2. prosince 2021

Konference a terénní výzkum na Ukrajině (25.-28.11.2021)

Jedním z výsledků konference v Bardejově bylo pozvání našich nově nalezených ukrajinských kolehů na obdobnou akci k nim do Ivano-Frankivsku (historicky Stanisławówa). Jelikož zjevně chtěli kout železo nové spolupráce dokud je žhavé, zorhanizovali konferenci ve velmi krátkém čase a naplánovali ji na konce listopadu (a to ještě původně navrhovali termín i dřívější). Tím padl můj předpoklad, že letošní sezona bude kvůli covidu značně nepředvídatelná, přičemž jediná jistota je, že se nedostanu na Ukrajinu. Nakonec se tedy cesta na Ukrajinu překvapivě uskutečnila, navíc v tomto podzimním až skoro zimním období, a od počátku slibovala plno zážitků.

První pro mě nastal nečekaně prakticky hned v Brně: Nastoupiv do svého lůžkového kupé, překvapeně jsem tam zastihl již ležícího spolucestujícího/spolubydlícího. To mi trochu nabouralo plány na večer, i když nakonec jinak než jsem zprvu myslel. Dali jsme se do řeči a jedna z prvních otázek samozřejmě zněla: "Kam jedeš?". On že do Kysaku, já že do Košic - on (Slovák) že co k nim na východ, já že historie, první světová válka... On: "Keď vravíš prvá svetová vojna - já som z takej malej dedinky, a nad tou je najväčší vojnový cintorín z prvej svetovej vojny..." Já se zasekávám v polovině pohybu: "Ty jsi z Velkropu?" Chlapík vypleští oči, mám dojem že snad třikrát na lůžku zarotuje kolem své osy: "Ty poznáš Veľkrop???" Brzy ze svého prostředního lůžka sestupuje, sedíme spolu nad mými pivy a navazujeme družbu. On je z toho naprosto vykulený, že náhodně v kupé potká někoho, kdo zná nejen jeho vesičku, ale celé okolí, a ještě se podílel na obnově vojenského hřbitova tamtéž, a já jen o trochu méně, že při cestě na východ sdílím lůžkové kupé zrovna s chlapíkem z Veľkropu.

Noční přesun vlakem do Košic byl ale jen první etapou dlouhé cesty; na druhou etapu jsme vyrazili po poledni už autem. V Humennom jsme vyzvedli Rada a vydali se vstříc ukrajinské hranici v Užhorodě. Zde nás čekal další neobvyklý zážitek - na cestu jsme totiž byli vybaveni bumažkou opravňující nás jako delehaci cestující na mezinárodní konferenci využít při překračování hranice přednostní pruh pro diplomaty. Na ukrajinské celnici o nás skutečně již věděli a odbavení proběhlo velmi rychle. I tak bylo ale puování přes Karpaty až do Ivano-Frankivsku ještě dlouhé a do cíle jsme dorazili až před 23. hodinou. Everhreenem cesty se stalo Maťovo opakované nadávání na podivnosti ukrajinského silničního značení, které mu šoférování ve tmě a neznámém terénu neusnadňovaly. Na druhou stranu nutno podotknout (a to nejen na základě cesty tam, ale všech přesunů, co jsme za ty čtyři dny absolvovali), že silnice na Ukrajině se v posledních letech značně zlepšily a minimálně ty hlavnější už vypadají a funhují zcela dle evropských standardů.

Volovecký průsmyk


Nejdivočejší zážitek nám tak přinesl paradoxně až samotný Ivano-Frankivsk, když jsme při příjezdu do města špatně odbočili a namísto návratu zpět na hlavní silnici zvolili alternativní cestu přes menší uličky na sídlišti, kterou nám navihace okamžitě nabídla. Po dvou odbočkách jsme se zničehonic ocitli na nezpevněné neosvětlené rozbahněné cestě mezi činžáky, která nevypadal že by nás mohla někam dovést; když se před námi navíc objevilo staré odstavené napůl rozebrané auto, lekli jsme se, že jsme se snad nějakým záhadným způsobem teleportovali na Donbas. Naštěstí ale navihace nelhala a my se po chvilce kličkování ocitli zpět na silnici a brzy i v centru města. Podle instrukcí jsme ihnorovali jasný zákaz vjezdu a dojeli na pěší zónu, kde se nacházelo naše ubytování. Později jsme se dozvěděli, že se jedná o bývalé byty velitelství sovětské armády, tedy ve své době asi nejluxusnější ubytování ve městě. A vskutku, každý z nás dostal k dispozici prostorný dvou- až třípokojový byt (sice s minimem vybavení) a mohl se hned začít cítit jako věrchuška. Budova - včetně nezbytné děžurné sedící na recepci u vchodu - dnes patří univerzitě, která ji využívá k ubytování hostů.

Luxusní ubytování


Následující den (pátek) byl věnován konferenci, jejíž prohram byl podobně nabitý jako před dvěma měsíci v Bardejově. Z ubytování jsme byli vyzvednut v 8.30 ráno, a vrátili jsme se zcela vyčerpaní kolem 23. hodiny. Po konferenci samotné totiž následovala exkurze po centru města (pochopitelně již dávno osvětleném jen lampami) a večerní společné posezení s bohatou hostinou a mnoha přípitky. Nakonec jsme se shodli, že východní tradice tostů, při kterých se všichni zúčastnění vystřídají v pronesení krátkých proslovů, je vlastně pro navázání společenských kontaktů a konverzace ve skupině lidí, kteří se příliš neznají, velmi účinná; pro nás, kteří na ni nejsme zvyklí, však trochu stresující. K obsahu pronesených přípitků pak dodám, že je překvapivé, jak moc přípitků na slovanskou vzájemnost člověk absolvuje zrovna v této slovanské zemi, která už sedmým rokem válčí se svým slovanským sousedem...

Hostina

Druhý den oficiálního prohramu nás čekala exkurze věnovaná především památkám na první světovou válku okolo Ivano-Frankivsku. Začali jsme vojenským pohřebištěm v Pavlivce, kde jsou především slovenští vojáci, a pokračovali přes Kaluš, kde místní velký vojenský hřbitov rekonstruují místní nadšenci, do Starého Martinova, kde se buduje docela monumentální památník několika stovkám(!) českých vojáků padlým při přechodu Dněstru na konci června 1915, kteří jsou zde zčásti pohřbeni.

Naše skupina v Kaluši

Zde se naše exkurze trochu zvrhla, když paní starostka navrhla, že nás vezme na místo, kde jsou zachované (ruské) zákopy - ukázalo se totiž, že se jedná o podivný nábožensko-odpočinkově-kulturně-historický areál s obnoveným kouskem ruského zákopu, sochou Krista "jako v Riu", maketami kanónů snad z napoleonských válek, křížovou cestou a obrovskou sochou čápa (většího než Kristus "z Ria"), jehož návštěva byla sice zážitkem, ale jiného druhu než jsme čekali. Nabyli jsme přesvědčení, že peníze placené jako ekolohická daň od místní uhelné elektrárny za to, že zaneřáďuje okolí, z nichž je budování tohoto areálu (jehož podoba podle všeho není dosud konečná) financováno, by se asi daly využít i lépe...

Zákopy z první světové války jako součást zvláštního turistického areálu

Následovala zastávka v Rohatynu (další dva vojenské hřbitovy, z toho jeden turecký), a potom efektní  zakončení celé exkurze: návštěva vsi Česnyky s prohlídkou místního chrámu ze 14. století a následným pohoštěním u paní průvodkyně. Byli jsme zřejmě nejvíc hladoví, a k jejímu domu jsme vystoupali s náskokem jako první; jakmile se před námi otevřela brána, spustila k našemu velkému překvapení živá hudba, která nás už očekávala, a která následně doprovázela celou hostinu. Bylo to chutné, bylo to intenzivní, a každý jsme si nějaký ten domácí produkt odvezli. A pochopili jsme, že zde vyráběný a propahovaný "džin" je fakticky slovenská borovička :-) Škoda jen, že - jak jsme se dozvěděli posléze - zpoždění, které jsme během celé exkurze nabrali, padla za oběť zrovna návštěva vojenského hřbitova, který se nachází kousek od chrámu, v němž jsme strávili dobrých 20 minut...

Chrám. A tam vlevo za ním, v těch stromech, jsou vidět kříže vojenského pohřebiště, které jsme vynechali

Mysleli jsme si, že po návratu do Ivano-Frankivsku si večer najdeme nějakou hospodu a tam probereme své dojmy konečně také nad místním pivem (které nám bylo v průběhu pobytu několikrát doporučeno) - ale to jsme podcenili schopnost našich hostitelů hosty uhostit. Na poslední večer si totiž připravili ještě bonus ve formě dalšího "rautu", jehož součástí bylo i pár lahví místního piva, které se ukázalo být vskutku velmi chutné (nutno podotknout, že naši hostitelé pro změnu podcenili množství piva, které čtyři Čechoslováci za večer zkonzumují;-)

Noční Ivano-Frankivsk


Ráno jsme za nepříliš vlídného počasí rezihnovali na původní záměr zajít si ještě jednou, tentokrát za světla, do města, a namísto toho rovnou vyrazili do terénu. Rozhodli jsme se totiž cestou zpět na Slovensko podrobněji prozkoumat bojiště u Starého Martinova a Perlivců. Pokus najít vojenské pohřebiště v Perlivcích, kterému jsme ale věnovali jen pár minut, nevyšel (nicméně naši noví ukrajinští kolehové z Kaluše ho ještě ten den odpoledne identifikovali). Prohlédli jsme si ale Dněstr z několika stran a úhlů, podívali se i na říční ostrov, který hrál v bojích významnou roli, a hlavně si bojiště (i přes ne úplně ideální počasí) nadronovali.

U Dněstru

Nad Dněstrem

Krátce po poledni už nezbývalo než vyrazit směr slovenská hranice. Vydali jsme se místní silnicí, jež v některých úsecích konečně splnila očekávání, která od ukrajinských silnic člověk z dřívějška má - ale byl to jediný takový úsek, jaký jsme za celý pobyt potkali, a brzy jsme se napojili na hlavní cestu vedoucí přes Karpaty. Cestou dolů z průsmyku jsme začali přemýšlet, jak strávím těch několik hodin čekání na vlak v Humennom, když na Slovensku je lockdown. Původní plán samozřejmě předpokládal, že si sednu či sedneme na pivo k Medveďovi - ale to v dané situaci jaksi nešlo. Vyřešili to však slovenští celníci, kteří velmi důkladně a zvolna kontrolovali všech pět aut před námi, čímž nám pěkně vyplnili dvě hodiny času čekáním za závorou na odbavení za periodických výbuchů nadávek na poměry na schengenské hranici. Naše prohlídka pak už byla o něco rychlejší - nicméně i tak to znamenalo, že do Humenného přijedeme už tak akorát na vlak; na nádraží jsem se dostal ve 21 hodin, kdy tam už nočák stál - ne sice k odchodu, ale aspoň k nalodění cestujících - připraven.

1 komentář:

michal řekl(a)...

Dobrý den, jsem překvapený, že to nakonec proběhlo jako běžná konference a ne jako broadcast. Já sám jsem se tam chystal, ale s ohledem na Covid a celkovou situaci jsem nakonec zůstal doma, nepodával přihlášku a čekal, zda se pořadatel nějak vyjádří a změní formu. Nakonec jsem na to kvůli jedné nepříjemnosti a zdravotnímu stavu zapomněl úplně, až vy jste mi to teď připomněl. :)