Po linii československého opevnění V

Start letošního výletu jsme kvůli předpovědi počasí posunuli ze soboty na pondělí, ale těžko říct, jak moc jsme si pomohli... V pondělí ráno jsme vyrazili na komplikovaný vlakový přesun z Přerova do Mladkova, který nám nabouralo hodinové zpoždění EC, na které jsme měli namířeno, v Olomouci (zase Olomouc! i když tentokrát se paní na informacích dušovala, že zpoždění způsobili slovenští kolegové...). Našli jsme si tudíž náhradní spoj a zjistili, že i tak máme hodinu čas, a tak jsme první pivo v Orlických horách vypili v Olomouci. Později jsme se dohodli, že tradici piva v první hospodě po příjezdu mírně narušíme tím, že za něj prohlásíme pivo v Ústí nad Orlicí (kde jsme čekali na další vlak opět hodinu), protože v Mladkově budeme později než jsme čekali a nechceme se zdržovat - což se ukázalo jako chyba (tradice se mají dodržovat).

Po vystoupení v Mladkově (kam jsme dorazili až o půl druhé) jsme se vydali známou cestou ze stanice skrz obec, kde jsme začali potkávat první účastníky nějakého šíleného terénního cyklistického závodu, řítící se proti nám, do kopce k Adamu. Sotva jsme vyšli z Mladkova, začalo mírně pršet. A zhruba v době, kdy jsme se poněkud komplikovaně dostávali přes tři elektrické ohradníky pro dobytek, které nám pulzujíce elektřinou stály v cestě, se déšť na nějakou dobu změnil ve skutečný liják. Jelikož schovat se nebylo kam, a než jsme došli nahoru do lesa, liják se opět umravnil a změnil v lehký deštík, na úvod jsme řádně promokli, stejně jako účastníci cyklozávodu, kteří se i v lesíku na kopci s Adamem vytrvale objevovali a skřípajíce brzdami se řítili dolů do Mladkova.

Když jsme obcházeli vojenský prostor tvrze Adam, déšť definitivně ustal. Mokrá tráva však dodatečně způsobila, že se nám promočily i boty, do té doby jediná suchá část oblečení. Neodradilo nás to však a na prvním srubu za Adamem jsme tradičně poobědvali - byť vinou všudypřítomného mokra nikoliv na srubu, nýbrž jen u srubu. Následoval pochod cestou necestou (v této fázi spíše necestou) dolů do Českých Petrovic a z nich zase nahoru na kopec nad vsí a do lesa před Divokou Orlicí. Cestou jsme našli a prohlédli si všechny zde stojící sruby (včetně v hustém lese dobře ukryté K-S-47), a mohli tak na každém z nich zblízka obdivovat nově navařenou (neotevíratelně) mříž a novotou se blyštící jednotnou cedulku "Vstup zakázán". Spekulovali jsme nad možným novým armádním rozkazem a trochu se báli, nebude-li to tímto způsobem pokračovat i za Divokou Orlicí, ale později jsme se měli dozvědět, že iniciativa vzešla od obyvatel vesnice, kterým kolem jejich domů a chat, ó jaká hrůza, chodili bunkrologové navštěvující jednotlivé objekty, čemuž je nutno rozhodným způsobem zabránit. Zdravíme tímto všechny obyvatele Českých Petrovic, jimž jsme kolem domů a chat prošli bez ohledu na mříže a cedulky.

Z lesa nad řekou jsme se vydali naslepo zhruba ve směru na východ a dolů, až jsme sešli na silnici do Čiháku, rovnou do rány autobusu, jehož řidič nám nabídl svezení. Krátká debata o tom, kam míříme, vyzněla do ztracena, neboť místní názvy jím užívané nám nic neříkaly. Každopádně nás posunul o necelý kilometr a vysadil u Zemské brány. Zde jsme museli rozhodnout o dalším postupu, protože spaní pod širákem, jež bylo plánováno, nepřicházelo v daném počasí v úvahu. Ukazatel na Orlickou chatu Rampušák ve vzdálenosti 250 metrů nám rozhodování ulehčil. Poté, co jsme si odložili batohy do našeho dočasného domova, vydali jsme se nalehko obhlédnout terén poblíž, podívat se na Pašeráckou lávku a hlavně zkontrolovat, zda se i v Žamberských lesích nenacházejí nové mříže a cedulky (v té době jsme ještě netušili, jak se to s Českými Petrovicemi má). Brzy jsme se u prvních dvou srubů na červené turistické značce přesvědčili, že jsou přístupné - a pochopitelně zjistili, že jsme si nevzali baterky. Plán projít si několik úvodních srubů dnes, abychom zítra mohli s batohy navázat až dále a případně tak využít na přesun místní dopravy, tím padl. Cestou jsme narazili ještě na několik ukazatelů, oznamujících že Orlická chata Rampušák je vzdálená 250 metrů (pouze na nejvzdálenějším z nich majitel vyměkkl a údaj přepsal na 1 km). Ještě před návratem na chatu jsme se však vydali k Pašerácké lávce, abychom zjistili, že je rozložená na prvočinitele a v rekonstrukci. Díky tomu jsme odhalili její železnou nosnou konstrukci, která se normálně skrývá pod dřevěným vnějším vzhledem...

V miniaturním pokoji na chatě jsme se večer pokusili rozložit veškerý obsah batohu, neboť se ukázalo, že především můj nezvládl nápor odpoledního deště a nenašel jsem v něm jedinou suchou věc (mobil, který také navlhl, se z toho zbláznil, rozehrál světelnou show pomocí LEDek, o nichž jsem vůbec netušil, že je má (a to ho mám už pěkných pár let), čímž spolehlivě vybil baterku a na zbytek cesty se tak vyřadil z provozu). Po krátkém posezení nad mapou v příjemné chatové restauraci jsme brzy ulehli, doufaje že počasí na příští den bude příjemnější.

Druhý den jsme vyrazili po už známé cestě do Žamberských lesů. Brzy se vyčasilo a poprvé jsme dokonce spatřili - chvilkami mezi korunami stromů - slunce. Prošli jsme si všechny sruby dostatečně blízko u cesty na to, aby je bylo z ní vidět, několik vzdálenějších vynechali a nakonec se shodli, že místní malé araby nás tolik nebaví. Plán dojít kolem poledne na Holý a na jeho stropě poobědvat a hlavně vysušit konečně všechny mokré věci, které přes noc neuschly, nám - ale velmi příjemně - narušilo překvapení, kterého jsme se dočkali na R-S-72 (poslední v lese před Holým). Zrovna na něm totiž usilovně pracovala četná skupina jeho obhospodařovatelů, jeden z nichž nás ochotně provedl vnitřkem a strávil skoro hodinu v debatě nad různými bunkrologickými tématy. Nutno podotknout, že práce nadšenců je tady dost vidět, oproti minulé návštěvě vypadá bunkr i zvenčí upraveněji, a to se nejvíce práce dělá vevnitř. Bunkr jistě stojí za návštěvu, například i proto, že má minomet (jehož replika se také už vyrábí).

Kolem Holého jsme tedy jen prošli a zamířili rovnou na Haničku, abychom stíhali. Na prohlídce se mi nelíbil jen na můj vkus opravdu velký počet chvílemi otravných spoluprovázených, který kontrastoval s malou skupinou, jíž jsme byli členy minule. Ale zase jsem si objekty tvrze prohlédl bez deště a mlhy, což se mi minule nepoštěstilo. Vzhledem k tomu, že jsme si opět netroufli kvůli kupícím se mrakům na spaní venku, sešli jsme z Haničky zpět k Holému, kde jsme konečně chvíli poseděli, a pak se ubytovali v chatě na Panském Poli kousek od parkoviště. Tím také definitivně vzala za své optimistická varianta letošní výpravy, počítající s cílem v Náchodě, a přešli jsme na třídenní variantu "pouze Orlické Hory".

Následujícího rána jsme si proto nechali batohy v ubytovně a vydali se nalehko po trase Hanička - Anenský vrch - Komáří vrch a zpět. Je to krásná horská procházka, na níž jsme nenašli sice všechny sruby (nelozili jsme v CHKO ze značených cest do lesa, když jsme bunkr neviděli), ale dost si jich prohlédli, a to včetně srubu přímo na Anenském vrchu, pěkně zachovaném. Zároveň jsme na Anenském vrchu byli svědky řádění těžké techniky, která zde začíná stavět 15 metrů vysokou rozhlednu (hotová by měla být za dva měsíce). To znamená, že sem se je potřeba určitě někdy vrátit, protože výhled z rozhledny bude jistě stát za to.

Pak už nás čekal jen návrat, vyzvednutí batožin, oběd na autobusové zastávce a překvapení, že jsme udělali klasickou chybu a u vyhlédnutého autobusu si nevšimli, že nejezdí o prázdninách. (Ano, vím, není to nic originálního.) Každopádně jsme usoudili, že v Rokytnici budeme rychleji pěšky než dalším autobusem, a tak jsme se vydali zkratkou do městečka. Zde jsme přišli přesně na vlak odjíždějící správným směrem (vzhledem k tomu, že v Rokytnici tato železnice končí, jinam tu prakticky jet ani nelze) a tak jsme nastoupili komplikovanou cestu na trase (každá uvedená stanice znamená přestup): Rokytnice v Orlických horách - Doudleby - Týniště nad Orlicí - Choceň - Česká Třebová - Olomouc - Přerov, kdy nám překvapivě všechny vlaky navazovaly jak v Japonsku a my tak dorazili kolem osmé hodiny večerní úspěšně domů.