruje pouze jméno vojáka.
Citadella - 17 000 pohřbených rakousko-uherských vojáků.
Pak jsme už vystoupali na náhorní plošinu, která byla naším cílem. Po krátké zastávce u bývalého rakouského vojenského hřbitova v průsmyku před Asiagem jsme dorazili přímo k monumentálnímu osáriu italských vojáků v Asiagu a jakmile ve 14 hodin skončila siesta a osárium bylo otevřeno, prohlédli jsme si ho. Krom něho samotného a vystavených kanonů je od něj pěkný výhled na krajinu na planině i s kopci, z nichž rakouské jednotky útočily. Přímo uvnitř se pak nachází malé muzeum a plastická mapa této části horské fronty, nad kterou jsme konečně získali dojem, že tomu celému začínáme rozumět.
Kanony kolem osaria (v pozadí krajina Planiny sedmi obcí)
V Osariu je pohřbeno také několik tisíc rakousko-uherských vojáků.
Cestou zpět jsme se zastavili v malém muzeum v Canove di Roana a pak odbočili na úzkou lesní cestičku, po níž jsme za troubícím italským předjezdcem dospěli až k italské pevnosti Fort Corbin. Ta je situovaná na okraji skály spadající několik stovek metrů strmě do údolí a nabízí tak úchvatné pohledy, z nichž se některým členům výpravy chtělo až blinkat. Přestože se v této oblasti skutečně bojovalo a byla při jarní ofensivě 1916 dobyta rakouskými silami a následně znovuobsazena italským vojskem, nesloužila pevnost paradoxně svému účelu (děla byla vymontována a rozmístěna v okolním terénu). Byla nicméně používána jako úkryt a pozorovatelna.
Umístění pevnosti v krajině je opravdu působivé.
Z Planiny sedmi obcí jsme se již nevraceli nad Piavu, ale do Trevisa, kde jsme byli jednu noc ubytováni v nejvyšším paneláku ve městě (18 podlaží), který s námi krom italských obyvatel sdílelo i množství černošských přistěhovalců a který ve sklepě nabízel i muslimskou modlitebnu, jejichž služeb jsme pochopitelně nevyužili. Namísto toho jsme se v Trevisu rozhodli jednou za celou výpravu dopřát si tradiční italskou pochutinu a vyrazili do blízké restaurace na pizzu. Obsluhu jsme mírně vyvedli z míry množstvím, které jsme spořádali, i snahou oznámit v naší pseudoitalštině při placení číslo stolu, nicméně jinak to byl gurmánský zážitek, ze kterého jsme se vzpamatovávali ještě následující den.
Velehory
Následující den jsme měli v plánu definitivně opustit benátskou nížinu a vyrazit do opravdických hor. Jelikož na vojenském hřbitově v Citadelle jsme ale získali mapku, v níž byly znázorněny vojenské hřbitovy v oblasti Trevisa, o jejichž existenci jsme neměli dosud tušení, strávili jsme nejdřív půlden zastávkami na nich. Působivým zážitkem byla návštěva německého osária ve QUero, v jehož kryptě na mě dýchla atmosféra doslova teutonská - úplně živě jsem si dovedl představit Himmlera nebo jiné nacistické mytology, jak v takové prostoře provádí své seance. Navíc přicházející bouřka... Mauzoleum je skutečně z konce třicátých let a dobová německá atmosféra z něj přímo čiší. Stejně jako v dalších německých kostnicích jsou i v této však pohřbeni rovněž rakousko-uherští vojáci, mezi nimi i čeští.
V kryptě.
Krom něj jsme navštívili mauzoleum francouzských vojáků i jedno minimauzoleum vojáků italských, obyvatel jedné malé vesničky zemřelých během války - zaujalo nás, že hned dva z nich zemřeli v zajateckém táboře v českých Milovicích. Díky všem těmto zastávkám jsme do našeho dalšího ubytování, nádherného horského stavení pod Marmoladou, dorazili až odpoledne a po krátkém odpočinku se k lanovce na Marmoladu dostali přesně v okamžiku, kdy vyjela poslední kabinka směrem nahoru. Naštěstí; brzy totiž přišla mračna, začalo pršet a citelně se ochladilo - a vršek hory se samozřejmě skryl do mraků. Vyjeli jsme proto autem k nedalekému jezeru Lago di Fedaia, do výšky 2 100 metrů, a navštívili zdejší muzeum první světové války. Počasí se mezitím mírně zlepšilo, na koupání to však nebylo - naopak, poprvé jsme vytáhli bundy a mikiny, které nám od počátku expedice zabíraly zbytečně v našich zavazadlech.
Marmolada hluboko v mracích, Lago di Fedaia mimo záběr, muzeum schované za stromem... hlavně že tam máme blbnoucí čínské turisty!:-)
Marmolada
Následující ráno se ukázalo na obloze azuro a my jsme tedy vyrazili znovu k lanovce, abychom nejvyšší vrchol Dolomit dobyli se vší parádou. Už samotná jízda lanovkou je zážitek, který některým účastníkům už dopředu narušoval klidný spánek. Absolvovali jsme ji se skupinou českých turistů, takže chudáci dva zatoulaní Italové byli jako jediní mimo, když dav maskoval strach otrlými vtipy. Lanovka nás během několika minut vytáhla o zhruba 1 700 výškových metrů do nadmořské výšky 3 265 m.n.m., což pro nás představovalo mimořádný zážitek. Rychle jsme také zjistili, že v této výšce již zdaleka není tolik kyslíku, na kolik jsme jakožto chlapci z Hané zvyklí, a že například po obyčejné chůzi (neřku-li po pár schodech) se zde člověk cítí jako po velkém fyzickém výkonu. Zadýchaní, ale fascinovaní jsme si na horní stanici lanovky prohlíželi stále dokola úžasné výhledy na vše strany, abychom se následně prošli po ledovci i sněhu a na jednom z kamenných vrcholků si užili atmosféru velehorské samoty, než nás dohnali další členové skupiny, která se po našem vzoru rovněž osmělila k malému výšlapu.
Sjeli jsme lanovkou zpět do druhé mezistanice, kde se nacházelo to hlavní lákadlo, které nás sem přitáhlo - muzeum bojů za první světové války a možnost navštívit italské pozice na jižním vrcholku masivu Marmolady. Nejsem odborník na horskou frontu, ale po zběžném prostudování mapy alpské fronty jsem usoudil, že Marmolada je vůbec nejvyšším místem, na němž se během první světové války vedly vážné bojové operace. Ze druhé mezistanice lanovky je možno vystoupat do italských pozic jakousi poloferratou - oficiálně by člověk měl mít jištění, ale není velkým problémem zdolat trasu i bez něj. K viděí jsou různé kaverny, úkryty, pozorovatelny, velitelské stanoviště, stanoviště světlometu... a nakonec je možno vystoupat až na vrcholek, odkud jsme nad podrobnou mapou oblasti konečně rozklíčovali situaci na kopci, identifikovali rakouské pozice a pochopili, o co zde celé ty dva roky oběma stranám šlo. Popis bojů z knihy Fronta v Dolomitech (Čepelka) se nám tím pádem zasadil do kontextu a začal dávat smysl.
Jelikož po návratu jsme se trefili zrovna do polední siesty místního muzea (i když ta ve 3 000 m.n.m. asi vypadá poněkud jinak, než typická jižanská siesta), využili jsme času a poobědvali italské těstoviny v restauraci s výhledem na italské pozice, z nichž jsme se před chvílí vrátili. Pak jsme si prohlédli expozici věnovanou bojům ve vysokohorském terénu, z níž nás nejvíce zaujaly autentické filmové záběry, a nechali se lanovkou svézt zpět do výchozí stanice.
Následovala houpačka, při níž jsme několikrát absolvovali výstup z údolí (zhruba 1 400 m.n.m.) do sedla (přes 2 000 m.n.m.) a zpátky, a navštívili další naše cíle v oblasti. Těmi byla německá kostnice v Passo Pordoi, malebný rakousko-uherský a německý vojenský hřbitov v sedle Valparola, rakouská pevnost Tre Sassi, která je přestavěna ve vetešnictví (dá se v něm však nalézt několik zajímavých střípků, například plány původní pevnosti nebo popis osudů Cortiny d'Ampezzo za války). Nakonec jsme sjeli zpět do údolí, které bylo naším dočasným domovem, a strávili poslední noc ve stínu alpských velikánů.
Německé osarium, opět i s rakousko-uherskými vojáky (včetně českých)
Fort Tre Sassi
Rakousko-uherský vojenský hřbitov v sedle Valaprola
... a náš dočasný domov mezi alpskými velikány.
Arrivederci, Italia
Cestou zpět jsme se zastavili ještě na poslední, tentokrát zase italské kostnici v Pocol, ale na další zastávky jsme už rezignovali a dali přednost včasnému příjezdu domů. I tak nám cesta trvala déle, než jsme očekávali - po zhruba 4 hodinách jsme se taktak vymotali z Alp a byli ve Villachu, po dalších více než 4 hodinách jsme překračovali naše hranice u Mikulova...
Žádné komentáře:
Okomentovat