Východní Slovensko, západní Ukrajina a kousek Polska (3.-7.7.2025)

Největší a nejdobrodružnější cesta, jakou jsme si v rámci letošního natáčení naplánovali, se skládala z několika různorodých částí:

Humenné a Michalovce

Začali jsme nočním vlakem do Humenného (o hodinu spánku nás tedy znovu připravil závěr trasy v autobuse, neboť elektrifikace trati stále není dokončená...), kam jsme dorazili ve čtvrtek brzy ráno. Ubytovali jsme se v hotelu a následně jsem provedl Kathryn městem po stopách první světové války. Začít jsem chtěl tím, že si v místním informačním centru jako správný turista vyzvednu nějakého papírového průvodce - i přes maximální ochotu obsluhy jsme ale zjistili, že žádný papírový průvodce, který by tematickou trasu a informace obsahoval, neexistuje. Musel jsem tedy postupovat podle toho co si pamatuju z naší nedávné prohlídky pod odborným vedením místních průvodců.

Foto se Švejkem nesmí chybět (I)

Před polednem jsme se pak už potkali s Radom, zašli na oběd a následně vyrazili do Michalovců, abychom natočili vstup o zdejším vojenském hřbitově, kam nás zavedl jeden z příběhů vojáků z Jesenicka. Přitom jsme díky povídání s kastelánem zdejšího kaštielu vybádali jeden zajímavý detail ohledně způsobu, jakým svá sídla uherská šlechta poskytovala pro vojenské nemocnice během války: všude se to tak uvádí, a v člověku to automaticky vyvolává dojem, že si gróf nemocné a raněné vojáky nakvartýroval k sobě domů. Realita je však trošku jiná - vojenské nemocnice se zřizovaly v hospodářských staveních ke kaštielu patřícím, nikoliv přímo v obytných částech. Je to logické - ale dosud nás nad tím nikdy nenapadlo uvažovat.

Po návratu jsme měli chvíli času na zpracování aspoň části materiálu, než jsme večer ještě jednou vytáhli Rada k Medveďovi, tentokrát na pivo, abychom prodebatovali i plány na další cestu.

Ukrajina

Ta začala v 5 hodin ráno tím, že Pišta vyrazil z Košic; v 6 nás nabral, v 7 jsme byli na hranicích, tam jsme strávili hodinu (před námi asi dvě auta...), nicméně na Ukrajině jsme i tak nebyli dřív než v 9 (posun času o hodinu). Ještě jsme se ani pořádně neodlepili od slovenských hranic, a už jsme měli "stání" s ukrajinským policistou pro nedání přednosti chodcům na přechodě. Pravda, přestupku jsme se skutečně dopustili - ale na zabavení řidičáku, jak policista vyhrožoval, to ani na Ukrajině jistě nebylo... To byl od něj zjevně jen způsob, jak nás vystrašit a říct si o úplatek - některé věci tedy na Ukrajině, i přes veškerou modernizaci a pokrok, stále funhují stejně.

Překročení Karpat; mám takový dojem, že ty větrné elektrárny tady minule (2021) nebyly

Po úspěšném jednání se strážcem zákonnosti jsme pokračovali na dlouhou, více než pětihodinovou cestu přes Karpaty (znovu Voloveckým průsmykem) až k Ivano-Frankivsku, který jsme ale jen lízli a zakotvili na okraji vsi Starunja jižně od něj. Zde nás u hotelu, ve kterém jsme měli následující dvě noci bydlet, už okolo 15. hod čekali naši hostitelé v čele s Vasilem. Podařilo se nám úvodní formality udržet v rozumném rozsahu (rozuměj počet přípitků zůstal jednomístný) a po zhruba hodině jsme ve velké skupině vyrazili na první lokalitu, kterou byla vesnice přímo pod námi.

Celá naše hrupa

Naším cílem bylo nalézt zde vojenský hřbitov (ideálně dva) opavského IR 1 z března-května 1915, o kterém víme z dokumentů a na který nás vedl další z osudů vojáků z Jesenicka, které zpracováváme. A čekalo nás však zklamání: ačkoliv Vasil se svými pomocníky před naším příjezdem zburcoval celou ves a od místních vyzvěděl a pečlivě zapsal všechny jejich teorie o tom, kde by se vojenské hroby z první světové války mohly nacházet, výsledkem byla hlavně velmi působivá ilustrace toho, jak moc zapomenutá zde první světová válka je. S několika lidmi jsme i mluvili, na několik míst nás zavedli - ale bylo zřejmé, že ve skutečnosti nemá nikdo z nich o hrobech z první světové války příliš tušení.

Ale výhledy jsou ve Staruni krásné

A můžu rovnou prozradit, že jiného výsledku jsme se během dvou dní našeho pátrání nedočkali. Zeptáte se na první světovou válku, lidé začnou hovořit o druhé. Když je upozorníte, že opravdu hledáte něco z první, jen pokrčí rameny, že o tom neví nic. Jakoby zde historie skutečně začínala rokem 1941...

Momentka z natáčení

Než se setmělo, stihli jsme ještě navštívit místo bojů pluku nedaleko - u Verchného Majdanu. Zde nám místní průvodce ukázal zákopy, které jsou velmi výrazné, táhnou se však v jiném směru, než bychom čekali... Při takto krátké návštěvě jsme to nedokázali rozluštit jinak, než se musí jednat o linii z jiného období války (rok 1916 nebo 1917), i když ani to při pohledu na celkové mapy tohoto frontového úseku příliš nesedí. Detailní mapy ale nemáme, a také čas zákopy projít pořádně jsme neměli. Tak třeba příště. O tom, že bychom zjistili místo pohřbení vojáků z bojů u Verchného Majdanu v květnu 1915 - kterých byly desítky během jediného dne(!) - jsme už ani nepřemýšleli. Vasil nás pouze upozornil, že ostatky vojáků z první světové války byly nalezeny v nedaleké Strymbě při rekonstrukci silnice - a to je tak nejbližší známé místo pohřbení vojáků, které však vzhledem k tomu, jak zde fronta v letech 1915 a 1916-1917 prošla několikrát a v různých konfihuracích, může být z úplně jiných bojů než těch, o které nám nyní jde.

V zákopech pod Verchnym Majdanem

Zastávka na hřbitově v Nadwirné, kde se měla nacházet vojenská část, nám pak ukázala, že ani civilní hřbitovy na tom nejsou lépe: Zarostlá plocha s novějšími hroby poblíž památníku polským vojákům bylo to jediné, co jsme zde našli. Že tam někde jsou pohřbeni vojáci z první světové války víme jen díky Vasilovi - na místě bychom to zjistit nedokázali podle ničeho.

Nadwirná - asi někde tady jsou hroby z první světové války

Vrcholem prohramu prvního dne bylo, že nás Vasil pozval na večeři k sobě domů - on totiž přímo ze Staruně pochází. Dostalo se nám tedy domácího boršče a dalších tradičních specialit, bohatě doprovázených místní pálenkou (zde už byl počet přípitků vyšší). Přesto se nám podařilo na hotel dostat těsně před 23. hodinou, aby nám nalili ještě aspoň jedno pivo a my mohli spokojeně jít spát.

Hostina u Vasila

Druhý den jsme vyrazili na delší cestu - k soutoku Dněstru a Serethu, kde náš IR 1 bojoval v září 1915 (těžce) a pak až do jara 1916 (staticky). Zde už jsme se ocitli mimo Vasilův rajón, a tedy na vlastní triko. Řidiče našeho mikrobusku jsme podle mapy.cz donavihovali po 2,5 hodinách až na lesní cestu, kde nás vysadil, abychom se vrhli do lesa, kde jsme prakticky okamžitě našli zákopy. Tím jsme zapůsobili na našeho ukrajinského průvodce, který vznesl udivený dotaz, jak je možné přijet z Čechii do takové prdele a napoprvé najít lesní cestu která nás dovede rovnou k zákopům z první světové války. Odpověď zní: mapy.cz a Kriegsarchiv.

Natáčení v zákopech

Druhou část dne jsme pak strávili - opět neúspěšným - hledáním vojenských hřbitovů v přilehlých obcích: Ščytivci, Horodok, Synkiv... Jediným částečným úspěchem bylo zjištění, že v Synkivu je starý a nový hřbitov, a starý je přesně z období kolem první světové války. To znamená, že nacházely-li se hroby vojáků na něm, nejsou dnes přepochovány novějšími civilními pohřby a tedy teoreticky, kdyby se podařilo sehnat dokumenty k jeho poloze, by ho bylo možno nějakým způsobem vyznačit. Ovšem dokumenty k těmto hřbitovům existují, pokud vůbec, pouze v rozsáhlém nezkatalogizovaném fondu ve lvovském archivu, jehož zpracování je hudbou daleké budoucnosti, a to ještě jen v tom případě, že vývoj světa se bude v následujících letech ubírat těmi lepšími z možných cest...

Tady už je nám jasné, že najít hroby z první světové války je nemožné

Na dobrý oběd (se slabší obsluhou) jsme se zastavili v Zališčykách. Pokud se k vám někdy v budoucnu donesou zkazky o tom, že jsme k obědu vypili ve čtyřech lidech litr chřenové pálenky, samozřejmě to není pravda. (Pravda ale je, že na místní honoraci slavící zde narozeniny jsme zapůsobili natolik, že nás při našem odchodu obdarovala sklenicí něčeho dobrého na cestu.) Po obědě jsme se vydali na jih od Zališčyk - tedy na území Bukoviny -, neboť zde jsme měli k dispozici dokumenty o vojenských hřbitovech z vídeňského archivu (kde jsou v torzovitě dochovaném fondu bohužel materiály pouze právě ke čtyřem hřbitovům přímo v Zališčykách a jejich okolí, nikoliv však k těm v nedalekých obcích, které by nás zajímaly nejvíce). Chtěli jsme tedy vidět aspoň jeden zachovaný hřbitov - a to se nám zde povedlo! Zbylé tři jsou však podle všeho rovněž zaniklé.

Dněstr jsme překročili několikrát tam a zpět

Při hledání jednoho z nich jsme náhodou narazili na starou místní paní (roč. 1929), která nám do kamery popovídala něco o pochovávání vojáků po první světové válce - mluvila však místním nářečím a poněkud nesouvisle, takže s porozuměním obsahu měli problém i rodilí Ukrajinci, natožpak my. Pro náš dokument to není relevantní, nicméně pro místní to může být zajímavé - musíme jim to předat.

Zpět jsme se vrátili znovu až se setměním, dali si další z dobrých večeří v podniku nedaleko a tradiční jedno pivo na hotelu, než jsme šli spát. Poslední den jsme už měli prohram bez ukrajinských průvodců - nicméně po snídani jsme ještě čekali na Vasila, abychom ho pro náš dokumentární film vyzpovídali a vyřídili s ním formality, takže se nám podařilo vyrazit až před půl jedenáctou.

Rozlučkové foto s našimi místními průvodci

První zastávkou byl vojenský hřbitov Pavlivka, který nám ukrajinští kolehové ukázali už minule, abychom se podívali, jak se jeho rekonstrukce posunula. Na místě jsme získali silný dojem, že vojenský hřbitov je obrovský - ale nakonec se ukázalo, že nás jen zmátlo vyznačení nových sektorů civilního hřbitova, které působilo dojmem, jako kdyby se jednalo o původní vojenskou část. A teprve po návratu jsme pochopili, že onen velký vojenský hřbitov, který naznačují nám známé údaje, je nakonec na jiném místě (i když v té stejné obci). Po cestě dál na Lvov jsme se pak ještě zastavili na zrekonstruovaný vojenském hřbitově v Halyči (ano, podle tohoto městečka dostala název celá rakousko-uherská provincie Halič).

Halyč

Ale pak už jsme zamířili k hlavnímu cíli dnešního dne - do Lvova, a to nejprve na Lyčakivský hřbitov. Jelikož zbytek výpravy zde ještě nikdy nebyl, nejdříve jsem je provedl po staré vojenské části (polské i ukrajinské). Už zde jsme viděli předzvěst toho, co nás čekalo následně - na staré ukrajinské vojenské části byli totiž nově pohřbíváni vojáci padlí v bojích s Ruskem na Donbase od roku 2014, a po zahájení ruské invaze v únoru 2022 zde byly umístěny i hroby prvních padlých ze současné války. Celé vyhrazené místo však zaplnily jen hroby z prvního měsíce války - a všichni další jsou pak pohřbeni na pohřebišti vedle současného ohrazení hřbitova. Tedy na místě, kde byly původně uloženy ostatky několika tisíc vojáků z první světové války, potom sovětských padlých z druhé světové války - a nyní zde vzniklo pohřebiště z třetí války, na nějž bohužel stále přibývají další a další hroby.

Ukrajinský vojenský hřbitov na historickém Lyčakivském hřbitově - bohužel už ne jen historický

Ačkoliv jsem zhruba tušil, jaký pohled nás zde čeká - byl jsem zde v roce 2014, kdy to byla prázdná plocha, a viděl jsem nějaké fotky z prvního roku války, které ukazovaly jak na ni vznikají nové hroby -, na reálný dojem z místa nelze být nijak teoreticky připraven. Na mírně se zvedajícím svahu je umístěno (momentálně) okolo 1 300 hrobů z aktuální války, na každém fotografie zemřelého vojáka a dvě vlajky, z jejichž šustění ve větru jde mráz po zádech. Byla neděle odpoledne, takže u mnohých hrobů byli pozůstalí: přátelé, rodiče, manželky - a děti... Právě pohled na děti ve věku mé dcery hrající si u hrobu svého tatínka byl pro mě nejtěžším zážitkem z celé návštěvy.

Fotka ani zdaleka nepostihuje reálný dojem z místa

Na základě počtu vojenských hrobů ve Lvově, což je už velké město (700 000 obyvatel), se dá poměrně přímočaře odhadnout, že celkový počet takovýchto hrobů v celé zemi musí být už skoro 70 000. K tomu je potřeba připočíst, že skoro na každého vojáka pohřbeného doma připadá další nezvěstný, jehož tělo se domů nedostalo - a dostáváme se k tomu, že celkový počet zemřelých ukrajinských vojáků k létu 2025 může činit okolo 120 000. No a na druhé straně musíme předpokládat, že ruských vojáků zemřelo ještě několikanásobně (2-3x) více. To je strašná cena války - a navíc ještě není konečná.

Z Lyčakivského hřbitova jsme se vydali do centra Lvova - prošli jsme se po náměstí i po přilehlých uličkách, nasáli atmosféru města, které i přes všechno, čím si s celou zemí prochází, tepe životem. Nakoupili jsme pár suvenýrů (například toaletní papír;-) a získali zajímavou zkušenost s automatem na placení za parkování, který vyžadoval projít asi 15 kroků dlouhým procesem na jehož konci bylo třeba zadat telefonní číslo pro potvrzovací SMS, pochopitelně pouze v ukrajinském formátu...

Lviv žije

No a po 19. hodině jsme vyrazili na hranici, která je od Lvova vzdálena jen něco přes hodinu. Měli jsme štěstí a na hranicích strávili jen asi dvě hodiny; vzhledem k posunu času o hodinu zpět jsme tak byli v Przemyślu po 21. hodině.

Przemyśl (a Bieszczady)

Do prvního hotelu u nádraží jsme se nevešli, a tak jsme se ubytovali ve velkém hotelu u Molotovova bunkru na nábřeží Sanu (kde od naší poslední návštěvy přibyl nový most) a vydali se do centra najít něco k snědku. Paní v hospodě, kde jsme si dali pivo, nám poradila podnik s názvem "Mustafa Kebab" (znělo nám to jako nějaká narážka na Atatürka, ale asi je to spíš náhoda;-), kde jsme skutečně i po 22. hodině dostali vynikající kebab, a tak jsme to mohli oslavit ještě jedním pivem a pak spokojeně jít spát.

Nový most ze starého známého bunkru Molotovovy linie

Až ráno jsme si uvědomili, že hlavní cíl naší návštěvy - zbrusu nové muzeum pevnosti Przemyśl - bude mít nejspíše zavřeno; bylo totiž pondělí. Po všech těch náročných večerech a cestách jsme si přispali a vydali se jako první do informačního centra na rynku (které beztak otevírá až v 10 hod), abychom si potvrdili, že to tak skutečně je. Po symbolické obhlídce rynku (se sochami všech husarů, hulánů i Švejků) jsme si přesto nahoru vyjeli - už kvůli těm výhledům - a na budovu muzea se podívali aspoň zvenčí. Zároveň jsme viděli, jak i kolem vznikají turistické atrakce ve velkém stylu (lanovka tu už byla; ale bobová dráha, jízdy čtyřkolkami...).

Foto se Švejkem nesmí chybět (II)

Zde mi dovolte opět zdůraznit, že Polsko se v posledních letech rozvíjí ve všech ohledech, a i v oboru historických lokalit a turistiky se realizují obrovské - a nutno dodat že zpravidla dobře zvládnuté - projekty. Jak jsme se dozvěděli v informačním centru, kromě tohoto nového muzea, otevřeného loni na podzim, vzniká v Przemyślu další turistické centrum skládající se ze tří fortů na severozápadním perimetru pevnosti, které má být otevřeno letos na podzim.

Pak jsme se vydali na forty - Borek, Salis Soglio a Łuczyce. Tedy všechny, co jsem už navštívil dříve (ale jiní členové této výpravy nikoliv). I na nich je vidět, jak mohutně se turismus v této oblasti rozvíjí - kolem fortu Łuczyce vznikl úplný park pro turisty s ohništi, sedátky, možností přesání... když jsme tu spali naposled, nic takového tu ani zdaleka nebylo (pravda, to je ale pěkných 15 let zpátky...).

fort Łuczyce

Pak jsme se vydali - nám už také dobře známou cestu - přes Sanok a Lupkovský průsmyk zpět na Slovensko. Stavili jsme se na všech našich oblíbených místech - na výhledu ze "Sloních hor", na slovenském hřbitově vojáků z druhé světové války těsně před Sanokem, i v naší oblíbené restauraci s místními pokrmy v Sanoku na rynku (a samozřejmě jsme se vyfotili i se třetí sochou Švejka během pěti dní).

Foto se Švejkem nesmí chybět (III)

Pak jsme se chtěli zastavit ještě na několika vojenských hřbitovech po cestě - stihli jsme však pouze Zagórz (kde ale ve skutečnosti nic kromě informační cedule není), neboť následně se spustila silná bouře, v níž jsme byli rádi, že jsme se Bieszczady vůbec prosmýkli - natož abychom v ní hledali nějaké vojenské hřbitovy.

Vojenský hřbitov Zagórz (teda místo kde byl)

Nakonec jsme se do Košic dostali až v 21 hod. K mému velkému překvapení se ukázalo, že noční vlak do Bratislavy je plně vyprodán (z pondělí na úterý! proč?) a museli jsme jet nočákem pražským. Ten odjíždí již v 22 hod, což nám zkrátilo setkání s Maťom před odjezdem vlaku. Nakonec však všechno bylo jinak - vlak měl totiž vlivem bouřky nemalé zpoždění. Naštěstí spací vagony začínaly až v Košicích, takže jsme se do nich mohli uložit a v klidu spát, čekajíce na příjezd lokomotivy a dalších vagonů. Vlak nakonec vyjel z Košic s 5hodinovým zpožděním až okolo 3. hod ranní, čímž nám spánek o mnoho hodin prodloužil.

Domů jsme tak dorazili - po improvizované změně trasy z Bohumína namísto z české Třebové - těsně před polednem. Ale ještě nikdy jsem se z východu nevrátil tak vyspaný!

Gorlice (26.-28.6.2025)

Druhá natáčecí expedice letošního filmového projektu nás zavedla ke Gorlicím do Polska. Vyrazili jsme ve čtvrtek odpoledne, a jako obvykle jsme až po cestě zjistili, že systematicky podceňujeme jak dlouho cesta od nás ke Gorlicím trvá... Takže naše první (a jediná zastávka) po cestě se uskutečnila až kolem 19. hodiny - sjeli jsme z dálnice jižně od Krakova a navštívili fort Skotniki, který jsme kdysi dávno už viděli. Tentokrát nás ale překvapilo, že fort je téměř zrekonstruovaný. A tak zatímco jsme se setkali s kolegou, který v krakovském archivu našel pro rodinu cenné další informace k případu Františka Budína (o němž jsme natáčeli minule), Kathryn se dostalo dokonce anglického výkladu o fortu - a nakonec jsme všichni byli pozváni i dovnitř, abychom si ho (opět s anglickým výkladem) prošli. Sice jsme díky tomu dále zpozdili svůj příjezd do Gorlic, ale rozhodně to stálo za to.

Kathryn před fortem Skotniki

Do Gorlic jsme dorazili až za tmy, ale nevadilo to příliš, neboť tentokrát jsme bydleli přímo ve městě. To jsme si také druhý den důkladně prošli, neboť jsme usoudili, že Gorlice jsou příjemně malé na to, abychom je dokázali obejít (byť ověšeni filmařským vybavením) i pěšky. Prošli jsme tedy město kol dokola - centrum, nádraží, vojenský hřbitov, znovu centrum - podle fotografií z alba dělostřelce Alfreda Schosse, jehož příběh pro dokument zpracováváme. Většinu míst jsme našli, i když často už nejde dnes udělat tentýž pohled, neboť město se přece jen dost rozrostlo. Kostel nikam neutekl a je stále stejný; nádraží sice stojí také na stejném místě, ale dnes už neslouží jako nádraží. Při jeho návštěvě jsme se dozvěděli, že do Gorlic dnes přijíždí 1, slovy jeden vlak za den, a to odpoledne - takže filmovat budovu přímo z kolejiště nám dopoledne připadlo jako relativně bezpečný nápad.

Smí se vlastně filmovat nádraží? No, to gorlické snad ano...

Některá místa jsme nakonec identifikovat nedokázali. S tím nám však odpoledne ochotně pomohl Mirek, se kterým jsme se setkali a nechali si vše vysvětlit. Ještě před tím jsme ovšem navštívili muzeum, kde jsme zažili dvě překvapení - ta ale nebudu prozrazovat, neboť budou (snad) zachycena ve výsledném filmu;-)

Příjemně strávený den v Gorlicích jsme zakončili v oblíbené místní hospůdce u muzea (kterou jsme během odpoledne/večera navštívili celkem třikrát, z toho dvakrát úspěšně a jednou neúspěšně) a po pár polských pivech se vydali zpět na ubytování, obtíženi tolika záběry, že je zdaleka nejsme schopni všechny do výsledného dokumentu použít.

Momentka z filmování

Druhý den jsme pak už jezdili autem - po místech, která nejsou přímo ve městě. Nejdříve jsme ale podle Mirkových rad našli zbývající lokace ve městě samotném - a můžeme konstatovat, že všechno identifikoval naprosto správně. Pak jsme vyrazili do Sękowé, podívat se znovu na tamní velikánský kostel, kde jsou na památku jeho zničení během první světové války zazděny dělostřelecké náboje - ze vzpomínek našeho hrdiny totiž vyplývá, že to byly právě jeho baterie, které na kostel (mimo jiné) střílely. Když už jsme tam byli, tak jsme Kathryn ukázali také původní, starý dřevěný kostel poblíž (který je památkou UNESCO) - i ten má zajímavou válečnou historii, i když nesvázanou s naším aktuálním tématem: v roce 1915 ho rozebrali čeští vojáci, kteří zde měli své pozice, a obnoven byl až v roce 1948. Navíc je toto místo stejně vhodné jako jakékoliv jiné na to, abychom se Kathryn pokusili vysvětlit strukturu rakousko-uherské armády (společné vojsko, Landwehr, honvéd...). Nebylo to poprvé, co si tak pamatuju, a jistě to nebylo ani naposled...

Ještě jsme zkontrolovali "prvoválečný park" v Sękowé (a zjistili že tam od minule už nic nepřibylo), stavili se na oběd Pod Kogutkiem (kde naopak od minule přibyla celá nová budova hotelu), a pak už se přesunuli na sever, k Pustkám. Pohledů na tento kopec máme od Schosse několik; ukázalo se, že ačkoliv vypadají podobně, jsou foceny z několika různých míst v krajině jižně od Lužné, z nichž některá jsme identifikovali. Pak ještě jeden snímek přímo od hřbitova... a měli jsem skoro hotovo. Jelikož nám zbývalo ještě trochu času, zavezli jsme Kathryn na dva další - "slovenské" - hřbitovy poblíž, včetně toho se čtyřmi monumentálními věžemi.

Tohle sice není pro tento dokument, ale nešlo to nenafilmovat taky ;-)

Cestou jsme zahlédli rozhlednu, kterou dosud neznáme - tak jsme se zastavili i na ní. No a nakonec jsme se přesunuli do Grybówa (městečka, ve kterém jsme dosud nikdy nebyli), odkud máme efektní fotku zničeného mostu. Našli jsme přesně to místo, odkud byla focena - a ukázalo se, že most z něj dnes nejde vůbec vidět. Ba co víc, když jsme se k němu nakonec z jiné strany dostali, zjistili jsme, že je zcela přestavěn. A dělat snímek mostu, který vypadá jinak, z místa, které je jinde, nám nepřišlo smysluplné;-)

Tím jsme svou filmařskou úlohu splnili, mohli jsme si tedy dát ještě jedny pierogy v naší oblíbené restauraci na rynku a nad pivem a mapou Rakouska-Uherska dlouze rozebírat historii střední Evropy... Další den nás totiž čekala už jen cesta zpět domů.

Rujána (26.4.-10.5.)

Rodinná dovolená na Rujáně nebyla sice samozřejmě zaměřena přímo na vojensko-historické památky, ale i tak jsem během ní nějaké navštívil. Mým primárním cílem v tomto ohledu byly (původně tři) dvě ponorky, ale nakonec toho bylo mnohem víc. Krátce před cestou mi kamarád navíc doporučil knihu Winterbergova poslední cesta, kterou jsem si tedy pořídil a na dovolené četl - a překvapivě jsem zjistil, že naše cesta vede zčásti i v jeho stopách. Například hned první zastávka na bojišti u Hradce Králové (bitva z roku 1866 se knihou vine jako stále opakovaný motiv). Byl to jen krátký piknik po cestě, během kterého jsme si prošli les u baterie mrtvých (tedy postavení baterie). Zjistil jsem totiž, že muzeum na kopci je opět v rekonstrukci a uzavřené, stejně jako rozhledna. Mám dojem, že když jsem tu byl naposledy, nová expozice se teprve chystala a muzeum bylo také nepřístupné; teď už se tedy opět předělává. To su zvědavý, kdy se dovnitř konečně podívám a kolikátá varianta expozice to vlastně bude;-)

Pak jsme projeli přes Trutnov průsmykem a svou návštěvu Německa jsme zahájili na území Polska - konkrétně jsme zamířili do Zieloné Gory (která samozřejmě neleží na žádné hoře), kde jsme přespali. Je to hezké historické město (nebylo během války bombardováno ani zničeno boji), příjemně zrekonstruované a zároveň místy omšelé (podobně jako jsme nedávno ohodnotili Bialsko).

Grünberg (Zielona Góra)

Druhý den jsme vyrazili dál a zastávku udělali v dalším historickém, původně německém - nyní polském pohraničním - městečku Gryfino (Greifen) na Odře. To bylo podle údajů co jsme vyčetli vždy tak trochu ve stínu nedalekého Štětína, a na konci války se o něj bojovalo kvůli mostu přes Odru, bylo tedy téměř úplně zničeno. Přesto se zachovala (rekonstruovala?) aspoň jedna brána a pěkný kus hradeb.

Greifen (Gryfino)

Odtud jsme už dofrčeli až na Rujánu - přes most, impozantně se zvedající do výše 45 metrů nad tím úzkým pruhem moře, které zde je třeba překonat, aby pod ním mohly projíždět lodě. Naše ubytování se nacházelo až na východním pobřeží Rujány, v areálu monstrozního komplexu Prora (i když ne přímo v tomto kilometry dlouhém paneláku). Ten byl postaven na konci 30. let jako rekreační středisko pro 20 000 německých pracujících (za rok se jich tu měly protočit 3 miliony); před válkou však nebyl dokončen a svému účelu nikdy nesloužil. Po válce areál zabrala sovětská, od roku 1956 pak východoněmecká armáda, které zde měla jednu dobu svá největší kasárna (až 10 000 vojáků), po sjednocení Německa ho armáda opustila a federální vláda dlouho váhala, co s ním - až se na nějakou koncepci vykašlala a rozpordala ho po částech soukromým investorům. Ti ho už dvacet let postupně opravují, a dnes už pět z původních osmi skoro 500 m dlouhých bloků slouží jako hotely, apartmány, byty... (zbylé tři byly už po válce zbourány, z jednoho přitom zbyla působivá ruina). Jeho historii představuje trochu nekoncepční, ale milá a informačně nabytá výstava v prostřední části areálu, který jako jediný zůstává v rukou státu a zatím nenašel definitivní tvar a využití. Právě tuto prostřední část jsme měli prakticky za rohem od našeho ubytování - a proto jsem, očekávatelně, výstavu navštívil až poslední možný okamžik, den před naším odjezdem.

Jedna polovina Prory, která se skutečně nedá zachytit jinak než letecky, ...

... a druhá polovina (i s nezrekonstruovaným prostředkem). Můj dron si kvůli těmto záběrům poprvé zalétal nad mořem. 

První z výletů spojený s historií nás zavedl na Kap Arconu - ukázalo se, že co jsme si představovali jako malou vycházku k majákům a středověkému slovanskému hradišti, je docela velkolepá turistická destinace, a první naše odpolední návštěva skončila krátkým porozhlédnutím se na místě a odjezdem, neboť vše (jako ostatně vše na celém ostrově mimo sezonu) zavírá v 17 hod. a my bychom už nic nestihli. O dva dny později jsme tedy přijeli hned ráno, využili místní dopravy autovláčkem a navštívili jak maják, tak nedaleký podzemní bunkr (bývalé velitelství 6. flotily námořnictva DDR, jehož stavba však byla zahájena už v době první světové války). To nabídlo překvapivou expozici o vylodění ruských jednotek v (tehdy švédském) Pomořansku v rámci kampaně 3. koalice proti Napoleonovi v roce 1805, o kterém jsem samozřejmě neměl nejmenší potuchy. Kromě toho je v bunkru samozřejmě k vidění expozice o námořnictvu DDR a také o majácích.

Uvnitř námořního bunkru 

Naopak zklamáním bylo slovanské hradiště s hlavním svatostánkem Svantovíta, umístěné velmi nezvykle na útesu nad mořem - to je totiž už delší dobu nepřístupné (později jsme pochopili, že ho značná část za těch pár set let už spadla do moře), a ani mapami slibované muzeum jsme nenašli (později jsme zjistili, že ho tvoří několik panelů v jenom patře majáku, který je jinak natolik přecpán zbožím k prodeji, že jsem ho považoval za čistou komerci a informačních panelů si ani nevšiml). K tomuto tématu jsme tak zhlédli pouze několik informačních panelů na cestě kolem valů hradiště, která nás vedla do rybářské osady Vitt poblíž. (Později jsme dohledali, že na Arkoně právě probíhá záchranný archeologický výzkum, neboť je nebezpečí, že útes s hradištěm se v historicky krátké době do moře už zřítí úplně celý). Celá "aféra" se slovanským hradištěm na Kap Arconě má ještě zajímavou dohru: V neděli za námi přijel "na návštěvu" kamarád ze Slezska. Ukázalo se, že sedmihodinovou cestu vážil právě jen kvůli hradišti Kap Arcona, které ho eminentně zajímalo; když jsem mu popsal, co vše tam není k vidění, chvíli se zdálo, že se na místě otočí a pojede zpátky domů... Nakonec se tam ale v pondělí vydal a strávil tam téměř celý den, ačkoliv mohl hradiště obdivovat jen zvenčí. Takže pro oči, které se umí dívat skrz historii, je hradiště zjevně stále dostatečně zajímavé i v současném stavu...

Pohled na (zbytek) hradiště z nedalekého majáku

Výlet do oceánia ve Stralsundu nás zavedl do krásného historického města, které bylo součástí Hansy a je to na něm na první pohled vidět.

Špejchary, nebo spichlerze, nebo jak se to vlastně nazývá správně německy

V centru města je pak krásný veliký kostel, v němž jsme narazili na památník padlých z první světové války.

Radnice a kostel

Památník obětem válek (i se jmény na deskách po stranách)

V Sassnitz, nedaleko našeho přechodného bydliště, jsem pak zcela nečekaně objevil ještě další významnou památku spojenou přímo s první světovou válkou: pamětní desku V. I. Lenina!

"Vladimir Iljič Lenin se v roce 1917 z emigrace vrátil přes Sassnitz zpět do Ruska, aby vedl velkou říjnovou socialistickou revoluci"

Ano, právě sem totiž dorazil onen slavný zapečetěný vlak s ruskými revolucionáři ze Švýcarska, aby v přístavu (kam tehdy mimochodem vedly koleje - dodnes je tam prakticky na pobřeží moře původní nádražní budova) nastoupil na parník do Švédska, a odtud přes Finsko do Petrohradu...

Přístavní nádraží a působivá lávka nad ním...

... ze které je krásný výhled na původní přístav (dnes již nesloužící svému účelu), ...

... který za provozu vypadal takto.

V Sassnitz jsem však byl hlavně proto, abych zde poprvé v životě navštívil ponorku - konkrétně britskou HMS Otus (všimli jste si jí na předchozím snímku přístavu?;-). A to hned dvakrát - poprvé jsem totiž s sebou vzal i malý doprovod, který se sice strašně do ponorky chtěl podívat, ale pak ji prolétl takovou rychlostí, že jsem neměl šanci si nic přečíst (a jelikož je prohlídka organizována poněkud jednosměrně, nevrátil jsem se do ní už). Podruhé jsem pak šel o několik dní později už sám, a k mému překvapení v ponorce dokázal strávit téměř hodinu. Nejzajímavější poznatek je, že pro posádku čítající 68 mužů Britové do ponorky vecpali skutečně celých 68 postelí - každý muž měl svou, včetně aspoň malé schránky na osobní věci. Velmi mě v tomto ohledu zajímalo srovnání se sovětskou ponorkou ze stejné doby, kterou jsem měl v plánu navštívit následující den v Peenemünde.

Postele

Motory

Ještě než se tam ale přesuneme, zašel jsem v Sassnitz na dva vojenské hřbitovy. Resp. na jeden městský, kde je vojenská část s pochovanými německými vojáky z druihé světové války (přímo o Rujánu se přitom nebojovalo, německá armáda ji na konci války vyklidila a sovětské jednotky ji obsadily bez boje; Sassnitz byl ale významnější vojenský přístav a vedle něj zde pravděpodobně byla nemocnice, do níž byli evakuováni ranění vojáci po moři). Překvapilo mě, že německý (civilní) hřbitov není zdaleka tak organizovaný jako český - hroby na velké části jsou "rozházené" náhodně po ploše, žádné pravoúhlé uličky... to bych zrovna od Němců fakt nečekal;-) Druhý vojenský hřbitov je pak značný kus za městem v lese - nedaleko loveckého zámečku, což me vede k úvaze, že právě v něm musela na konci války být umístěna nemocnice (všichni zde pohřbení zemřeli v březnu-dubnu 1945). Ačkoliv je také podle jednotného německého mustru, má díky své poloze svou atmosféru. Doplňuje ho informační tabule, která informuje o velkém náletu v posledních dnech války, který si vyžádal neznámý počet obětí z řad obyvatel města, ale hlavně utečenců z východních částí Německa, jež jsou snad také pohřbeny právě zde. Ale je to celé poněkud nejasné.

Vojenský hřbitov Dwasieden...

... skrývá i jeden dost neobvyklý úkaz: společný hrob vojáka fašistické a vojáka bolševické armády

Mimochodem jakýsi vojenský hřbitov je u jižního okraje Prory. Tam jsem si zaběhl hned jeden z prvních dnů pobytu, ale zde jsou údaje ještě nejasnější - je tu jen symbolický památník mrtvým z druhé světové války, a vedle dva hroby se jmény strýce a synovce, kteří (jak se mi podařilo dohledat později) zahynuli při rybářském neštěstí v roce 1947.

Zlatým hřebem vojensko-historického programu byl pak dva dny před odjezdem můj solo výlet do Peenemünde. Tam se nachází rozlehlé technické muzeum, věnující se německému výzkumnému a vojenskému raketovému programu - tedy i počátkům raketové techniky vůbec. Jako první jsem ale zamířil do sovětské ponorky U-461, abych se konečně dozvěděl, kolik sovětských námořníků se dělilo o jednu postel. Ačkoliv je ze stejné doby jako britská HMS Otus, už na první pohled je trochu jiná - má "na zádech" odpalovače vzdušných raket (tedy nejen vodních torpéd). Také je (nebo před příchodem do muzea byla?) zjevně mnohem hůře udržovaná, a tak vypadá spíše jako šrot, než jako funkční ponorka (na rozdíl od HMS Otus, které bych věřil že může klidně vyrazit na moře). Také její prohlídka je koncipována spíše v duchu efektní (a trochu laciné) šou, navíc s nádechem ostalgie (stánek se suvenýry s rudou hvězdou na tisíc způsobů jsem opravdu rychle minul), a člověk se tak v ní o ponorce dozví mnohem méně informací než na HMS Otus. Nicméně postele jsem spočítat dokázal - tím snáze, že tam nejsou žádné! Resp. jsou tam jen postele pro kapitána, politruka a asi 6 důstojníků; námořníci (dalších 70 lidí, pokud dobře počítám), spali... asi někde v dolním patře mezi bateriemi? (To je právě jedna z informací, kterou se člověk při prohlídce nedočte).

U-461

Rakety

Z ponorky jsem se vrátil k budově bývalé elektrárny, kde je expozice technického muzea. Doporučená doba na parkovišti udává, že si má člověk na prohlídku vyhradit 2 hodiny; já si tedy vyhradil čtyři a tak tak se do ní vešel - a to jsem v obsáhlých expozicích zdaleka nestudoval všechno! Prohlídka byla o to působivější, že jsem během ní nečekaně pochopil mnoho zdrojů hlavní inspirace knihy Winterbergova poslední cesta, kterou jsem mezitím dočetl. Nebudu prozrazovat kdo, pokud si tu knihu chce někdo přečíst taky (doporučuju!), ale prozradím, že ač se to zdá nepravděpodobné, skutečně tam je! A taky je tam vlak co vypadá spíše jako šalina (německá armáda provozovala elektrickou dráhu pro dopravu zaměstnanců a dělníků do areálu), model první úspšně vypuštěné V2, běží tam němý film Žena na Měsíci... Na závěr prohlídky jsem se zamotal v budově bývalé elektrárny, která je zčásti v původním stavu, tak že jsem se málem nevymotal, ve snaze najít výtah na střechu, odkud je pěkný rozhled na celý areál i do okolí. Tím také má návstěva skončila, protože na prolézání různých startovacích a testovacích pozic, které jsou okolo roztroušeny, by člověk potřeboval další celý den.

V-2, V-1, železnice...

Budova elektrárny

Cestou zpět jsem se tak zastavil pouze na vojenském hřbitově při cestě, kde jsou pohřbeny oběti britských náletů na Peenemünde (kterými se snažili překazit vývoj V-1 a V-2) - vojáci, i civilní. Tím jsem zjistil i to, kde se v knize vzala postava Angličana...

Taky oběti V-1 a V-2

Úplně poslední vojensko-historická zastávka pak proběhla až cestou domů, kdy jsme tentokrát jeli přes Německo a přespání si objednali v Lipsku. Cestou jsme se zastavili v Postupimi - na velmi, velmi kratičké nakuknutí na paláce Fridricha Velikého a jeho následníků.

Ještě než jsme následující ráno ale vyrazili na památník bitvy národů (ano, pořídil jsem kvůli tomu zelenou nálepku na auto!), inspirován Winterbergovou poslední cestou, zatáhl jsem nás ještě na lipské hlavní vlakové nádraží. O tom jsem se totiž v knize dočetl, že se skládá ze dvou identických polovin, kdy severní patřila pruským, zatímco jižní saským drahám (a tak to zůstalo dlouhá desetiletí). A skutečně, dodnes je to nádraží složené ze dvou identických polovin - jen tu speciální kolej pro vojáky, která zde při otevření nádraží v roce 1915 byla, jsem už nenašel...

Památník zvenku

Památník zevnitř

Venek z památníku

Památník bitvy národů je skutečně mohutná stavba v silně teutonském stylu. Prošel jsem si ji důkladně - to znamená že jsem nevyužil výtahů a vyšlapal si všech asi 500 schodů na ochozy a rozhledy až nahoru -, ale přesto jsem nedokázal trefit vchod do jedné části, kde měla být výstava o konci druhé světové války. Zároveň jsem přes prosklené dveře viděl výstavu o samotném památníku a jeho stavbě - nicméně ty se nedaly otevřít... Trochu zmaten jsem si tedy ještě v rychlosti prohlédl malé muzeum bitvy, které je v boční budově, a pak už jsme museli nastoupit (ještě stále poměrně dlouhou) cestu domů.